Kawasakiho růže

Scenáristické a režijní origami dua Petr Jarchovský a Jan Hřebejk dospělo v jejich desáté spolupráci k dramatickému tvaru, vychylujícímu se od jejich předchozí tvorby směrem k vážnějšímu společenskému přesahu. Zapomeňte na hořké tragikomedie ze současnosti, kde (post)třicátníci řeší partnerské krize blížícího se středního věku (Medvídek, Nestyda) i nostalgické retro výlety po bližší (U mě dobrý) nebo vzdálenější (Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo) časové přímce a připravte se na komplexní sondu do historického povědomí našeho národa, zatíženého komunistickou minulostí.

Tvůrci odhazují hřejivou hladivost „pelíškovsky“ smířlivého „Co jsme si, to jsme si“ a nabízí místo ní spíš křesťansky chápající ilustraci teze „Kdo jsi bez viny, hoď kamenem“, která ale nezastírá podstatu mravního selhání.

Vztahové origami

A právě ono dávné pochybení nás v úvodní expozici vtahuje do rozestavěné šachovnice vzájemných vazeb mezi ústředními postavami. Na nemocnou Lucii (Lenka Vlasáková), úspěšně bojující s hrozbou rakoviny, čekají další nemilé rány osudu. Její slabošský manžel Luděk (Milan Mikulčík), působící v televizi jako zvukař, se přiznává k milostnému poměru s kolegyní v práci. V melodramatickém extempore se snaží relativizovat své chyby a sejmout ze sebe alespoň část viny převedením negativní pozornosti někam jinam. Směrem k člověku, k němuž Lucie vždy obdivně vzhlížela a on s žárlivou nedostatečností trpěl v jeho stínu.

Onou osobou je Lucčin otec, vážený psychiatr a disident Pavel (Martin Huba). Při každoroční oslavě výročí založení republiky má obdržet čestné státní ocenění s fiktivním názvem Paměť národa. Tým dokumentaristů o něm při příležitosti tohoto slavnostního aktu připravuje oslavný medailon, připomínající jeho zásluhu na pádu nesvobodného režimu.

Průběh natáčení ale díky archivním materiálům odhalí, že za vlídnou a laskavou tváří zásadového muže se možná ukrývá ještě jedna, mnohem neproniknutelnější a vzbuzující rozhodně menší míru obdivu. Ta má spojitost s pečlivě ukrývaným tajemstvím ohledně spolupráce s komunistickou tajnou policií. Pavel je nařčen, že v době normalizace udal tehdejšího přítele své budoucí ženy Jany (Daniela Kolářová), který byl poté na nátlak státních orgánů přinucen k odchodu do emigrace. Za přispění Lucčina manžela se tak začne jak skládanka odhalovat třicet let starý příběh, v němž třetí stranu milostného trojúhelníku tvořil sochař Bořek (Antonín Kratochvíl), zanechavší po opuštění vlasti v Československu těhotnou partnerku.

Střídání nazírajících perspektiv

Z naznačeného děje je patrné, že již dostatečně silný milostný motiv lásky a zrady se pro tvůrce stává jen odrazovým můstkem, od něhož převádí svou pozornost k mnohem obecnější výpovědní rovině. Ta přináší zamýšlení nad selháním charakteru, který byl až dosud považován za neposkvrněný. Zamlčené křivdy a milosrdné lži najednou vyplouvají bolestně na povrch a s nimi i nelehké tázání ohledně viny a odpuštění.

Hledání pravdy, zatížené ošidností individuální paměti, se odehrává v symbolické symbióze s názvem filmu. Kawasakiho růže asociuje přímou paralelu s japonským výtvarným artefaktem, kde skládaný papír ve své složitosti, nejednoznačnosti a vícepohledovosti představuje i způsob, jakým se ve vyprávění nahlíží na ústřední postavu Pavla.

Ten příběhem kráčí jak úctyhodná socha, jejíž jádro bychom rádi odhalili. Až detektivním způsobem tuto sfingu zdánlivé ušlechtilosti nasvěcuje optika nazírání jeho nejbližších nebo na případu zainteresovaných. Pomocí střídání perspektiv se vyjevuje plastický obraz osobnosti, jež mohla být do seznamu udavačů zanesena stejně tak náhodně jako se tam dostat vlastním přičiněním. Individuální osud se náhle dostává pod drobnohled názorů a svědectví, vytvářejících mozaikovité přenesení dávné reality do dnešních dnů.

Tuto mozaiku buduje režisér dramaturgicky zpočátku trochu těžkopádně. Po úvodní roztěkané třetině, představující množství postav a prostředí, spjatých s hlavními aktéry příběhu, dostává struktura vyprávění pevnější, promyšlenější a dramatičtější řád, směřující v několika konfrontačních rovinách ke svému katarznímu vyvrcholení.

Hřebejk se na mnoha místech nevyhnul častému nešvaru svých počinů. Samostatné a výborně vystavěné a vypointované scény nemají až tak silnou oporu v celku, zahlceném spoustu podzápletek (sekta) a okrajových postav (japonský umělec Kawasaki). Rozplétání jejich linií nevěnuje až takovou pozornost, což postihlo i figuru Luďka, jehož působení vyznívá v závěru do ztracena.

