Knižních výtisků trilogie Milénium švédského novináře a spisovatele Stiega Larssona se od vyjití prvního dílu v roce 2005 prodalo po celém světě více než 50 milionů výtisků. Z detektivních románů s mysteriózním nádechem, reflektujících nelichotivou švédskou minulost i současnost, se stal globální fenomén, který pochopitelně nemohl uniknout pozornosti filmařů.
Pochybnosti ohledně druhé filmové verze
Ti severští zareagovali velmi hbitě a v roce 2009 vyslali do kin adaptaci všech tří dílů této populární série. Zatímco vizuální a technické zpracování druhého a třetího dílu režisérem Danielem Alfredsonem bylo až příliš poznamenáno původně televizním formátem jejich vzniku, úvodní část pod taktovkou dánského režiséra Nielse Ardena Opleva zaujala sebejistě podaným sevřeným příběhem s vtahující mrazivou atmosférou odlehlého severského ostrova, kde se stěžejní část děje odehrává.
A temná atmosféra je asi to nejvýstižnější slovo, jimž bychom mohli charakterizovat důvod, proč se této látky zhostil dva roky po jejím prvotním vzniku brilantní stylista a řemeslný perfekcionista David Fincher. Režisér, přirovnávaný právě pro tyto rysy jeho tvorby k Stanleymu Kubrickovi, s nímž má společný i analyticky chladný a zdánlivě nezúčastněný citový odstup od postav, jež zobrazuje.
Ti, kdo znají Fincherovy snímky Sedm nebo Zodiac, se určitě nedivili, že ho Larssonova, tematicky i náladou těmto dílům příbuzná předloha, zaujala. A že se ji rozhodl ve filmové podobě představit americkým divákům, o nichž je známo, že neradi chodí na evropské snímky s titulkama. Dvě léta jsou ale opravdu jen velmi krátká doba na uvedení snímků, vycházejících ze stejného základu a před námi jako diváky stojí otázka, jak budeme k Fincherově verzi přistupovat. Jako k remaku nebo jako k samostatně obhajitelné adaptaci Larssonovy literární předlohy?
Bezpříznaková realita
Američtí Muži, nenávidějící ženy mají blíže spíše k druhému pojetí, z čehož nevyplývá, že by z hlediska dějové výstavby přinesli nějaké překvapení pro ty, kdo četli knihu nebo viděli její švédské pojetí. Scenárista Steven Zaillian (Schindlerův seznam, Americký gangster, Moneyball), podobně jako jeho severští kolegové Nikolaj Arcel a Rasmus Heisterberg, podílející se na filmu z roku 2009, přistupoval k předloze uctivě, ale pro potřeby více jak dvou a půl hodinového vyprávění z ní musel abstrahovat jen stěžejní linii detektivního pátrání po zmizelé neteři bohatého průmyslníka.
Oproti severské variantě z „amerického“ pátrání zcela vymizelo společenské zakotvení ve švédské realitě s démony nacistické minulosti, která promlouvá ve zvráceném chování lidí i do žité přítomnosti. I když se Zaillan rozumně vyhnul tomu, že by látku přenesl do amerických reálií, ty americké, mající zastupovat švédské, vypadají možná až příliš bezpříznakově.
Kde naopak položil větší akcent, odpovídající duchu předlohy, je otázka složitě se rozvíjejícího vztahu dvou ústředních postav. Těmi jsou, pro ty knihou či předchozím filmovým pojetím zcela nedotčené, novinář Mikael Blomkvist (Daniel Craig) a asociální hackerka Lisbeth Salanderová (Rooney Maraová).
Pátrání v dávné minulosti
Mikael je zarputilý investigativní žurnalista s ekonomickou specializací, spoluvlastnící plátek Milénium, vedený jeho kolegyní a vdanou milenkou Erikou (Robin Wrightová). Od soudu právě odchází s pošramocenou profesní reputací a rozsudkem, vinícím ho z nactiutrhání. Nedostatečně ověřený zdroj informací ho stál při soudních tahanicích s tím, proti němuž jej použil, takřka celý majetek. Proto rád přijímá lukrativní nabídku továrníka Henrika Vangera (Christopher Plummer) na sepsání historie jeho rodu.
Ukáže se ale, že jde spíše o fiktivní záminku a že pravým důvodem je zjistit, co se před takřka čtyřiceti lety stalo s Vangerovou neteří Harriet (v dospělosti Joely Richardsonová). Zavraždil ji někdo? Kdo potom a proč posílá hlavě rodinného koncernu k narozeninám lisované květiny, jež před jejím zmizením vytvářela? Patriarcha rodu věří, že archivní prameny, uložené na ostrově, nacházejícím se pár hodin jízdy autem od Stockholmu, by mohly být v tomto úsilí nápomocné.
