Dlouhodobým problémem českých filmařů je, že jim chybí ambice uspět na zahraničním poli. To znamená především v evropské nebo i světové festivalové distribuci. Jednou z výjimek je třiatřicetiletý rodák ze slovinské Lublaně Olmo Omerzu, který v roce 2011 absolvoval studium režie na pražské FAMU.
Festivalové ambice
O rok později debutoval filmem Příliš mladá noc, který měl světovou premiéru v sekci Forum na Berlinale. Snaha uspět na zahraničním fóru byla patrná i u jeho druhého celovečerního snímku s názvem Rodinný film. Ještě než se film představil v domácí distribuci, úspěšně půl roku putoval po prestižních zahraničních festivalech.
Světovou premiéru si odbyl v září na festivalu v San Sebastianu a v říjnu byl vybrán do soutěže festivalu v Tokiu, kde obdržel hlavní cenu za umělecký přínos. Následoval festival v Cottbusu, kde Karel Roden získal cenu za nejlepší herecký výkon. Na Cenách české filmové kritiky pak Rodinný film získal ocenění za nejlepší film a scénář, když předtím tu byl za Příliš mladou noc režisér oceněn jako objev roku.
Festivalové ambice nechybí ani jeho třetímu filmu, který byl ve světové premiéře uveden na letošním karlovarském festivalu, z něhož si odvezl cenu za režii. Jeho další festivalovou zastávkou je festival v Torontu, který probíhá od 6. září a kde se představí v sekci Contemporary World Cinema, věnované současnému filmu.
Oblíbená témata
To je velký úspěch, ale není divu, když se režisér může opřít o scénář na poli filmové tvorby sice debutujícího, ale jinak zkušeného autora Petra Pýchy (1972). Tento učitel českého jazyka a základů společenských věd na gymnáziu v Semilech, autor divadelních (Léto v Laponsku, Strange Love) a rozhlasových (Lidojedi) her a spolupracovník Českého rozhlasu, ho původně koncipoval jako rozhlasovou hru.
Inspiroval se pro ni skutečným příběhem třináctiletého kluka, který vzal rodičům auto, aby se s ním mohl vypravit za dědou do Krkonoš. Tahle chlapecká kuráž ho nadchla, ale dramaturgové Českého rozhlasu hru kvůli vulgárním dialogům odmítli přijmout. Tak na doporučení režiséra Vladimíra Michálka, s nímž v té době spolupracoval na scénáři k černé komedii Úhoři mají nabito, která bude v únoru příštího roku uvedena do kin, přepracoval rozhlasový scénář na ten filmový a nabídl ho Olmo Omerzuovi.
Ten si v něm našel svá oblíbená témata střetu dětského a dospělého světa, nefunkčních rodinných vztahů, touhy po svobodě nebo iniciačních sexuálních zážitků, které se objevují i v jeho předchozích dvou filmech. Z nich má Všechno bude blíže k tomu prvnímu, kde dva dvanáctiletí kluci během silvestrovské noci a střetu s lidskou sexualitou až příliš rychle dospějí a ztratí něco ze svých iluzí o světě dospělých.
Silácké řeči před stopařkou
Ve Všechno bude hlavní hrdinové už těch iluzí o dospělých zas tolik nemají. Možná proto se ocitají na útěku před jejich světem. Márovi (Tomáš Mrvík) je čtrnáct a jeho kamarádovi Hedušovi (Jan František Uher) dvanáct. Mára ukradl auto, cestou nabral svého legračního a přerostle působícího obtloustlého kamaráda, který se na ni vybavil maketou zbraně a maskáčovým oblečením.
Společně se pak autem vydávají napříč republikou. Na své cestě postupně přiberou psa Šakala, kterého zachrání před utonutím a mladou stopařku Báru (Eliška Křenková), která je také na útěku. Od svého milence, s nímž se pohádala.
Kluci jsou dokonalí outsideři. Mára se svou vadu řeči a neurovnané vztahy s matkou snaží maskovat sebevědomým vystupováním výrostka, ranaře a proutníka. Heduš svou neohrabanost a kila navíc, kvůli nimž se cítí vyloučený z klukovského společenství, zas sny o cizinecké legii a hraním si na vojáky, které spočívá v tom, že střílí po autech ze své airsoftové pušky. Outsidery jsou ale na jejich společné cestě vlastně všichni čtyři. Nechtěný pes, kterého Mára zachrání z vody i stopařka, která je taková oražená, pudová holka z malého města, co žije výhradně přítomností.
Nezletilí kluci před ní machrují, vedou silácké řeči o tom, jakou má která holka „čurinu“ a dohadují se, zda jim stopařka „dá“. Vytahují se jeden před druhým, hrají si na dospělé, ale něčím jsou to pořád malé vystrašené děti. Zvlášť Heduš, jehož infantilní žvanění rozčiluje přeci jen o kapku dospělejšího Máru.
Kluci si užívají náhlou svobodu, kterou už možná nikdy nezažijí. Nemají peníze, jídlo ani náhradní oblečení, vezou si s sebou jen pocit, že teď mohou všechno. Vědí, že je nikdo hledat nebude, že jsou všem jedno. Stopařka je časem opouští, když s ní předtím zažijí trochu jinou společnou noc, než si představovali i záchranu její cti, a oni se vydávají za Márovým dědou, údajným válečným hrdinou.
