Bathory: recenze filmu

Vražedkyně nebo oběť mocenského spiknutí?

„Slovenský Fellini“ nijak nezastírá, že jeho film nemá být věrnou historickou rekonstrukcí, ale především strhujícím psychologickým thrillerem nebo detektivkou v dobovém hávu. Jakubisko vystavěl svůj příběh o vzestupu a pádu jedné ženy jako její obhajobu, kde známá fakta ukazuje v nových souvislostech, jež mají „krvavou“ šlechtičnu zbavit všech zločinných nařčení, přisuzující jí pověst nejmasovější vražedkyně všech dob. 

Její příběh sledujeme od předčasně ukončeného mládí, do něhož vstoupil její vznětlivý manžel Ferenc Nádasdy (Vincent Regan), přes milostné opojení italským malířem Caravaggiem, tajemnou chorobu krve, již se snaží léčit čarodějnice Darvulie, stahování se smyčky intrik po smrti chotě až po osamělé stárnutí v hradní věži, kde je bez soudu uvězněna.

Erzsébet Báthoryová je po úvodním prologu, zachycující její dětství a dospívání, vykreslena v průběhu dalších třiceti let jako oběť politických intrik a justičního zločinu, jež je nucena čelit půtkám ze strany moci světské (uherský král Matyáš II) i církevní (kardinál Forgáč) kvůli své nevšední kráse a ohromnému majetku.  

Šachová partie ve třech dějstvích

Film je symbolicky rozdělen do tří rovnoměrných částí (Ferenc, Darvulie a Thurzo), z jejichž názvů je patrné, jak moc grófčin osud spoluurčovali muži jejího života, ať už jde o manžela, milence nebo úhlavního mocenského protivníka. S každým pootočením úhlu pohledu v jednotlivých segmentech příběhu režisér a scenárista v jedné osobě (při klopotném hledání odpovědi na otázku, jak to doopravdy bylo s matérií omlazujících koupelí) mění atmosféru a styl, až se vyprávění mění v žánrový guláš, trpící dramaturgickou nerozhodností. Od melodramaticky popisné životopisné první třetiny s prvky romance přes hororově detektivní střední pasáž se tak dostaneme až k politickému thrilleru v závěru.

Takřka dvouapůlhodinové podívané díky této žánrové nekázni chybí nosný dramatický oblouk a působí roztříštěně. Hlavní dějová linie, jež je věnována Alžbětě, je navíc rozdrobována v množství vedlejších postav a linií, jež mají přinést komplexnější pohled na dobu přelomu šestnáctého a sedmnáctého století, kdy se střetávali pohané s křesťany v zápasu o podobu dnešního středoevropského regionu. Na jedné straně jsme tak svědky doznívání období pozdního středověku se všemi jeho průvodními jevy, jako je mor, válečnická krutost, inkviziční soudy a nicotnost lidského života, na druhé straně se hlásí renesance se znovuobjeveným zájmem o člověka jako nositele ušlechtilých idejí. 

Postav je zde přehršel, ale ústřední konflikt stojí na vztahu uherské grófky a jejího souseda, palatina Juraje Thurza (Karel Roden). Muže, jenž zachránil život jejímu manželovi, ale když byl odmítnut jako nápadník, rozehrál zkázonosný komplot, stavící na dřívějších podezřeních, vykonstruovaných pověrčivými vesničany. 

S nejednoznačně napsanou rolí se velmi dobře poprala britská herečka Anna Frielová. Ta stvořila charismatickou, ale rozporuplnou postavu ženy, jež je stejně tak křehkou milující matkou, vášnivou milenkou, toužící po lásce, které se jí nedostává od jejího válečnými bitvami zvlčilého manžela, jako nemilosrdnou a panovačnou válečnicí a mstitelkou, jíž se obávají její poddaní. Ženu ponižovanou, nemilovanou a nenáviděnou, která chce svůj majetek a postavení ochránit před kořistnickým mužským světem, obdařila Frielová šarmem, přirozenou krásou a výrazovou proměnlivostí.

Jejího protivníka Thurza, zmítaného chamtivostí a neopětovanou touhou, si v mnohem subtilnějším podání zahrál Karel Roden. Jejich střety jsou naplněny vášní i šachovým smyslem pro hru podle pravidel. Protiváhou všech sporů je pro Alžbětu vztah k citlivému milenci a bisexuálnímu renesančnímu malíři Caravaggiovi (Hans Matheson), jediné opravdové, ale nenaplněné lásce jejího života.

Kardinálský špicl vypravěčem příběhu

Magicko-realistická poetičnost, známá z dřívějších Mistrových filmů, je zde přítomna velmi poskrovnu prostřednictvím krátkých vstupů snových a halucinačních scén, protkaných erotikou. Humor a hravost bere na svá bedra dvojice potulných žebravých mnichů, odkazujících svým ustrojením k Annaudově Jménu růže.

