Tranzit: Kafkovská Casablanca, ukotvená v alternativní přítomnosti [recenze filmu]

Režisér a scenárista Christian Petzold (1960) byl dříve spojován s civilní kinematografií tzv. Berlínské školy, od jejíhož realismu a zkoumání dopadů politiky na současný život se posouval k dalším tématům, jako je práce a zaměstnanost, nebo konflikt mezi životem a smrtí. Tato témata zachycují jeho filmy Vnitřní bezpečnost (2000), Strašidla (2005) a Yalla (2007), které bývají označovány také jako „Gespenster trilogy“.

Žánrové ozvěny

V posledním desetiletí se ale od minimalismu této školy, jejímž byl nejvýraznějším zástupcem, vzdaluje a rád si ve svých filmech pohrává s ozvěnami žánrů a klíčových děl z filmové historie. Ve snímku Jerichow (2008) vyšel z milostného trojúhelníku, známého z obou adaptací filmu noir Pošťák zvoní vždycky dvakrát a přenesl ho do německé současnosti.

Ve Fénixovi (2014) pracoval s hitchcockovským motivem „dvojí ženy“, známým z jeho Vertiga, který posunul do Německa června roku 1945, tedy těsně po skončení druhé světové války. Téma záměny osob, přisvojené identity a úniku před hrůzami války, na něž se hlavní hrdinka, která přežila Osvětim, snaží zapomenout, se tu prolínalo s melodramatickou rovinou osudové lásky.

Tranzit, jeho nový film, je snímku Fénix v mnohém tematicky podobný. Uzavírá volnou trilogii jeho filmů, nazvanou „Láska za časů represivních režimů“, do níž patřilo i emotivní drama Barbara (2012) o německé lékařce, která v roce 1980 čeká ve východním Německu na příležitost utéct na Západ.

Okupovaná Francie

Tato trilogie zkoumá nedávnou historii a její vliv na osobní životy jednotlivců. V případě Tranzitu ale tato historie dostává svou dystopickou podobu. Režisér a scenárista v jedné osobě se rozhodl variovat známý příběh, který přenesl z časů okupace Paříže (1940) do jakési posunuté nebo alternativní vize současnosti.

Ten příběh vychází ze stejnojmenného románu německé komunistické spisovatelky Anny Seghersové (1900 - 1983), která v románu Transit (1943) zachytila osudy německých emigrantů před nacismem, kteří se snaží dostat z okupované Francie ven ze země.

Nikdy neodvracej zrak: láska, umění, nacistická minulost a bravurní prolnutí velkých a malých dějin [recenze filmu]

Autorka zde tak popsala i svou vlastní situaci, své rodiny a svých přátel. Její manžel byl po dobytí Francie zatčen a internován v táboře La Vernet v jižní Francii, ona sama se přestěhovala z Paříže do Marseille, kde hledala možnost k jeho propuštění a cestě do emigrace. To se jí nakonec v březnu roku 1941 podařilo, kdy i s rodinou odcestovala do Mexika.

Takové štěstí zdaleka neměl její přítel Ernst Weiss (1882 - 1940), německý lékař a spisovatel, narozený v Brně, který po vstupu německých vojsk do Paříže spáchal sebevraždu. V románu se jeho postava jmenuje Weidel, stejně jako v této filmové adaptaci, a jeho sebevraždou jak kniha, tak film, začíná.

Paralela k migrační krizi

Co má předloha se svou filmovou adaptací společné, je pocit existenciální úzkosti, v níž se postavy nachází. Seghersová vypráví o německých uprchlících, především z řad Židů a komunistů, které nacistický režim vyhnal nejprve z jejich vlastní země a teď i z Francie, do níž před ním emigrovali.

Teheránská tabu aneb Sex, drogy a šaría [recenze filmu]

Jejich postavení migrantů, kterým scházelo povolení k pobytu a tak se ocitali ve sběrných táborech, nebo byli policií pronásledováni, režisér za pomocí metaforického podobenství přirovnává k situaci dnešních uprchlíků, kteří se opět v zemích, kam odcházejí, potýkají s byrokratickou mašinérií a ostrakizací.

Ukazuje zároveň, jak tato nová uprchlická vlna způsobuje rozklad panujícího společenského řádu, nebo přispívá k utužení jeho represivních mechanismů. Tuto linii, nazvěme ji třeba migrační nebo politickou, ale nerozvíjí režisér nějak důsledně v postižení jejích konkrétních projevů. Zůstává spíš u náznaků, jako jsou kontroly na ulicích, přeplněné byty migrantů a hlavně všudypřítomný strach těchto migrantů.

Přisvojená identita

Mnohem víc ho zajímá, jak konkrétní lidé na tuto situaci reagují, jak se pod jejím náporem lámou, nebo naopak osvědčují své charaktery. A také jak zasahuje do jejich svědomí. U hlavního hrdiny, který je sám migrantem, skutečnost, že se druzí lidé ocitají v postavení jakýchsi občanů druhé kategorie, vede k tomu, že se jim snaží ze všech sil pomáhat. A to i za cenu, že on sám tím tratí, což se týká především milostné linie, jež odkazuje na slavnou Curtizovu Casablancu (1942).

