Ať vejde ten pravý: recenze filmu

Může existovat láska mezi nesmrtelnou a smrtelným? Stockholmské předměstí někdy na počátku osmdesátých let. Z rádia doléhají zprávy, s kým se setkal dožívající generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv. To ale jen pramálo zajímá místní opilce, jak vystřižené z Kaurismäkiho sociálních romancí, kteří se scházejí v „umakartově útulné“ místní špelunce. Neutěšený charakter betonové architektury činžovního komplexu, zahaleného v mrazivém počasí zimních dnů do sychravého oparu, věrně odráží vnitřní rozpoložení mnoha jeho obyvatel. Jedním z nich je i dvanáctiletý úzkostlivý chlapec Oskar (Kåre Hedebrant). Ve škole nemá žádného kamaráda a jeho neprůbojnosti navíc dovedně využívá skupinka spolužáků k ponižující šikaně.

Upír z činžáku

Oznámení o násilném úmrtí v okolí budovy, kam Oskar dochází na vyučování, není jedinou změnou v nevzrušivém toku dní osaměle se cítícího blonďatého chlapce. Do sousedství bytu, jenž po rozchodu rodičů sdílí jen se svou starostlivou matkou, se přistěhují noví nájemníci. Starší muž a útlá tmavovlasá dívka, s níž se přes počáteční ostych zakřiknutý outsider brzy seznámí. Kdo by tušil, že onen zvrásněný muž, vyhýbající se komunikaci s okolím, není otcem bledě vypadající mladé slečny, ale její opatrovník a že příchod jeho svěřenkyně má něco společného se zdánlivě nesouvisejícími vraždami a zmizeními, které záhy začnou plnit stránky černé kroniky a naplňovat úzkostmi nejednoho jejího čtenáře.

Podivná Eli (Lina Leanderssonová) totiž nežije jako její vrstevníci. Dvanáct let je jí už hodně dlouho, počítáno v řádu spíše stovek než desítek let. Z laskomin, které mají jiné děti tak rády, je jí nevolno. Při teplotách pod bodem mrazu má stejný šatník jako v létě, ale dennímu světlu se vyhýbá, čímž se logicky míjí s povinnou školní docházkou. Pohybuje se velmi ladně a v rozporu s fyzikálními zákony o zemské přitažlivosti.

Tušíte? Ano správně. Dívčina, kterou byste snadno mohli zařadit po bok neduživých fanynek emo rockových kapel severského střihu, je upírem, který potřebuje ke svému přežívání krev. A ne krev zvířecí jako její uhlazeně korektní vegetariánští kolegové z teenagerského hitu Stmívání (jehož druhá část vstoupí v závěru měsíce do našich kin), ale tu lidskou.

Výluční outsideři

Díky této instinktivní potřebě, již se snaží korigovat opravdu jen na nejnutnější možnou míru, umožňující ji fungování ve světě, který je tak vzdálený tomu jejímu, se stává vyděděncem. Fyzickým i mentálním, neboť její zkušenostní stránka vysoce přesahuje věk, zhodnotitelný na první pohled ze stavu tělesné schránky.

Ve vlastním světě uzavřený Oskar v ní nachází příbuznou bytost. Podobně opuštěnou a odvrhovanou, ale zároveň toužící po porozumění a blízkosti. Zranitelná křehkost chlapce i nebezpečím vzývající přitažlivost Eli začnou nacházet při sbližování společné průsečíky, jejichž výsledkem je pevné přátelské pouto, blízké tomu, co se v pozdějším věku nazývá láskou. Oba jsou ještě příliš nezkušení a ostýchaví, aby uměli definovat co se v nich vlastně odehrává a přiřadit k těmto procesům odpovídající terminologickou nálepku. Není se co divit, co do označení hloubky vztahu někdy tápou i jejich starší a na poli milostném mnohem zkušenější soukmenovci.

Nesmělé osahávání dosud pro ně tajemného prostoru vzájemné intimity nachází uvěřitelnou a akceptovatelnou míru přijatelnosti díky citlivému výkonu obou dětských protagonistů. Ti nás provedou celou škálou emocí, od pocitů studu, přes nemotorné pubescentní námluvy, zavržení až po radostné prožitky způsobené zbavením se okov strachu a přijetím sebe sama ve své jedinečnosti.

Vykořeněná Eli je nalezenec jak z vystoupivší z Dickinsonova románu. Navždy uvězněná v těle dvanáctileté dívky nebo spíš bytosti s nejistou pohlavní totožností. Ví, že nemůže vyhrát souboj s vlastní predestinací, ale v rámci krátkých chvil souznění, předcházejících prozrazení její identity, se snaží vstřebat co nejvíce ze života běžných smrtelníků. Tragičnost její existence se nejlépe zračí ve velkých smutných očích, které jakoby oproti zbytku těla žily v úplně jiné, mnohem starší, vzdálenější a poučenější časové dimenzi.

