Prokletý ostrov: recenze filmu

Činí tak prostřednictvím příběhu, který brakové rekvizity používá k výpovědi o poznamenané době, jež se jen obtížně vyrovnávala s démony minulými i současnými. Píše se rok 1954 a posttraumatické dozvuky druhé světové války se v mysli mnoha jedinců proplétají s hrozbami atomového nebezpečí, jimiž se velmoci v rámci blokového rozdělení světa navzájem trumfují a zastrašují. Zaskočená americká administrativa v rámci „honu na čarodějnice“ hledá vnitřního nepřítele v komunistických agentech Východu a zemí se šíří nervní atmosféra podezíravosti.

Strašidelný dům

Dvojice federálních maršálů Teddy Daniels (Leonardo DiCaprio) a Chuck Aule (Mark Ruffalo) přijíždí na přísně střežený ostrov, vzdálený asi 15 mil od pevniny, vyšetřit tajemný útěk jedné z pacientek.

Bývalá pevnost z doby občanské války, přeměněná na léčebnou kliniku pro zvlášť těžké a nebezpečné případy psychicky narušených zločinců, se pro dvojici vyšetřovatelů stává vstupní branou do kafkovsky neprostupného světa konspiračních teorií, jež je čím dál víc pohlcují.

Bezpečnostní předpisy, spolu s malou vstřícností zdejšího personálu, jim vystavují neustálé překážky, jež musí zdolávat. Osoby s krajně podivným chováním se totiž nenachází jen mezi pacienty, ale i v řadách vedení a zřízenců. Neupřímně vyhýbavé odpovědi ředitele Dr. Cawleyho (Ben Kingsley) nebo německým akcentem poháněná samolibost Dr. Naehringa (Max von Sydow) představují pro detektivy v baloňácích znepokojivé náznaky, jimž by rádi přišly na kloub.

Ústav, financovaný ze zvláštního grantu Sněmovního výboru pro neamerickou činnost, při bližším seznámení s jeho chodem nabývá rysů poeovskového strašidelného domu, jehož tajemnost ještě umocňuje blížící se a postupně zesilující hurikán. Sídlo nemocnice Ashecliffe a přilehlé budovy, jejichž zákoutí budou v nehostinných končinách postupně zkoumány, představují pro hlavní postavu rébus, s jehož každou poodhalenou částí se propadá hlouběji do labyrintu svých nočních můr.

Ovdovělý šerif Teddy Daniels, poznamenaný válečnými zážitky i smrtí manželky, zahynuvší vinou patologického žháře (jehož stopy vedou právě na ostrov Shutter), se spolu se svým parťákem ocitá v pozici nechtěného rukojmí zařízení, jež svými experimentálními léčebnými metodami připomíná spíš nacistický koncentrák než prostor, sloužící k nápravě choromyslných. Podaří se mu zabránit zneužívání moci svěřené vedení ústavu nebo se svým poznáním nenávratně zmizí v jeho útrobách? Anebo je to všechno jinak a lynchovské sovy, jež nejsou tím, čím se zdají být, nám opět dávají dobrou noc?

Aluzivní procházka filmovými žánry přelomu minulého století

Zápletka zezačátku omílá krimithrillerové břehy, s nimiž má autor předlohy Dennis Lehane zkušenosti již z práce na Tajemné řece nebo Gone, Baby, Gone. S rozplétáním tajemství, jež v sobě prostředí ostrova ukrývá, se ale pouštíme čím dál víc na pole paranoidně vyhlížejících psychologických her s překvapením, jaké známé například z dramat Hranice života nebo 23. I v nich se protagonistům při ztrátě kontaktu s realitou začala rozpadat jejich identita a naleptávat schopnost racionálního úsudku.

Martin Scorsese mezi oběma rovinami vyprávění formálně hladce klouže se zaujetím poučeného cinefila, který má v malíčku odkazy na kinematografii doby, do níž je příběh zasazen. V aluzivní procházce napříč žánry, typickými pro filmovou tvorbu čtyřicátých až šedesátých let (tedy období režisérova mládí), se sofistikovanou lehkostí vzdává poctu dílům, jež ho formovaly. Dnes jim to vrací nejen prostředky, investovanými do jejich restaurování, ale i kolážovitým zapojením motivů a postav, v nich přítomných, do zcela nového syžetu.

V Prokletém ostrově přitom využívá znaků, typických pro estetiku filmů-noir, béčkových naháněček, vězeňských látek nebo gotických hororů. Nejasná šifra, bouře, vzedmutými vlnami bičované skály útesu, vězeňské kobky bloku C, kde končí ti nejméně přizpůsobiví, zlověstný maják, hřbitovní krypta. Všechno už známe, ale zároveň fanouškovsky očekáváme, jak si s těmito proprietami tvůrce poradí. Scorsese je použil jako součást výtvarného plánu, dýchajícího patinou časů, kdy k stupňování napětí nebylo třeba slasherových lekaček ani kýblů umělé krve.