Svědkové Putinovi: recenze filmu

Tím hlavním hrdinou je Georg (Franz Rogowski), rozhlasový a televizní technik, kterého jeho přítel v úvodní scéně v pařížském baru pověří předáním jistých dokumentů jeho známému, slavnému spisovateli Weidelovi. Toho ale Georg nachází mrtvého, poté co spáchal sebevraždu.

Doklady, které mu měl předat, spolu s rukopisem jeho nového románu, který na místě sebevraždy nalezl, chce odevzdat na mexickém konzulátu, kam měly být určeny. Úřednická chyba zde ale způsobí, že právě on je považován za spisovatele Weidela.

Marseille jako přestupní místo

Jeho nová identita mu tak umožňuje dostat víza do Mexika a odplout jednou z posledních lodí z přístavního města Marseille, kam se přesunuje a kde se také odehrává většina vyprávění. Maseille se stává přestupním místem mezi minulostí a budoucností migrantů, kteří v něm čekají, až se z něho budou moci vzdálit.

Georg, který vedle víz pro Weidela získá i ty pro jeho ženu, v něm potkává hluchoněmou vdovu po jeho příteli Heinzovi (Ronald Kukulie), který nepřežil vážně zranění při pokusu o útěk. Vdově Melisse (Maryam Zaree) a jejímu astmatickému synkovi Drissovi (Lilien Batman) se snaží pomáhat.

A protože je Marseille místem, kde na zaoceánskou loď čekají i další migranti, po čase zde potká i krásnou Weidelovu ženu Marii (Paula Beer), čekající na svého nezvěstného manžela, o jehož osudu nic neví. Její představitelka se nedávno představila v našich kinech ve filmu Nikdy neodvracej zrak.

Femme fatale

Dlouho se míjejí na ulicích, v čekárně konzulátu nebo v kavárnách, tedy tam, kde se migranti potkávají. Marie se od svého manžela odloučila a teď s výčitkami svědomí žije s obětavým lékařem Richardem (Godehard Giese), který Drissovi pomůže při jednom z jeho záchvatů. Na svého manžela však Marie stále čeká, aniž by tušila, že Georg přejal jeho identitu.

Složka 64: čtvrtý a nejlepší díl z dánské kriminální série o oddělení Q. [recenze filmu]

Ti, kdo viděli Casablancu, mohou z takto naznačené zápletky snadněji odhadnout, kam se bude vyvíjet. Melodramatická linie lásky k osudové ženě a možného osobního štěstí s ní se tu střetává s lidskou empatií, soucitem a svědomím, které nám velí pomáhat druhým. O to víc za situace, kdy na sebe s přisvojenou identitou berete část odpovědnosti za toho, od něhož jste si ji vypůjčili.

Tranzit byl premiérově představen na letošním Berlinale, kde od kritiků získal přízvisko „kafkovská Casablanca“. Právě proto, jak propojuje melodramatické ladění s meditací o lidské identitě a tím, co by mělo patřit k jejímu morálnímu imperativu. Jako hlas svědomí tu funguje i hlas vypravěče, který v er formě jako v literním útvaru sleduje a komentuje hrdinovo počínání a jeho duševní pochody, které se zmítají mezi altruismem a snahou pro sebe získat nějakou výhodu.

Současnost jako alternativní vyústění minulosti

Jako třeba, když na sebe bere identitu spisovatele Weidela ve snaze dostat se z Francie pryč. Činí tak proto, že jako německý migrant v zemi, která je pod německou či nacistickou okupační správou, by vízum tak snadno nedostal. Petzold tak přenáší realitu z knižní předlohy z roku 1940 do současnosti, s tím, že nastiňuje, jak by vypadala dnes, kdyby se odehrál jiný konec druhé světové války, než tomu bylo ve skutečnosti.

V tomto alternativním světě s jiným vyústěním minulosti oblečení, automobily, budovy, vše vypadá jako dnes, ale na druhé straně z Francie se můžete za hranice dostat jen lodí nebo vlakem. A Mexiko představuje zemi zaslíbenou.

Režisér tak metaforicky vykresluje současnost jako jisté paralelní bezčasí, do něhož pronikají některé negativní tendence minulosti. V nadčasové symbolice přitom spojuje téma okupace a války, migrační krize a osobní identity do těžko uchopitelného tvaru, který je současně politicky a společensky velmi aktuální a zároveň žánrově aluzivní.

To když prostřednictvím něj sebereflexivně pracuje s prvky žánrů filmu noir, paranoidních thrillerů a melodramatických příběhů. Režisér jím potvrzuje svou pozici autorského tvůrce inteligentních, postmoderních, metaforických počinů, pracujících s diváckými očekáváními.

Tranzit

• Žánr: melodrama
• Původní název: Transit
• www.transit-der-film.de/
• Německo / Francie, 2018
• Scénář: Christian Petzold
• Režie: Christian Petzold
• Hrají: Franz Rogowski, Paula Beer, Godehard Giese, Lilien Batman, Maryam Zaree, Barbara Auer, Matthias Brandt, Sebastian Hülk
• Distribuce: Film Europe
• Distribuční premiéra v ČR: 09. 05. 2019