Mikael se pustí do jejich studia a seznamuje se s historií navenek úctyhodné a rozvětvené, ale uvnitř prohnilé rodiny se sympatiemi a vazbami k nacistické ideologii. Její členové bydlí sice na malém ostrově kousek od sebe, ale jejich příbuzenské pouto je rozklíženo patologickou vzájemnou nenávistí. A právě v jejich řadách se dle Henrika Vangera nachází podezřelý z vraždy nebo jiného způsobu odstranění jeho pohřešované neteře.
Fincherovská látka
Pátrání se jeví jako zdánlivě marné, než se do něho vloží výstřední dívka s punkovou vizáží a dračím tetováním na zádech. Hackerka Lisbeth, pracující pro detektivní agenturu Milton Security, v níž má na starosti mimo jiné i sledování Mikaela. Bytost, na níž se podepsalo vše, čím prošla a prochází.
Sociální systém, který ji učinil nesvéprávnou, si v jejím případě nárokuje krutou daň. Výběrčím se stává odporná kreatura jejího kurátora Bjurmana (Yorick van Wageningen), který svého postavení zneužívá tím nejzavrženíhodnějším způsobem. Fyzicky zdánlivě křehká dívka, nenávidějící muže, kteří nenávidí ženy, se ale odmítá smířit s rolí oběti a připraví svému trýzniteli odvetu, již by asi většina pánského publika nechtěla pocítit na vlastní kůži.
Mikael a Lisbeth se sejdou na společném případu dávno zmizelé příbuzné průmyslnického rodu, který během pátrání ukáže svou spojitost s někdejšími i novějšími rituálními vraždami mladých žen, které švédská policie dosud posuzovala odděleně.
Nacistický okultismus, spjatý se sexuálními perverzemi. Účelový výklad biblických pasáží, ospravedlňující zločinné jednání na ženách. Látka, jak stvořená pro Davida Finchera, řeknete si určitě. A opravdu.
Chybějící kořeny zla
Těm z vás, kterým u švédské adaptace chyběla větší ostrost a nesmlouvavost podání tématu násilí na ženách, přináším zprávu, že David Fincher tváří v tvář hollywoodskému studiovému systému nevyměknul a tyto sekvence podává tak, že si v amerických kinech po právu vysloužily R-kový rating. Scéna orálního zneužití v kanceláři, doprovázená kvílivým zvukem průmyslového vysavače z chodby i brutálního análního znásilnění s chrčivými výkřiky oběti, jež přechází v řev, působí natolik odpudivě, že vám jejich emoční dopad bude po skončení filmu ještě dlouho doznívat v hlavě.
Oproti švédské verzi, již nevnímám v tomto ohledu jako méně přímočarou nebo něco skrývající, mi chybí snad jen zasazení násilí na ženách do širšího významového kontextu, který by jej ukázal jako jeden z projevů nebo průvodních znaků zneužívání moci politické, ekonomické, sociální nebo genderové ve švédské společnosti. Tento leitmotiv je více rozveden v dalších dvou částech trilogie, kdy se ukazuje, kdo a jakým neblahým způsobem se podepsal na Lisbethině osudu.
V americké variantě, na rozdíl od mnohem v tomto ohledu komplexnější severské, není řečeno, kde jsou kořeny Lisbethiny asociálnosti a jakým způsobem systém od mládí deformoval její osobnost. Zlo zde má až příliš jasnou a nekomplikovanou podobu, vtělenou do odpuzujícího zjevu představitele dívčina poručníka a zužuje se takto jen na rovinu jejího sexuálního zneužívání.
Že ale její chování vůči okolnímu světu a mužům, rozhodujícím o jeho chodu, vychází z toho, jak ji ničilo byrokratické spolčení představitelů různých institucí (právníci, psychologové, sociální pracovníci, policisté, politici), jež poznala na vlastní kůži, to si můžeme pouze domýšlet nebo vycházet z předchozí čtenářské nebo divácké zkušenosti.
Neurotický hudební podkres
Fincher nerozkrývá tyto perzekuční institucionální mechanismy, projevující se na různých myslitelných frontách, ale ukazuje pouze jejich dopad na lidi, jež se mění v psance. Právě kolem těch dvou ústředních buduje tísnivě zlověstnou thrillerovou atmosféru, k níž obrazově přispívá kamera, topící se v mlze, větru a sněhu. Šedavá zimní krajina pak symbolicky podkresluje bezútěšnost a odcizenost vztahů v rodině Vangerových.
