Fotogalerie

Hellboy 2: Zlatá armáda – recenze filmu

Marek Čech

5. září 2008

Mohutný červený pekelník, zahalený do dlouhého pláště, s kamennou rukou a upilovanými rohy se vrací na plátna našich kin.

Báje o konci lidské civilizace

Dávná válka mezi lidmi a elfy měla za následek vznik armády nesmrtelných blýskavých strojů. Ty byly nadlouho uloženy ke spánku a jen čekají, až je někdo povolá zpět do služby. Když se zavržený královský syn princ Nuada (Luke Goss) rozhodne oživit sešikovaný zástup nezničitelných robotů o síle sedmdesát krát sedmdesát bojovníků a narušit tak po staletí udržovaný smír mezi světem lidí a říší čarovných bytostí, nezbývá Hellboyovi a jeho přátelům než se mu postavit. Princovi se zdá, že lidé nedodržují příměří, chovají se k matičce zemi kořistnicky a na místech posvátných lesů, jež skýtají přirozené útočiště všem různým skřítkům, goblinům, tumorům a elfům, stavějí obří chrámy konzumu.

Celý příběh uvozuje půvabné loutkové intro, v němž malému rohatci čte jeho adoptivní otec (John Hurt) báji o elfech a jejich tajemné a mocné „Zlaté armádě“. Tu může přivést zpět k jejímu ničivému poslání majitel zlaté koruny, jejíž komponenty byly spravedlivě rozděleny na tři části. První dvě části si ponechal král podzemní říše, třetí zůstala lidstvu.

DVD/Blu-ray filmy si můžete zakoupit na www.Filmopolis.cz

Oproti jedničce, jež byla pevně zakotvena v našem světě, se druhý Hellboy minimálně v první polovině obrací k mytologickému alternativnímu prostoru, kde přežívá spousta roztodivných kreatur a pohádkových bytostí, jež tvoří svůj vlastní specifický fantasy vesmír. Šílené „frankensteinovské“ vědátory a nacisty, bažící po nesmrtelnosti, nahradili bytosti, které nejsou zlé, ale jen brání svůj druh před vyhynutím. Zničení obří vraždící rostliny, po němž její tělo exploduje ve spoustě květů, v nás vyvolá melancholické dojetí za mizející krásou odcházejícího světa a i motivace prince Nuady chápeme. Snaží se ochránit a pozvednout svou říši a dát roztahovačnému lidstvu za vyučenou. Jen přitom volí neadekvátní prostředky.

Imaginativní přehlídka monster atrakcí

Guillermo del Toro popustil opratě své fantazii a zahlcuje nás místy překombinovaným, ale kouzelně fantaskním vyprávěním s takovým množstvím osobitě pojatých postav, až z toho přechází zrak. Barokní imaginace slaví svůj trumf, děj se rozbíhá do nebývalé epické šíře a del Toro se projevuje jako mistr v inscenování jednotlivých scén. Ty ale spojují občas rozpačité předěly, v důsledku čehož vyprávění kolísá v tempu. Omezená dvouhodinová stopáž navíc nutí tvůrce ke zkratce a mnoho naznačených motivů a témat se nedaří ukočírovat tak, aby nevyzněly do ztracena.

Navzdory „batmanovskému“ Temnému rytíři, který se vydal směrem k realistickému kriminálnímu dramatu, usiluje del Toro o jeho pravý opak. Vzdaluje se realitě co nejdále a přichází s komiksovým vyprávěním v celé jeho popcornové kráse. Vychází vstříc dětskému volání po přímočaře jednoduchých pohádkových příbězích, plných čar a kouzel, zabalených do hávu fantaskní podívané. Nepohrává si s vyprávěcí strukturou, ani se nesnaží o demytizaci ústředního hrdiny, ale nabízí co nejbarvitější vykreslení magického světa.

Žánrově jeho příběh lavíruje mezi pohádkou, fantasy, romantickou komedií a akčním spektáklem s takovou samozřejmostí, že mu odpustíme i to, že na mnoha místech připomíná jeho film již viděné. Pohled do nitra tajné agentury, jejímž je pekelník nejproblémovějším členem, ve vás vyvolá vzpomínku na další bojovníky se slizkou havětí Muže v černém. Koexistence světa elfů a lidí je převzata z Pána prstenů a průniky a přechody mezi jednotlivými vrstvami fantaskní reality už jsme viděli v příbězích o brýlatém dospívajícím čaroději Harry Potterovi.

Guillermo del Toro odkazuje i ke své předchozí tvorbě a předjímá budoucího dvoudílného Hobita. Vzhled mnohých bizarně fantaskních bytostí různých tvarů a velikostí má reálný předobraz ve Faunově labyrintu, což stvrzuje i obsazení kmenového herce Douga Jonese do role Anděla smrti s očima na křídlech, ne nepodobného Faunovi.

