Po uvedení na festivalech v Cannes a Karlových Varech vstupuje do distribuce novinka nejznámějšího španělského režiséra současnosti. Pedro Almodóvar se stal ve světě filmu zavedeným tvůrcem, jehož styl poznáte po několika prvních záběrech. Syté barvy, několik propletených časových rovin, vášnivé postavy se svými posedlostmi a obsesemi.
Režisér, který v nadcházejících dnech oslaví své dvaašedesáté narozeniny, už dávno věkově překročil dobu svých punkových madridských začátků, spjatých s pádem frankistického režimu. Uvolnění cenzury ve všech oblastech společenského života, včetně toho intimního, mu umožnilo zaznamenat s bizarní nadsázkou neobyčejné příběhy lidí v krajních životních situacích. V centru většinou stály s láskou, úctou i ironií vyobrazené ženy „na pokraji nervového zhroucení“. Zrodil se fenomén, který se s oscarovým úspěchem filmů Vše o mé matce (1999) a Mluv s ní (2002) proměnil ve váženou ikonu festivalových klání i diváků, u nichž je každé režisérovo nové dílo očekáváno s velkým napětím.
Temná strana vášně
Nejinak je tomu i u jeho devatenáctého celovečerního snímku Kůže, kterou nosím. Opět zde zkoumá tenkou hranici mezi mužskou a ženskou identitou, tělesností, pudovostí i mírou vášnivé posedlosti. V osidlech patologické lásky i mrazivé nenávisti nechává uvěznit renomovaného plastického chirurga, na jehož příběhu demonstruje, kam až může jedince dovést zvrácená pomsta, spjatá s touhou vdechnout život vlastnímu přeludu tragicky zemřelé manželky.
Uznávaný plastický chirurg Robert Ledgard (Antonio Banderas) v domácí laboratoři vyvine syntetickou lidskou kůži. Vede ho k tomu posedlost vytvořit nový a odolný typ kůže, který by býval zachránil jeho manželku před uhořením při automobilové nehodě. Při jeho výrobě použije nelegální biologické postupy, před nimiž varují jeho kolegové. Doktor ale neváhá jít ještě dál za hranice bioetiky a svůj vynález se rozhodne testovat na mladé pacientce, kterou drží v izolaci v zamčeném pokoji svého domu.
Za hranicí bioetiky
Robert aplikuje svůj preparát na tělo krásné Very (Elena Anaya), jež přebývá v jeho luxusním hi-tech sídle. Celé dny zamčená v pokoji, z něhož nevychází. Oblečená pouze do přiléhavé látky tělesné barvy a čekající na svého stvořitele. Co se jí asi honí hlavou? Její minulost i přítomnost jsou ale zahaleny tajemstvím, které nějak souvisí s tragickými ranami osudu, jež v minulosti postihly právě jejího věznitele. Nebýt násilného vnuknutí zlotřilého syna (Roberto Álamo) Robertovy hospodyně Marilie do rezidence, možná by nikdy nedošlo k jejich rozkrytí.
Postupně a v různých zpřeházených časových rovinách jsou nám podávány indicie, kdo by tato až nadpozemsky vyhlížející žena, již doktor v domě drží, mohla být. Jde o chirurgický klon Robertovy zemřelé manželky, kterou před dvanácti lety na útěku s milencem ožehly při nehodě plameny natolik, že po pohledu do zrcadla raději spáchala sebevraždu? Nebo snad dvojnice Robertovy dcery, která psychické trauma z údajného znásilnění vyřešila skokem z okna psychiatrické léčebny? Přesvědčena v mylném pomatení smyslů, že násilného činu se namísto zfetovaného mladíka Vicenteho (Jan Cornet) dopustil její vlastní otec.
Co prozradit?
A zde stojí recenzent před ošidným úkolem, co z výborně vystavěné a vypointované zápletky vyzradit, aby návštěvníka kina neochudil o zážitek z rozplétání suverénně prokombinovaných časových rovin, v nichž je děj skryt. Protože jinak by musel na tomto místě skončit a k zápletce se dále nevracet. Je tedy jen na vás, zda se budete chtít s částí věnované nástinu příběhu seznámit nebo ji v obavě ze spoilerování přeskočíte. Jestli nechcete tedy znát počáteční zápletku, nečtěte dál a přeskočte až na podnadpis Návrat ke kořenům.
(Pozor spoiler!!!) Zdrcený Robert se rozhodne vzít spravedlnost do svých rukou a domnělého mladíka, jež měl zneuctít jeho dceru, unese. Proti jeho vůli ho během následujících let přeoperuje na ženu, jež se tolik podobá jeho zemřelé manželce. Do svého výtvoru, který mu slouží zároveň jako testovací vzorek jeho pokusů s umělou kůží i jako předmět pomsty, se zamiluje. Jako zvrhlý profesor Higgins zformátuje dokonalé dílo, stvořené na míru jeho přáním a nyní čeká, zda bude jeho „sešitá Líza“ jeho city opětovat.