Rafinovaná hra s kompozicí obrazu a stavění na atmosferičnosti dějového podání vede k puntičkářskému cizelování klíčových scén. Mezi ně určitě patří ta s mučením a škrcením Mikaela s pytlíkem na hlavě, k němuž zní skladba Orinoco Flow od Enyi. A platí pro ni to, co pro pasáže s násilně sexuálním podtextem. Že je možné je ztvárnit bez zbytečné explicitnosti a exhibující samoúčelnosti. Režisér dokáže napětí gradovat, ale v pravé chvíli ví, kdy uhnout kamerou a nechat mnohem výmluvněji působit zvukovou složku.
O tu se postarala dvojice Trent Reznor a Atticus Ross. Frontman Nine Inch Nails nás od úvodní titulkové sekvence s industriálně zkreslenou předělávkou písně Immigrant song od Led Zeppelin připravuje na hodně temný a depresivní výlet do zákoutí zvrácených lidských duší. Neurotický hudební podkres, plný kakofonických zvuků, v součinnosti s pochmurným obrazem podporuje Fincherovo odtažité podání celého příběhu.
Posílena vztahová linie
Tomuto podání odpovídá i herecké vedení ústřední dvojice. Daniel Craig se snaží být co nejcivilnější a dobrovolně ustupuje do pozadí, aby dal prostor k vyniknutí své partnerky. Rooney Maraové, již jsme si zapamatovali jako slečnu Ericu, která dala v The Social Network kopačky Marku Zuckerbergovi. Ta se stává tahounem a středobodem divákovy pozornosti. A provádí ho peklem svých emocí. Její mrtvolně bledá tvář bez obočí a provokativní vzhled se ukazují být jen ochrannou krustou raněného ptáčete, toužícího po doteku někoho blízkého. Tomuto vyznění odpovídá i úplný závěr, lišící se od švédské verze.
Někoho blízkého nachází Lisbeth v Mikaelovi a oproti severské adaptaci je v té aktuální posíleno pnutí mezi nimi dvěma. Včetně toho sexuálního. Je to právě Lisbeth, kdo zkušeně svádí svého partnera a přejímá v jejich vztahu aktivní roli. Fincher si s jejich vztahem víc pohrává a vnáší prostřednictvím něj do filmu i jemný humor. Jako například ve chvíli, kdy Lisbeth před lidmi z detektivní agentury, kde je zaměstnána, shrnuje věcně výsledky pozorování Mikaelovy osobnosti („Uspokojuje svou kolegyni. Podle mě ne ale dost.“). Nebo když mu ve vaně zašívá zubní nití a s vodkou v ruce jako desinfekcí otevřenou ránu.
Příběh se známou tajenkou
V porovnávání švédské a americké adaptace, jejich vizuálního ztvárnění i hereckého pojetí svěřených partů by bylo možno pokračovat, ale přiznejme radši oběma právo na život. A omezme se na konstatování, že David Fincher stál před nelehkým úkolem, jakou vtělit poměrně čerstvému evropskému filmovému počinu novou identitu, aby divák nezažíval v kině pocit déja vu.
Vsadil na své největší zbraně, řemeslnou dovednost a hodinářsky vyladěnou symbiózu obrazu a zvuku. Nabídl nepatrně modifikovanou variantu příběhu se známou tajenkou tím, že posílil vztahovou rovinu mezi ústředními protagonisty. A otevřel tím prostor pro případná další dvě pokračování, jež by mohly hodně napravit reputaci svých severských předchůdců. Za sebe bych si ale přál, aby se tak stalo v režii jiných tvůrců a Fincher se od této studiové zakázky vrátil k něčemu více osobnějšímu.
Muži, kteří nenávidí ženy
- Žánr: detektivní thriller
- Původní název:The Girl with the Dragon Tattoo
- www.dragontattoo.net/
- USA/Švédsko/VB/Německo 2011
- Scénář: Steven Zaillian (podle předlohy Stiega Larssona)
- Režie: David Fincher
- Hrají: Rooney Maraová, Daniel Craig, Stellan Skarsgård, Robin Wrightová, Christopher Plummer, Joely Richardsonová, Steven Berkoff, Julian Sands, Yorick van Wageningen
- Distribuce: Falcon
- Distribuční premiéra v ČR: 12. 01. 2012