Hlídač č. 47: recenze filmu

Soukromá past

Filip Renč si pro svůj (již druhý v tomto roce) film vybral předlohu z pera autora legionářské literatury Josefa Kopty. Spíše než o klasický remake se ale jedná o novou adaptaci literární předlohy. 

Příběh železničáře, který musel ohluchnout, aby konečně uslyšel pravdu, v sobě skrýval potenciál jímavě křehké, ale zároveň dostatečně dramatické látky, kterou scénáristé beze zbytku využili. Poslední práci zesnulého Eduarda Vernera, určenou pro televizní zpracování, obohatili spoluscénáristé Filip Renč a Zdeněk Zelenka o nové dějové linie, jež domýšlí osobní vazby postav. Příkladem budiž traumatizující hrdinova vzpomínka na mrtvou snoubenku, která ze žalu vskočila pod vlak, která není přítomna ani v knižní předloze ani v Rovenského černobílém snímku z roku 1937.

Válečný veterán Josef Douša (Karel Roden) dostal za zásluhy „trafiku“ v podobě vechtrovny u železniční stanice, kde pracuje jako hlídač a správce provozu na trati. Do nehostinného kraje Krušných hor odchází se svou mladou ženou Aničkou (Lucia Siposová). On zde hledá zapomnění, ona nachází jen pomalu ubíhající samotu. Doušu provázejí noční můry, které nemají svůj původ jen ve vzpomínkách na tragické okolnosti pekla haličských zákopů první světové války, ale i v dobrovolné smrti milované Františky, sestry své ženy.

Po příjezdu zachrání Douša mladého hrobníka Ferdu (Václav Jiráček) před sebevražedným skokem pod vlak a ten se mu v duchu smutného rčení, že žádný dobrý skutek nezůstane po zásluze nepotrestán, odmění tím, že se zakouká do jeho ženy. Vysloužilec v důsledku lehké mrtvice načas ztrácí sluch a když se mu po uzdravení začíná navracet, i nadále předstírá hluchotu, aby se konečně dozvěděl pravou povahu skutečností, jež jsou mu za jeho zády vesničany naznačovány. Fingovaná hluchota mu sice otevře oči, ale zároveň se pro něj stane soukromou pastí, díky níž poznává víc, než by možná chtěl.

Melancholická baladičnost

Režisér Filip Renč, jenž se jako jeden z mála českých filmařů pokouší o žánrové snímky, se po retro muzikálu Rebelové, romantické komedii Román pro ženy a akčně thrillerovém dobrodružství Na vlastní nebezpečí pouští na nelehkou půdu psychologického dramatu, tedy do oblasti, kterou uměl tak dobře zpracovat Jiří Svoboda ve svých adaptacích tíživých románů Jaroslava Havlíčka.

Renč umí vyprávět obrazem a má cit pro stylistickou kompozici záběrů. Výtvarná složka udává od první chvíle tón zvolna se linoucímu vyprávění. Za pomoci venkovských lokací a kostýmů se mu daří vykřesat z hlediska prostředí věrohodné dobové zakotvení děje. Všudypřítomný sníh a pošmourná mrazivá temnota podporují zádumčivě melancholické vyznění celého příběhu a oproti komornímu snímku ze třicátých let přispívá propojení vnitřního prožívání postav s obrazem zimní krajiny k baladické náladě Hlídače č. 47.

Reminiscence na obrazy válečné vřavy odvádějí pozornost od hlavního děje a zvrhávají se v naturalistickou přehlídku vyhřezlých střev a amputovaných končetin, která po čase začne svým stereotypním vkládáním do děje působit až příliš nuceně a tok vyprávění v první půli filmu zbytečně zdržovat. Debutující kameraman Karel Fairaisl pracuje se širokoúhlým panoramatem obrazu a ladí ho do tlumených barev s převažujícím odstínem bílé, černé a modravě-šedivé. Rafinovaně se mu podařilo nasvítit interiérové komorní scény a za pomoci nezvyklých kamerových úhlů, jež slouží k deformaci obrazu, věrně postihuje aktuální duševní stav hrdiny.

K vyjádření Doušovy skutečné nebo předstírané hluchoty, jež zrcadlí jeho duševní a fyzické rozpoložení, napomáhá i precizní práce se zvukem, která nám zprostředkovává smyslový zážitek subjektivního prožívání tohoto stavu v konfrontaci s vnějškovým pohledem lidí, kteří s podváděným manželem komunikují.