Přerývaná struktura, v níž se prostupují jednotlivé retrospektivní roviny vyprávění, vypadá sice navenek komplikovaně, ale vše je podáno naprosto srozumitelné. Prozrazení zápletky by vás připravilo o radost z odhalování složitostí Robertova rodinného zázemí i okolností dávné tragédie, které mají vliv na další vývoj událostí.
Bizarní telenovela
Vězte snad jen, že Roberova služebná Marilia (Almodóvarova dvorní herečka Marisa Paredesová) kdysi podlehla svodům, jež nezůstaly bez následků. Narodili se jí dva bratři. Jeden inteligentní, vyrůstající na panském sídle jejích neplodných zaměstnavatelů, kteří dítko pojali za vlastní. Druhý primitivní, neotesaný a vyrůstající na ulici. Zpovzdálí jako drogový dealer sledující osudy svých nejbližších příbuzných.
Že vám to připomíná červenou knihovnu nebo telenovelu? A že už tušíte pointu a kdo je kdo? Ano, Almodóvar ironicky parazituje na postupech těchto pokleslých žánrů a střetu dvou bratrů i jejich matky dává oidipovsko-sexuální podtext, přítomný motivicky i v režisérových předchozích filmech. Stačí si vzpomenout třeba na Kiku a postavu uprchlého pornoherce. I zde Zeca (Roberto Álamo) s nadměrnou pánskou výbavou, jež mu dodává na sebevědomí, v masce tygra vnikne do domu svého úspěšného a zámožného bratra a znásilní jím pečlivě střeženou květinku, drženou pod zámkem. Opakuje se tak v jiném aranžmá situace, kdy mu před lety odlákal jeho ženu. (Konec spoileru!!!)
Návrat ke kořenům
Pedro Almodóvar se při tvorbě zápletky nespolehl, tak jak je u něj zvykem, na vlastní síly, ale nechal se inspirovat předlohou francouzského spisovatele Thierryho Jonqueta Tarantule. Při bližším pohledu zjistíme, že v Jonquetově sci-fi detektivce našel látku, jenž konvenuje jeho představám o tématech, jež ho zajímají. Chorobná láska, pomsta, transsexuální proměna muže v ženu. Lidské úchylky, obsese a nezvladatelné vášně.
Režisér se jakoby vrací ke svým kořenům a silně nerealistickou zápletku rozehrává ještě více do absurdní polohy. S překvapivou, otevřenou pointou, jež by mohla být klidně začátkem nového příběhu. V jeho vyprávění se vedle sebe v klidu snoubí zdánlivě nesourodé prvky frankensteinovského námětu s revenge motivem, melodramatem, thrillerem bez napětí, psychodramatem, noirovou krimi, šílenou telenovelou a pygmalionským příběhem do tvaru, který tyto žánry promíchává, ale nectí ani jeden z nich doslova.
Závrať ze vzpomínky
Chybou by bylo vnímat film jako psychologicky věrohodnou studii patologických vášní. Jde spíše o hravou poctu režisérovým filmovým vzorům, z nichž nás jako první napadne Alfred Hitchcock a jeho snímek Vertigo. V něm byl soukromý detektiv natolik posedlý svou zemřelou láskou se sebevražednými sklony, že se snažil její vnějškovou podobu vnutit další osudové ženě, jež vstoupila do jeho života. Až z ní udělal dokonalý klon svého přeludu.
V Kůži, kterou nosím se lékař také nedokáže rozloučit se vzpomínkou na svou mrtvou ženu. Sobecky ji touží přivolat zpět. Za každou cenu. A realizuje kvůli tomu plán, kterým se vzpírá nejen přírodě, ale i lékařské a lidské etice.
Na pozadí zakázaných genetických pokusů na zvířatech a lidech pak tvůrci odhalují kriminální pozadí jeho počínání. Únos, krádež identity, manipulace s druhými, vraždy. Při rozkrývání jeho ďábelského záměru se Almodóvar projevuje jako brilantní filmař, který umí pracovat s atmosférou i dávkováním informací. Scénu po scéně objasňuje motivy i historii jednotlivých postav, přičemž hlavní pozornost soustředí právě na Roberta.
Zvrácený profesor Higgins
Antonio Banderas v roli posedlého lékaře a strůjce pomsty podává jeden z nejlepších výkonů své kariéry. Soustředěný pohled chladných až bezcitných očí, úsečně tvrdá dikce, odtažité jednání. Výraz, v němž se mísí bolest ze ztráty i perverzní krutost. Zvrácenost i profesní touha překonávat hranice své profese.
