Whisky s vodkou: recenze filmu

Že termín německá komedie už dlouho není jen synonymem pro bavorské soft erotické dovádění v kožených kalhotách, nosáče, co tankují super nebo kluky a holky, co to chtějí pořád, dosvědčuje ocenění za nejlepší režii na letošním karlovarském festivalu. Získala ho v hlavní soutěži představená melancholická tragikomedie z filmařského zákulisí, která vstupuje tento týden do našich kin.

Německá noc

Nečekejte dle názvu, odkazujícímu k nestřídmému míchání alkoholických nápojů, nějakou další teenagerovskou, hormony vybuzenou zběsilou jízdu. Připravte se na volně plynoucí, příjemnými jazzovými tóny podbarvenou, ironickou sondu do prostředí, které se pro nezasvěceného snadno stává místem, opředeným mnoha mýty. Herci se v těchto představách, přiživovaných bulvárními médii, jeví často jako egocentričtí, věčně nedospělí rozmazlení dětinové nebo cyničtí donchuáni, kteří nenechají na pokoji sukni poslední skriptky.

 

Herečky jako nesnesitelně rozmařilé a afektované primadony, co spí s režiséry i svými partnery z natáčení a žárlí přitom na mladší nebo úspěšnější kolegyně. A režisér bývá vnímán více než jako vůdčí tohoto rozkolísaného podniku spíše jako neurotický despota v tvůrčí krizi, jemuž se rozpadá manželství a on se láduje prášky na uklidnění jako by to byly neškodní gumoví medvídci.

Přesně takové figury na nás pomrkávaly z rekonstrukcí procesů fiktivních natáčení ve Felliniho Osm a půl, Truffautově Americké noci, Burtonově Ed Woodovi nebo Životu v oblouznění Toma DiCilla. K posledně jmenovanému má Whisky s vodkou nejblíže v tom, že v centru dění oproti zvyklostem nestojí samotný režisér, ale pozornost je upřena na herce a tvůrčí štáb. A tak jako nám nezbylo než si zamilovat osazenstvo, rekrutující se ze zmíněných počinů, podobně si zřejmě oblíbíme i jejich německé kolegy, kteří co do míry excentricity nedělají svým slavnějším předchůdcům rozhodně ostudu.

Řevnivé tango

Tušené obavy, pramenící z přiznání faktu, že obecné pověry o filmařích nejsou jen závistivými pomluvami, přitahované atraktivním prostředím, ale vycházejí z reálného základu, se naplňují hned od začátku vyprávění. Jejich ztělesnění se v lokacích, kde se realizuje výroba kostýmního dramatu Tango pro tři z dvacátých až třicátých let minulého století, pohybuje hned několik. A svými osudy jakoby stvrzovali přesvědčení mnoha pravověrných cinefilů, že inscenovaná fikce mnohdy spíše předbíhá, než ilustruje naše vlastní životy. Synopse natáčeného žánrového retra o skandálním poměru stárnoucího hrdiny k matce i dceři se ukazuje v naplnění osudů jeho aktérů jako ne až tak vzdálená žité skutečnosti.

Ústřední postava příběhu Otto Kullberg (Henry Hübchen) je přesně tím typem nafoukaného a ješitného stárnoucího seladona, který žije z dávné slávy, má dojem nenahraditelnosti a více než přípravě na roli se věnuje intenzivnímu nasávání. Výpadky textu na scéně se ještě dají omluvit, ale po tělesném zhroucení, způsobeným lihovou indispozicí, dojde producentům i režisérovi Grothovi (Martin Telleck) s vyžilou hvězdou trpělivost. Aby vložené investice, jež bývají u historických látek nemalé, nepřišly vniveč, rozhodnou se přistoupit k alternativnímu a pro hlavní hvězdu dost ponižujícímu řešení.

Povolají k Ottovi konkurenčního náhradníka z místní oblasti, neznámého a tedy provozně laciného divadelníka Arno Rungea (Markus Hering). S ním se budou točit scény ještě jednou do rezervy pro případ dalšího excesu nespolehlivého protagonisty. Práce tvůrčího týmu nepřijde nazmar a enfant terrible snad bude výkonem svého dubléra stimulován. Což se i stane. Otto se snaží začínajícímu režisérovi, kterého předtím stačil několikrát urazit, i okolí dokázat, že na mladšího a neprávem podceňovaného kolegu stačí ve všech myslitelných ohledech, od profesních po intimní. Dostává se ale jen do bezradné pasti, z níž se mu nepodaří vybruslit bez poskvrnky trapnosti.

