Děti noci: recenze filmu

Postpubertální bezčasí

Ofka je nešťastná z rozchodu s frajerským hejskem Mírou (Jan Dolanský), který ji podváděl s její nejlepší kamarádkou Martinou (Kristýna Nováková). Namísto studia na umělecké škole a realizace svých plánů a snů dala přednost práci ve švagrově stísněném nonstopu, kde přebrala noční směny. Mírova lhostejnost ji připravila o poslední zbytky sebevědomí a její život uvízl na mrtvém bodě. Uzavřela se před svými spolužáky i okolním světem a rezignovala na budování kariéry. Utápí se v povztahové depresi a čeká na záchranný kruh zvenčí, který nepřichází.

Děti noci jsou příběhem o zmatcích a bolesti dospívání. Neopětované city, hledání sebe sama, bolestivé křivdy, konfrontace s realitou, na niž nejste připraveni. Skončili jste školu a nevíte, co s vámi bude dál. Světlo na konci tunelu je nejasné a vy se v tom přechodu mezi pubertou a dospělostí ztrácíte a neumíte najít správný směr. Film věrně zachycuje momenty, ve kterých se pravděpodobně ocitl někdy v životě každý z nás. Kdo ne, nechť hodí kamenem.

Filmová recenzentka a debutující scénáristka Irena Hejdová nedrží v Dětech noci ruku na tepu velkoměsta, ale zaměřuje se na jeho periferii. Skládá vedle sebe potichu a nenápadně útržky ze života lidí, kteří se (nejen) vlastní vinou ocitli na okraji kvasu dnešní doby. Prostor zabydluje postavami, charakteristickými pro noční život, jež nevyžaduje pravidelnost ranního vstávání do práce. Mládež ve vltavském přístavu, propíjející se do kalných rán, bezdomovci, samotáři, toulající se po nocích, mláďata, jež dobrovolně odešla od svých rodin, beznadějní feťáci. Ti všichni odrážejí stav mysli hlavní hrdinky a stávají se zpětným zrcátkem jejích zmařených šancí a nevyužitých možností.

Pocitová mozaika

Spíše než o klasicky strukturované vyprávění jde o velmi volně načrtnutou mozaiku pocitů, která se jen zvolna sune kupředu, dramaticky negraduje k nějakému překvapivému zvratu či zásadnímu rozuzlení, ale zůstává, podobně jako ve skutečném životě, viset v mezičase a meziprostoru našeho bytí.

Scénář, plný realistických dialogů, jakoby odposlechnutých ze života, překvapuje svou civilní autentičností, ale zároveň vyjevuje svou největší slabinu, jíž je jeho až příliš literární základ. Snímku chybí silná (nebo vůbec nějaká) dramatická zápletka nejen vnější, ale i vnitřní. Vršení nepravděpodobných náhod, jež mají v druhé polovině děje pomoci vyvést Ofku z krize, zavání až příliš scénáristickou konstrukcí a neúspěšně zakrývají fakt, že autorka scénáře si úplně neví rady, kam chce její osud dovést.

Náladotvornost a zaměření se na těžko definovatelný a hmatatelný existenciální pocit vykořenění a z něho pramenící letargie má za následek, že na poměrně malém časovém prostoru hlavní postavy zápasí hlavně samy se sebou a nejzásadnější konflikty se odehrávají uvnitř nich samých.

Díky absenci vypjatých scén vyprávění schází napětí, příběh budí zdání, že se nikam neubírá a i otevřený konec nedotahuje načrtnuté osudy do nějakého konzistentního tvaru. Množství do děje zapojených postav tak nedostane dostatečný prostor pro rozvinutí své linie. A ta jedna z nich, jež je dokončena, se dočká vyústění více než křečovitého.

Animátorka a režisérka Michaela Pavlátová (Nevěrné hry) vypráví introvertní, pocitový a na impresi postavený příběh odpovídající formou. Civilně, tlumeně nenápadným a nevtíravým způsobem, pro někoho možná monotónně a nevzrušivě. Všechny řemeslné složky (střih, hudba) fungují na výbornou, škoda jen příliš okatého product placementu v podobě reklamy na internetový portál nebo minerálku.