O co víc se mu povedlo zabydlet domácí prostředí životnými figurami, jež mohly velmi snadno sklouznout k pouhým nositelům novinových tezí, o to méně je opět soudný zobrazení emigrantské komunity. V protikladu k zmrzačeným charakterům obyvatel české kotliny ukazuje svobodně a bez předsudků jednající družinu bohémských umělců ve Švédsku s naivní klišovitostí, kterou je možné přijmout v červenou knihovnou zavánějící Krásce v nesnázích, méně už v pokusu o pravdivé současné drama.

Za co je naopak třeba režiséra při formálním nakládání s látkou pochválit je způsob, jakým se vyhnul retrospektivám, mířícím do minulosti postav. Ty nahradil televizním dokumentem o na ocenění čekajícím disidentovi, který funguje jako skrytý „film ve filmu“. Nejen skrze něj se velmi zručně a rafinovaně přibližuje k jednajícím figurám. Nejprve nám dá možnost si k postavám vytvořit určitý vztah, s nímž během vyprávění několikrát zatřese způsobem, zbavujícím nás většiny předpokládaných premis o nich.

Noblesní zlo

Kompaktní síť mezilidských vztahů, propojených vazbami z minulosti i přítomnosti, rozkrývá v konverzačně vypjatých pasážích, kladoucích vysoké nároky na jejich nositele. V jejich angažmá se nespolehl na známé tváře z komediálněji laděných počinů (Polívka, Liška, Macháček, Geislerová), ale obrátil se k netradiční sestavě, namíchané v ústředních rolích z vážených herců (Huba, Chudík, Kolářová) i naturščika, který svou osobitostí dodává figuře Bořka punc autentičnosti. Představuje ho světoznámý fotograf Antonín Kratochvíl coby ztělesnění velkorysosti a přirozené mravní integrity, tak blízké jiné emigrantské postavě, již v Krásce v nesnázích představoval se šarmem sobě vlastním Josef Abrhám.

Jeho protipólem je někdejší vyšetřovatel STB v podání Ladislava Chudíka. Slovenský nestor, vnímaný ve svých pětaosmdesáti letech skrze obrazovku především jako moudrý a dobrotivý primář Sova z populárního dietlovského seriálu, se nebál zhostit role, charakterově jdoucí proti jeho škatulkovému typovému zařazení.

S příjmením Kafka, odkazujícím na skutečnou postavu jeho jmenovce, který pálením konečků prstů cigaretou a jinými brutálními praktikami, typickými pro nadšené katany minulého režimu, donutil k emigraci písničkáře Vlastu Třešňáka, představuje ztělesnění zla v jeho krystalicky ambivalentní podobě. Na povrchu jemný a distingovaný, uvnitř zvrácený a nebezpečný. Jeho zpověď je zlomovým bodem příběhu, z níž si zapamatujeme především vjem z vystupování chladného alibisty, omlouvajícího zločinné praktiky při výsleších pragmatickým přístupem k vykonávání svého povolání.

Skrze postavu estébáka Kafky si uvědomujeme i jednu z největších absurdit polistopadového vyrovnávání se s minulostí. Různé na divoko i oficiálně vydávané fascikly přinášely a přináší seznamy agentů a jiných kategorií spolupráce s tajnou policií, za nimiž se skrývají osudy s různou mírou dobrovolnosti spolupráce s represivními orgány. Někdo uměl říct ďáblovi ne, jiný nebyl tak odolný a nese si své provinění do dnešních dnů.

Jejich jména občas zvíří mediální prach, u soudů se jim většinou dostane očištění, ale při míře skartace archivních materiálu už dnes jen těžko posuzujeme, kdo z nich selhal pod tlakem a kdo třeba kvůli materiálnímu prospěchu. Oběti cítí v mnoha případech trpný nevděk z rozdírání starých jizev, na jejichž zacelení už věřili a viníci jejich situace ze struktur řídících orgánů se jim bez pochybností o sobě samých smějí. Zahaleni závojem kolektivní amnézie na časy, kdy jako důstojníci STB škodili svým spoluobčanům, šikovně propluli do nových poměrů, který ve zveřejnění jejich jmen stále něco dluží společnosti v pravdivém pojmenování minulosti.

Z tohoto pohledu je jen dobře, že tvůrčí tým Kawasakiho růže nijak nezastírá, že za všemi různými osobními výklady pravdy a lži zůstávají zjevné skutky příkoří, jež nevratně měnily lidské osudy a pro něž kajícný stud stále není dostatečnou omluvou. V roce, kdy slavíme dvacáté výročí pádu totalitního režimu, přichází respektovaní tvůrci s filmem, otevírajícím nedořešené téma kolektivní paměti národa a její postupné ztráty nebo uhlazování představiteli tzv. mlčící většiny z „šedé zóny“. A svou snahou zpytovat svědomí za míru kolaborace s komunistickým režimem se hrdě přiřazují po bok jiných letošních filmových výletů do svobodu znásilňující minulosti v podobě Protektora a Tří sezón v pekle.

Kawasakiho růže

• Žánr: drama
• www.bontonfilm.cz/kawasakiho-ruze.html
• ČR 2009
• Scénář: Petr Jarchovský
• Režie: Jan Hřebejk
• Hrají:Martin Huba, Milan Mikulčík, Antonín Kratochvíl, Lenka Vlasáková, Daniela Kolářová, Petra Hřebíčková, Ladislav Chudík, Martin Schulz, Anna Šimonová, Isao Onoda
• Distribuce: Bontonfilm
• Distribuční premiéra v ČR: 21. 12. 2009