Do pnutí mezi Ottem, jenž cítí, že již nepožívá takové míry všeobecné důvěry a vážnosti, na jakou byl dříve zvyklý a jeho talentovaným sokem, jehož zase irituje marnost snažení, kterou zřejmě neocení nikdo jiný mimo úzký okruh členů štábu, se zamíchává ještě mnoho podzápletek, jež výslednou komediální řevnivost dvou kohoutů, toužících po dominanci na stejném hřišti, dramaticky zahušťují.

Iluzivní mikrokosmos

Ti, kdo by z naznačené zápletky očekávali v dějové linii přetavení do situační komedie, plné převleků a záměn, jakou známe třeba ze Zidiho spolupráce s Jeanem- Paulem Belmondem na Zvířeti, budou ale zklamáni. Němečtí tvůrci netlačí tolik na pilu a spíše se snaží postihnout charakter skutečného zákulisí natáčení, do něhož se promítá mnoho faktorů. Střety generační i profesní zde mají stejnou váhu jako vzájemné sympatie a antipatie, způsobené mnohdy poryvy v privátní sféře, do níž zasahují stíny minulosti i současnosti. Pomluvy, intriky a stres u náladových hvězd přispívají k pocitům nedocenění, jež se snaží zakrýt žoviálním fanfarónstvím.

To vše vytváří atmosféru, připomínající tlakový hrnec těsně před explozí. Jakmile ale padne první klapka, vidíme ukázku dokonalé profesionality, jež se v celkové kompozici přenáší na cílové publikum. Fikce vítězí nad realitou a vnějšková fasáda exhibice přebíjí vnitřní osamělost, ležérně maskovanou v případě hlavního hrdiny neustále sršícím vtipem a všetečnými důvtipnými poznámkami. Takového Ottu publikum obdivuje a on mu ho neváhá po částech prodávat. Podobně je na tom i jeho kolegyně a dávná milenka, nyní režisérova manželka Bettina (Corinna Harfouchová), která neustále hledá vyvážený poměr mezi využitím vlastní atraktivity a důstojností ženy, jejíž rodný list ji usvědčuje z toho, že zdání mladistvosti už je jen milosrdnou chimérou.

Šestačtyřicetiletý režisér se prostřednictvím dvou filmů, jež prošly našimi biografy, představil jako hloubavý analytik zraňujících vztahových propletenců, které nemusí prožívat vždy jen mládežnický dorost. Čtyřicátníci z Lásky na grilu i pokročilí senioři ze Sedmého nebe už neřeší, jestli to poprvé zkusí s roztleskávačkou školního mužstva nebo obrýlenou intelektuálkou, jež ráda maluje, ale prožívají mnohem hořčí a krutější milostné deziluze. Jejich účinnost a dopad ještě násobily kulisy bývalého východního Německa a expresivní vizuální styl, jichž se režisér Andreas Dresen ve své novince vzdal ve prospěch všeobecně přijatelnějšího vyprávění, podmaňujícího si nás svou měkkou retro náladou a vtipem.

Vycházeje se skutečnými událostmi inspirované humorné anekdoty o herci Raimondu Schelcherovi, jehož patálie s pitím dohnaly režiséra východoněmeckého studia DEFA Kurta Maetzinga v roce 1957 k obdobně nestandardnímu řešení, jaké rozvíjí scénáristický veterán Wolfgang Kohlhaase v ději, okouzluje při její realizaci hravostí, nadhledem a sebereflexivním účtováním s vlastními životy. To má podobu chvílemi laskavého, jindy sžíravého zamyšlení nad nezvratným plynutím času a s ním spojenou pomíjivostí celuloidové slávy, která po vykročení z mikrokosmosu natáčecích dnů prokazuje svou ošidnou hodnotu. Ale je to hodnota, již má režisér Dresen přes její slabiny ve velké úctě.

Whisky s vodkou

• Žánr: tragikomedie
• Původní název: Whisky mit Wodka
• www.whiskymitwodka.senator.de
• Německo 2009
• Scénář: Wolfgang Kohlhaase
• Režie: Andreas Dresen
• Hrají: Corinna Harfouchová, Henry Hübchen, Sylvester Groth, Valery Tscheplanowa, Markus Hering, Peter Kurth, Thomas Putensen, Matthias Walter, Karina Plachetka
• Distribuce: Cinemart
• Distribuční premiéra v ČR: 29. 10. 2009