Příběh výlučného a před okolím skrývaného citu, který se vlivem vnějších okolností stává oboustranně ochranitelským, vychází z knižní předlohy Johna Ajvide Lindqista z roku 2004. Pochmurný román bývalého kouzelníka a autora televizních scénářů z roku 2004 se stal bestsellerem, přeloženým do více jak desítky jazyků. Společenská kritičnost, akcentující témata jako pedofilní zneužívání dětí, alkoholismus, drogy nebo prostituce, byla ve scénáři, na němž se podílel sám autor námětu, zmírněna na přijatelnější a obecně srozumitelný výklad dětství jako ne vždy až tak lehkého a bezstarostného období, které může pro citlivější jedince znamenat velmi bolestnou a zraňující etapu života.

Naléhavá úvaha o zákrutách dospívání

Režisér Tomas Alfredson se pro danou látku ukazuje jako vhodný zprostředkovatel, který ji s jemnou zdrženlivostí obaluje empatickým vizuálním obalem. Pomalu plynoucí záběry na zšeřelou krajinu, v níž voda mění skupenství a větve stromů se pnou do tvarů, připomínajících vztyčené semafory, se stávají kulisou podvečerních setkání dvou blíženců osudem.

S hypnotickou naléhavostí jsme pozvolna vtahováni do rytmu vyprávění, jež nemá daleko k poetice temně romantické až pohádkové. Kapky krve na panensky bílém sněhu jako symbolu neposkvrněné dětské čistoty a nevinnosti, tichá působivost zlověstného fičení vichru a hra světel a stínů mají v sobě větší účinnost než hrůzu nahánějící gore efekty, které kamera taktně odsouvá mimo přímý střet s divákovým hledím. Tím tvůrci jen stvrzují zkušenost Stevena Spielberga z Čelistí, že méně je někdy v naléhavosti dopadu více.

Právě kontrastem lyricky zachyceného probouzejícího se něžného citu s krvavými proprietami, známými z tradičních upírských vyprávění, se Ať vejde ten pravý liší od ostatních žánrových hororových příbuzných. Ti, kdo čekali lekačky či pulpové nadužívání krve při destrukcích končetin či vnitřních orgánů budou asi zklamáni, naopak ti, kdo se o mytologii vysávačů krve více zajímají, budou potěšeni implementací méně užívaných ingrediencí do děje v podobě zběsilé reakce domácích kočičích mazlíčků na osobu, infikovanou upířím zahryznutím, samovznícení při dopadu paprsků slunečního svitu či poučeného zasazení pověry, jež dala filmu název (Upír nesmí vejít do místnosti, dokud není pozván).

Nejen díky této inovaci upírských zvyklostí, při níž se obejdeme bez česneku, krucifixů i probudnutí ostrým kůlem, se mohou na film vypravit všichni ti, kdo si až dosud spojovali hororový žánr s béčkovými klinickými efekty, vyvolávajícími nechutenství.

Skandinávský tvůrčí tým si nás podmaňuje úplně jinak. Vampirismus jako fenomén používá pouze jako zneklidňující podloží, od něhož se odpichují k sugestivní úvaze o zákrutách dospívání, poznamenaného odcizením nebo nelítostnou brutalitou, jež nemá jiný důvod než v dokazování si vlastní dominance. Ukazují ale tuto etapu v protikladu i jako období iniciačních vzplanutí, které prověřuje hodnoty jako je přátelství, úcta, věrnost a sounáležitost.

Balancují přitom obratně na hranici hororu, romantického dramatu a dětského filmu s humornými prvky tak křehce a nerušivě, že snímek snadno přijmou příznivci všech zmíněných žánrových druhů. Tak se nechte pozvat, ať vejde ten pravý, neboť na fascinující osobitost a atmosféru vyprávění už si v zámoří brousí zuby chystaný remake z dílny Matta Reevese, tvůrce katastrofického Monstra.

Ať vejde ten pravý

• Žánr: romantické drama
• Původní název: Låt den rätte komma in
• www.lettherightoneinmovie.com
• Švédsko 2008
• Scénář: John Ajvide Lindqvist (podle vlastního stejnojmenného románu)
• Režie: Tomas Alfredson
• Hrají: Kåre Hedebrant, Lina Leanderssonová, Per Ragnar, Henrik Dahl, Karin Bergquistová, Peter Carlberg, Mikael Rahm, Karl-Robert Lindgren
• Distribuce: Cinemart
• Distribuční premiéra v ČR: 12. 11. 2009