Klíčový důraz raději klade na budování zlověstné atmosféry, přítomné hned od prvního momentu vyprávění.

Vícevrstevnatá optika pohledu

Hustá mlha, z níž se vynořuje trajekt, přivážející dvojici maršálů, nám dává na srozuměnou, že s odlehlým areálem asi nebude něco v pořádku a že jeho rozlehlé plochy v sobě ukrývají zlo, jež musí být pojmenováno. Neurotická hudba, podobně jako v Hitchcockových filmech, předjímá a vytváří napjatou náladu ještě dřív, než se začne něco skutečně děsivého dít. Pohled do klaustrofobně vyhlížejících cel na jejich zubožené obyvatele, nesoucí v lobotomizovaném vzhledu rysy zneužití Hippokratovy přísahy, nás zase navádí na myšlenku, že v nich mohli uvíznout i osoby ze seznamů nežádoucích nepřátel státu.

K tísnivému pocitu strachu z neznámého přispívají i barevně tlumené filtry kamery Roberta Richardsona, které v surrealistických sekvencích evokují tíživé sny i zlověstné obrazy holocaustové válečné zkušenosti. Zlehka nás tak zároveň připravují na skutečnost, že za tou viditelnou vrstvou příběhu, již sledujeme Danielsovou optikou, se může ukrývat ještě jedna, mnohem hlubinnější a bolestnější. Ta ale už nemá nic společného se systémem, jež se snaží neposlušné jedince v obavě o své fungování a krytí podrobit svým pravidlům, ale dotýká se mnohem intimnější roviny zoufalství duše, snažící se vytěsnit neodčinitelnou tragédii.

Finální veletoč

Prokletý ostrov nám tak ukazuje, že disponuje příběhem, matoucím hned na několika úrovních. Díky pointě, dramaturgickému twistu nebo scénáristickému naschválu, je jedno jak finální obrat nazvete, se před vámi při druhém zhlédnutí otevírá úplně jiný příběh. Při jeho vnímání si budete pozorněji všímat precizně dávkovaných indicií, vedoucích k novému čtení toho, co se vám zdálo napoprvé tak jasné. Moment překvapení odpadá a přichází žánrově odlišné vyprávění, u něhož oceníte mazanost, s jakou si scénárista pohrává s diváckými jistotami a očekáváními a s rozkošnickým zaujetím je obrací naruby.

Pozornější a poučenější divák samozřejmě mohl správnou analýzou všech stop odhalit tajemství dříve nebo současně jako hlavní vyšetřovatel případu, ale i on jistě ocení požitek z vyprávění, plného zavádějících stop a slepých uliček. Ten méně ostražitý, nahlédnuvší v závěru dějové zákruty novým prizmatem, začnete pátrat v paměti a zpětně pomocí ní dohledávat momenty, které nás na „šokující“ vyústění připravovali.

Kritik se při referenci o výsledném díle dostává do podobně rozporné pozice jako v případě zpravení o vyznění Shyamalanova Šestého smyslu. Neprozradím tedy snad moc, když řeknu, že Leonardo DiCaprio protentokrát není duch. Jakýmkoliv dalším naznačením nebo prozrazením smyslu pointy bych diváka ochudil o zážitek, který určitě nebude přijímán jednoznačně.

Ti, kdo od nového počinu Martina Scorseseho očekávali sílu sociálních dramat typu Špinavých ulic a Taxikáře nebo epickou rozmáchlost gangsterských opusů Mafáni a Casino, budou asi zklamáni. Pokud bychom hledali spřízněnost s předchozí režisérovou tvorbou, našli bychom ji skrze budování hutné atmosféry ohrožení asi nejblíže v remaku Mysu hrůzy.

Naopak ti, kdo jeho žánrovou hříčku přijmou, budou odměněni dobře vystavěnou a prokomponovanou pochutinou, z níž si jak z vícepatrového narozeninového dortu mohou odlupovat sladkosti, jež mají rádi. Po umělecky ambicióznějších snímcích berme tuto terapeutickou úvahu o hranicích mezi zdravým rozumem a šílenstvím nebo pravdou a iluzí jako vyznání stárnoucího mistra svého oboru svým celuloidovým láskám, jejichž ročník narození vězí ještě v předdigitálním věku kinematografie, kdy se vyplatilo na plátně sledovat každičký detail vyprávění.

Prokletý ostrov

• Žánr: psychothriller
• Původní název: Shutter Island
• www.shutterisland.com/
• USA 2010
• Scénář: Laeta Kalogridisová (podle stejnojmenné novely Dennise Lehanea)
• Režie: Martin Scorsese
• Hrají: Leonardo DiCaprio, Mark Ruffalo, Ben Kingsley, Max von Sydow, Michelle Williamsová, Patricia Clarksonová, Emily Mortimerová, Jackie Earle Haley, Elias Koteas
• Distribuce: Bontonfilm
• Distribuční premiéra v ČR: 25. 02. 2010