Kameraman Martin Štrba kouzlí s geniem loci Karlína ve hře světel a stínů a atmosféricky si pohrává s jeho noční náladou, která se pohybuje někde na hranici mezi snem a noční můrou. Tísnivá atmosféra neútulných městských ulic mu hraje do karet a stává se víc partnerem než jen pozadím pro vyprávěný příběh.

Karlínská nočňátka

Ofka skrývá svou zranitelnost za podrážděné chování, které ze všeho nejvíc odnáší ten, kdo si to nejméně zaslouží, tedy její věrný kamarád z dětství a oddaný ctitel Ubr. Svíjí se do ulity pozdní puberty, aby nemusela převzít odpovědnost za svůj život. Své (nejen) výtvarné ambice pohřbívá v malém krámku, aniž by nám bylo naznačeno proč tak činí. Paralyzovala ji natolik zrada přítele nebo jen neví co se sebou a uměle si prodlužuje dětství tak dlouho, jak jen to půjde?

Martha Issová, po účinkování v seriálu Dobrá čtvrť, kde se potkala s obdobně koncipovaným typem role, konečně dostala možnost ukázat svůj talent na celovečerní ploše. O postavu Ofky dovede v divákovi vzbudit zájem i pocit účasti a sounáležitosti s její nerozhodností. Zradu partnera shrne v jednom bolestném výkřiku v tunelu, jinak se dočkáme spíše jemného, minimalistického herectví.

Jiří Mádl ze sebe definitivně svléká snowboarďáckou rozjívenost a představuje se jako citlivý rytíř, který nabízí své milované kamarádce vytrvale pomoc. Je stejný samovyděděnec jako ona. Vybírá popelnice, ne proto, že by musel, ale má prostě rád neobvyklé předměty, jež mají svou historii. Jejich znovunalezením jim vrací život, stejně jako dodává energii Ofce. V roli Ubra, jež by mohla svádět ke komické excentričnosti, podává ale Mádl, podobně jako Issová, velmi střídmý a do sebe ponořený výkon.

Dva ztracenci, kteří jsou si tak blízko a přesto se neumějí najít, dokonale splývají s postavami s podivně znějícími jmény a jejich herecké ocenění na letošním karlovarském festivalu určitě nebylo náhodné či nezasloužené.

Z ostatních úloh je nutno ještě zmínit Lenku Termerovou jako Ofčinu matku. Přesně vystihuje prototyp ženy, žijící v nevzrušivém manželství, která by tak ráda pomohla své dceři, ale ví, že náprava musí přijít prvotně z její iniciativy. Přes všechny vzdory mají k sobě blízko, jak jen může matka ke svému dítěti mít.

Přijetí filmu asi rozdělí diváckou obec na dvě skupiny. Ti, kteří se do příběhu Ofky vcítí, si spolu s ní odžijí naléhavý příběh, který mohl potkat kohokoliv z nich v jakémkoliv věku, byť třeba rámovaný jinou výchozí situací či spouštěcím motorem. A najdou se naopak i ti, kterým bude dívčino nedějové letargické soužení připadat nudné, otráví je a z kina si odnesou jen narůstající pocit, že hlavní hrdince by ze všeho nejvíc pomohlo, kdyby se hodně rychle vzpamatovala ze své dětské rozmazlenosti.

Děti noci tak osloví nejlépe nejen dívky, které právě skončily střední školu a neví ještě kam přesně se v životě vydat, ale i všechny ty, kdo nejsou líní zapátrat ve vzpomínkách na období, kdy jim naposledy bylo takhle neurčitě divně a co jim pomohlo se z toho dostat. Se situací deprimované hrdinky se o to líp ztotožníte a necháte se ponořit do její očistné lázně – pak budete spolu s ní věřit, že jednoho dne se ode dna odlepí a najde smysl života i vytoužené štěstí.  

Děti noci

• Žánr: romance
• www.ceskatelevize.cz/specialy/detinoci
• ČR 2008
• Scénář: Irena Hejdová
• Režie: Michaela Pavlátová
• Hrají: Martha Issová, Jiří Mádl, Jan Dolanský, David Novotný, Lenka Termerová, Václav Helšus, Kristýna Nováková, Simona Babčáková
• Distribuce: Bontonfilm
• Distribuční premiéra v ČR: 25. 9. 2008