Hranice mezi realitou a klukovskou fantazií
Jejich cesta ale končí v momentu, kdy Máru chytne policie. Na opačném konci republiky, než kde bydlí. A Heduš je neznámo kde. Máru vyslýchá policistka (Lenka Vlasáková) s policistou (Martin Pechlát) a my spolu s nimi váháme, co je realita a co smyšlený chlapecký svět. Při výslechu na policii totiž klukovské bájení, popisující co na cestě zažili, dozná takových rozměrů, že je těžké odlišit pravou skutečnost od té vyfantazírované.
Režisér pro vyprávění zvolil strukturu prolínání dvou dějových rovin. Jednu tvoří Márův výslech policistkou na stanici, kdy při popisu toho, jak to bylo s kradeným autem i jejich cestou napříč republikou, vyvstává otázka spolehlivosti jeho jako vypravěče.
Realita se tu potkává s výplodem chlapecké fantazie, která se snaží působit co nejsvětáčtějším dojmem. Od jejich odlišení je tu pak druhá retrospektivní linie, přibližující jejich cestu pár dní zpátky před zadržením, kdy režisér pro ironické zvýraznění rozporu v Márově výpovědi používá konfrontaci jeho výpovědi s reálným děním.
Lekce od světa dospělých
Dlouho díky tomuto narativnímu způsobu vyprávění jasné, jaký je důvod nebo cíl této cesty. Chtěli kluci zažít něco výjimečného, okusit pocit svobody, kterou jim tato cesta dává, nebo před něčím prchají? Spíš než výprava někam se totiž jejich cesta jeví jako útěk před něčím. Mára si nerozumí s matkou, ale scénář dlouho motivace kluků tají, stejně jako jejich sociální status, který přesto vytušíme z toho, že se o ně nikdo moc nezajímá.
Tajemný zůstává i osud Márova mladšího společníka a dostáváme se k němu skrze obě prolínající se vyprávěcí linie, které nám zároveň odhalují, že kluci nejsou až takoví sígři, jak se tváří. Vulgaritou jejich mluvy a děláním ramen si dodávají odvahu, ale jsou spíše dojemní a zranitelní, toužící po citu, uznání a blízkosti.
A také naivní a bezelstní, což se vyjeví při Márově konfrontaci s policistkou, kdy se ukáže, že jeho lži jsou ve své podstatě nevinné báchorky, tvořené touhami a sny, oproti krutě účelovým manipulativním intrikám a zradám dospělých, na něž chlapci naráží.
Policistka Máru svou kombinací hodného a zlého policajta dostane tam, kam chce. Chová se k němu až mateřsky důvěrně a když se jí otevře, udělí mu psychologickou lekci z pragmatického jednání. Tehdy v Márově tváři cítíme emoci zloby a pokoření, které mu dospělý svět udělil.
Je to ale jen jedna z lekcí, která kluky v životě čeká a jež jim připomíná, že jsou stále děti, které musí poslouchat. Otevřený konec jim i nám dává na srozuměnou, že život je za pomocí takových lekcí bude čím dál častěji skřípávat, obrušovat a že ta směsice drzosti a naivity, s níž se vydali na cestu právě teď, už se možná nikdy nevrátí nebo se nebude opakovat.
Kluci své počínání nebo touhu, která je žene vpřed, neumějí pojmenovat. Vědí jen, že chtějí prožít dobrodružství, které nemá být limitováno dohledem světa dospělých. Ten prchavý čas, kdy mohli všechno a věřili, že všechno bude, je ale pryč a s ním i iluze rebelie bez příčiny. Nastupuje realita, která jim může dát ale něco cennějšího než to, co zažili, v podobě prověrky jejich přátelství.
Ironická hra s žánrem road movie
I cesta může být cíl a ta klukovská v promrzlé zimní krajině se stává jejich cestou dospívání. Žánr road movie tu režisér spojuje s klukovským dobrodružstvím a zachází s ním značně ironicky. Kluci nejsou žádní renegáti, prchající před zákonem, ale jejich cesta za svobodou má přesto své opodstatnění. Jakoby režisér říkal, že právě v jejich věku je sen o svobodě možná nejjednodušší naplňovat, byť ještě nemáte nárok na řidičák.
Zasazení do zimního období pak oproti většině letních road movie zesiluje pocit naléhavosti jejich příběhu i jeho symbolického vyznění. Auto představuje útočiště kluků a v zimní krajině jim nahrazuje teplo domova, kterého se jim evidentně nedostává.
Všechno bude je z režisérových dosavadních tří celovečerních filmů ten divácky nejvstřícnější. Směsice klukovského dobrodružství, sociálního dramatu a road movie, která lavíruje na hraně komedie a vážnějších podtónů, přináší za pomoci přirozených hereckých výkonů podmanivou výpravu do chlapeckého světa a jeho hledání cesty k dospělosti.
Všechno bude
- Žánr: road movie
- www.cinemart.cz/filmy/vsechno-bude/
- Česko / Slovinsko / Polsko / Slovensko, 2018
- Scénář: Petr Pýcha
- Režie: Olmo Omerzu
- Hrají: Tomáš Mrvík, Jan František Uher, Eliška Křenková, Lenka Vlasáková, Martin Pechlát
- Distribuce: CinemArt
- Distribuční premiéra v ČR: 06. 09. 2018
Hodnocení filmu: 6/10