Klavírní motiv Jiřího Škorpíka, k němuž se ve vypjatých chvílích přidává burácení symfonického orchestru, je působivý, ale někdy svou až zbytečnou majestátní okázalostí posouvá baladické vyznění příběhu k doslovnějšímu melodramatu. Je proto trochu s podivem, že tam kde působí filmová řeč a herectví dostatečně výmluvně, přidává režisér ještě naprosto zbytečnou berličku v podobě polopatistické doslovnosti vnitřních promluv postav, které komentují svá hnutí mysli. Opravdu ne každý divák potřebuje mít všechno přežvýkané jako u televizního seriálu nebo lechtivých bakalářských příběhů na sobotní večer.

Zjizvený na těle i duši

Dle očekávání snímku herecky dominuje Karel Roden. Vykresluje silný dramatický oblouk od válkou zoceleného fanfarónského světáka přes poníženého lítostivého žárlivce až po vyhaslého zlomeného člověka, který poznal jaké to je dostat se až na samé dno temnoty srdce. Zjizvený na tváři i duši tolik touží po lásce, kterou ale sám neumí dát

Douša je rozporuplná postava, skrývající nejednoho kostlivce ve skříni (sklony k násilí, smrt jeho lásky Františky) a Roden mu propůjčuje svou tápající, zmučenou tvář i těkavý neklid, za níž se skrývá bolest i tíha vrtkavého osudu. Krok s ním drží Vladimír Dlouhý v úloze zlomyslného a slizce chlípného kostelníka, který hrobníkovi závidí, že právě jemu se oddává smyslná Anna. Charakterová pokřivenost postavy ale občas sklouzává k jednorozměrné figurkovitosti, jež je příznačná i pro vykreslení ostatních členů vesnické komunity.

Anna je krásná a v jejích temných očích se zračí zvláštní smutek i zkázonosná vášeň. Dekorativně sošná Lucia Siposová jako zpočátku trpělivá žena, která intimně strádá v důsledku manželových traumat, se v dvojroli Františky/Anny snaží postihnout oscilaci mezi vírem zábran a podlehnutím potlačované touze, která ji přináší výčitky svědomí.

Nejslabším článkem milostného trojúhelníku z hlediska výrazového představuje Václav Jiráček. Ten už to schytal od kritiky za svůj nejistý výkon v minulém snímku Na vlastní nebezpečí a není proto úplně jasné, proč se režisér rozhodl mu znovu svěřit klíčový part u látky herecky mnohem náročnější. Sexuálně žádostivý hrobník Ferda v podání Jiráčka je zajímavý typově, ale ne všechny emoce, kterými jeho postava disponuje, jsou věrohodně přetlumočeny především díky až příliš toporné dikci.

Hlídač č. 47 dává zapomenout na Renčovo vodácké fiasko Na vlastní nebezpečí, jehož výsledek jakoby už ve svém názvu předjímal negativní divácké doporučení. V dobovém dramatu se nebojí silných vášní a s jistotou zkušeného tvůrce buduje stupňující se tragédii, jejíž bezútěšnost dobře koresponduje s okolní syrovou krajinou. K navození skutečně dusné osudové atmosféry, která v závěru graduje v emocionální explozi, mu napomáhají dobře napsané silné charaktery a velkorysá vizuální stránka, která dává zapomenout na uspěchané projekty, zavánějící televizním rutinérstvím. Renč tak jen potvrzuje pravidlo, že je tak dobrý režisér, jak dobrý námět právě drží v rukou.

Hlídač č. 47

• Žánr: drama
• www.hlidac47.cz
• ČR 2008
• Scénář: Eduard Verner, Filip Renč a Zdeněk Zelenka (podle stejnojmenného románu Josefa Kopty
• Režie: Filip Renč
• Hrají:Karel Roden, Lucia Siposová, Václav Jiráček, Vladimír Dlouhý, Norbert Lichý, Zdeněk Dušek, Vladimír Kulhavý, Zuzana Šavrdová, Veronika Forejtová, Emma Černá, Ján Sedal
• Distribuce: Falcon
• Distribuční premiéra v ČR: 27. 11. 2008