Kam vlastně patřím?

Mohutný červený pekelník, zahalený do dlouhého pláště, s kamennou rukou, upilovanými rohy a nezbytným kubánským doutníkem v ústech, opět bojuje se svým osudem a klade si otázku, kam vlastně patří? Zda mezi pozemšťany, jež pomáhá chránit před zlem, za což se mu dostává jen malého vděku, nebo mezi ty, proti nimž bojuje, ale svým druhem k nim má mnohem blíže? Otázka, proč vlastně dělá to, co dělá a zda bojuje za ty správné ideje, není dostatečně zodpovězena a naznačená krize identity by se mohla stát leitmotivem případného třetího dílu.

Speciální tým, jenž spolupracuje s Úřadem pro paranormální výzkum a obranu, ve složení dobrácký rudý ďábel, jeho ohnivá družka Liz a Abe Sapien získává posilu v podobě doktora Johanna Krausse (Seth MacFarlane). Mluvící plynová substance, přebývající ve starém potápěčském skafandru, působí jakoby vypadla z ponorky kapitána Nema. A svým německým akcentem a důrazem na prušáckou akurátnost se stává humornou protiváhou poživačného Hellboye.

Paranormální vyšetřovatelé se snaží zabránit elfímu princi v aktivaci Zlaté armády a ještě přitom stihnou řešit své emoční poryvy. Samovznětlivá Liz (Selma Blairová) je v očekávání radostné události a modrý rybí muž Abe (Doug Jones) se poprvé zamiluje. Jeho vyvolenou se stává princezna Nuala (Anna Waltonová), jež je sličným dvojčetem elfího prince, jehož plány se snaží zastavit. Naštěstí právě ona přechovává ve svých rukou jeden z úlomků magické koruny.

Hellboy (Ron Perlman), ač věkem již žádný dorostenec, se v mentálních projevech stále chová jak zmatený postpubescent, který si neumí poradit s tím, jak si udobřit náladovou Liz. Je dojemně zranitelný a ve svém outsiderovském odcizení se tolik liší od ostatních komiksových superhrdinů. Zatímco oni zjišťují, jak nakládat se svými nadpřirozenými schopnostmi, Hellboyova maska je součástí jeho prokletí, z něhož se nemůže vysvléci.

Poetické pasáže, díky nimž se Hellboy rovněž vyděluje z ranku ostatních komiksových adaptací, vrcholí v něžné scéně, kdy se dva zamilovaní a tesklivě tokající spolupracovníci Hellboy a Abe opijí pivem a vystřihnou si duet milostného cajdáku Can´t smile without you od Barryho Manilowa. Nic nesblíží muže víc než přiznání si proher na poli lásky.

Nakročení k Hobitovi

Del Toro ale nezapomíná ani na akční scény, jež odstartuje útok stovek víl „zubniček“ na newyorskou smetánku na Manhattanu. Vizuální stránka překvapuje poctivou prací lidí, odpovědných za kostýmy a masky, jež je tolik vzdálená současnému trendu chladně dokonalé digitální trikařiny. Výprava jde ruku v ruce s počítačovou animací a je jen škoda, že nestačíme docenit všechny výtvarné detaily masek. Jmenovitě Trollí trh představuje takovou přehlídku obrazotvornosti, že by George Lucas a spol mohli jen závidět. Vizuální výbušnost pak jen podtrhuje hudební doprovod Dannyho Elfmana, jenž se zapsal do srdcí diváků jako „dvorní skladatel“ dalšího přerostlého hračičky Tima Burtona.

Postavy procházejí uvěřitelným vývojem. Del Toro dává znát, jak moc je má rád a nebojí se je s nadhledem shodit a pobavit se na jejich slabostech. Větší prostor v rámci intimní linky příběhu dostává role člověka obojživelníka Abe Sapiena. Hellboy pořád drtí hlášky sušší než vyprahlá poušť, ale zároveň se snaží dospět a být své partnerce oporou. Ron Perlman je stejně přesvědčivý jako neohrožený bojovník i jako zaskočený muž, o kterém jeho partnerka přemýšlí, zda by mohl být zodpovědným otcem. Jejich výměny názorů při řešení partnerské krize svou bouřlivostí připomenou italské manželství. V příběhu je ale zplozenec pekla trochu upozaděn na úkor množství rozličných potvůrek s lidem neviditelného světa za oponou, kam je ďáblovi jako „cizinci“ nepatřícímu nikam, dána možnost nahlédnout.

Guillermo del Toro se v druhém Hellboyovi posunul od subtilnějšího vyprávění k mnohem rozmáchlejší fantasy, v níž mu ne úplně originální mytologie slouží jako odrazový můstek k rozvinutí jeho nezměrné obrazové představivosti. A velmi zřetelně naznačuje, co od něho můžeme očekávat v připravované tolkienovské adaptaci Hobita.