Svérázní kardinálští detektivové, dějinní svědci, zeměměřiči a vynálezci s jejich předpotopním fotoaparátem, jimž pořizují důkazy, dorozumívání se pomocí dřevěné vysílačky a prohánění se na okovaných kolečkových bruslích, lyžích nebo rogalu, vzbuzují ale stejně tak surrealistický nádech, jako nechtěný úsměšek něčeho nepatřičného. Nerealistický až pohádkový nádech dodává příběhu i postava kořenářky a vědmy Darvulie (Jakubiskova manželka a producentka snímku Deana), jež se podílí na léčbě hraběnčiny nemocné krve. Právě odsud se dle tvůrců vzala krvavě upírská legenda o paní, jež si koupáním v krvi mladých panen chtěla prodloužit mládí.

Na opulentní vizuální stránce, jíž se Bathory vymaňuje z rodiny uspěchaných domácích projektů a hřejivých tragikomedií, je vidět ctižádost a každá koruna z více než třísetmilionového rozpočtu. Jakubisko je mistr velkých epických fresek a na výpravě je znát dlouhá příprava. Výběr lokalit v rozmanitosti exteriérů českých hradů a zámků (Pernštejn, Točník, Lednice, Telč, Žebrák aj.) a nákladné kostýmy, to vše lahodí oku.

Výsledný velkolepý dojem ještě podtrhuje kamera F. A. Brabce, jež poeticky i výhružně pluje v širokých záběrech po vrcholcích slovenských hor i českých kotlinách. Co si však režisér neohlídal, je uvěřitelnost bitevních a davových scén, kde naškrobený kompars působí jako znuděný amatérský kroužek historického šermu a Jakubisko se až příliš spoléhá na zkratkovitě videoklipovitý styl, jimž zakrývá malou dramatičnost těchto scén. Co mělo být impozantní, je zmatené, lacině vyhlížející a staticky neživé. 

Méně může znamenat více

Jako u všech netrpělivě vyhlížených vysokorozpočtových filmů z posledních let (Tmavomodrý svět, Obsluhoval jsem anglického krále), podpořených masivní reklamní kampaní, před kterou nelze takřka utéci, dopadl výsledek nejdražšího projektu v dějinách středoevropské kinematografie tak trochu rozpačitě.

Jakubisko sice neztratil po zatracovaném a z jeho filmografie nejméně zdařilém vztahovém propletenci Post coitum cit pro řemeslo, ale jako scenárista si nedovedl ohlídat a smysluplně dovést do finální podoby všechny rozkošatělé zápletky a jejich nositele. Dramatičnost vyprávění se s množstvím figur, jež do děje vnáší své lokální intriky a nenávisti, retarduje na úkor celkového spádu a dynamiky. Třeba lepšímu prokreslení postav pomůže, tak jako v předešlých případech (Tisícročná včela, Nejasná zpráva o konci světa) chystaná televizní série, na níž nebude tolik vidět, jako moc se stříhalo z rozsáhlého natočeného materiálu.

Na snahu o komplexní postižení osobnosti hraběnky doplácí i závěr, který má, tak jsme zvyklí u hollywoodských produkcí, hned několik konců. Okatá aspirace uspět s filmem i jinde než na domácím poli, si bohužel vybrala daň v podobě přílišné doslovnosti historických reálií, která je ještě podpořena nepříliš zdařilým dabingem a postsynchrony, které díky mezinárodní koprodukci a množství vyráběných jazykových verzí, nejdou hercům do úst a dramatické repliky tak vyznívají školometsky.

 

Přes všechny zmíněné problematické faktory posloužil tvůrcům historický spektákl o dějinách horních Uher k alegorii k současnosti, kdy se zneužití politické moci k vlastnímu obohacení a prospěchu stává stejně běžnou normou jako v období před čtyřmi sty lety. Jen je škoda, že si čerstvý držitel ocenění za celoživotní umělecký přínos světové kinematografii z karlovarského festivalu, při ambicióznosti celého projektu nevzpomenul na některý z jeho starších počinů a neřekl si, že méně je někdy více.

Bathory

• Žánr: historický thriller
• www.ceskatelevize.cz/specialy/bathory
• ČR/SR/Maďarsko/VB 2008
• Scénář a režie: Juraj Jakubisko
• Hrají: Anna Frielová, Karel Roden, Hans Matheson, Vincent Regan, Franco Nero, Deana Horváthová, Anthony Byrne, Bolek Polívka, Jiří Mádl, Lucie Vondráčková, Anthony Byrne
• Distribuce: Bontonfilm
• Distribuční premiéra v ČR: 10. 7. 2008