Robert v jeho podání je chladnokrevným genetikem, trpícím „božským komplexem“ pána nad životy druhých “ i osamělým a izolovaným jedincem, který nedokáže navázat normální mezilidský vztah. Vnitřními démony sžíraný despota, jemuž přísně vědecká mysl zabraňuje projevovat city. Krutým a sadistickým psychopatem, imunním vůči žalu druhých i milujícím otcem a nešťastným manželem, kterého bolest ze ztráty bližních přivedla k tomu, že jediný smysl svého dalšího života našel v pomstě těm, kteří jej o jeho milované připravili.
S takovou postavou se budeme asi jen těžko identifikovat nebo chápat její pohnutky. Podvratnost Almodóvarova přístupu k figuře Roberta vězí ale právě v tom, že odpudivých činů se nedopouští žádný bohémský výstředník nebo zavržený outsider, ale respektovaný lékař. Má moc, majetek i schopnost ovládat životy druhých, čehož využívá k realizaci svého zrůdného záměru. Nápomocny jsou mu právě jeho lékařské znalosti a dovednosti, mezi něž patří disciplína, přesnost a trpělivost.
Skrze postavy Roberta i jeho bratra se Almodóvar dostává ke svému tradičnímu tématu, jímž je vztah muže a ženy, založený na dominantním a submisivním postavení obou partnerů. Pečlivý sadista i sexuální násilník, každý z nich vnímá penis jako symbol moci, za pomocí nějž může ovládat nebo manipulovat se svou obětí. A nepočítá přitom s tím, jak výrazně bude oslaben, když bude tato dominance zpochybněna nebo narušena. V té chvíli se situace obrací a role obětí se prohazují. Nejlépe je to vidět na Vere, již Elena Anaya vybavuje složitými charakterovými proměnami.
Chladný a precizní
Podivné zvraty, rodinné odhalení, zdvojené identity, odhazování masek. Tragické, jež se během mžiku mění ve směšné a naopak. Emocionální přepjatost až afektovanost, podrývaná humorem. Láska, chtíč, vášeň, bolest, pomsta, šílenství. Těmito a dalšími slovy bychom mohli nejlépe charakterizovat Almodóvarovu tvorbu. A přidat další přívlastky, jež nás napadají v souvislosti s jeho posledním filmem. Amorální, umělecký, perverzní, výstřední, narcistní. Nebo také chladný a precizní. Tyto dva atributy mě při sledování snímku napadaly nejčastěji.
Kamera José Luise Alcaineho s chladnou, ale nadmíru esteticky vytříbenou elegancí proplouvá místnostmi bez zbytečných dekorací a vytváří zdání jakéhosi snového bezčasí, do něhož je příběh zasazen. Minimalistická hudba režisérova dlouholetého spolupracovníka Alberta Iglesiase opakováním jednoho motivu brnká na strunu našich očekávání, kam se bude dění vyvíjet.
Čich na témata
Emoce jsou svázané a Almodóvar komponuje své vyzrále, ale záměrně víc odtažité dílo, v němž hladce klouže po mezích stylotvorných a žánrových prostředků, jež rád zakomponovává do své tvorby. Jeho rukopis se nemění, ale získává zde ještě sebeironičtější a krutější tón než jindy. A velký provokatér zkouší, co mu u jeho věrných i těch, kteří na jeho film zajdou ze zvědavosti, ještě projde. Ti, kdo mu vyčítali, že se po mezinárodním úspěchu Vše o mé matce přeci jen víc přizpůsobil mainstreamu, tentokrát nebudou zklamáni.
Režisér nespí na vavřínech hollywoodských pochval a dál prokazuje čich na témata, jež vzbuzují kontroverzi. Nebo vám přijde náhodné, že tři týdny po snímku Lůno maďarského režiséra Benedeka Fliegaufa přichází do našich kin další fantaskní a pro mnohé perverzní zamyšlení nad směrem, kudy se vyvíjí lékařská věda a kde leží hranice jejího možného zneužití?
Kůže, kterou nosím
- Žánr: melodramatický thriller
- Původní název: La Piel que habito
- www.sonyclassics.com/theskinilivein
- Španělsko 2011
- Scénář: Pedro Almodóvar (podle předlohy Thierryho Jonqueta)
- Režie: Pedro Almodóvar
- Hrají: Antonio Banderas, Elena Anaya, Marisa Paredesová, Jan Cornet, Blanca Suárezová, Roberto Álamo, Eduard Fernanández, José Luis Gómez
- Distribuce: H.C.E.
- Distribuční premiéra v ČR: 08. 09. 2011