Točit filmy o žijících osobnostech nebo těch, které máme ve velice živé paměti, je vždy ošemetná záležitost. Své o tom jistě ví Robert Sedláček, který v seriálu České století vykreslil Václava Havla způsobem, který byl po právu některými historiky, lidmi z disidentského prostředí nebo přímými účastníky zobrazovaných událostí kritizován.
U světoznámého fotografa Jana Saudka toto asi nehrozí. A nejen proto, že se režisérka Irena Pavlásková skrze jeho osobu nepokouší o interpretaci dějin a místa jednotlivých figur v nich. Zajímá ji spíš sféra privátní, intimní či vztahová, podobně jako v případě jejího předchozího snímku Zemský ráj to na pohled.
V něm se inspirovala vzpomínkami scenáristky filmu Terezy Boučkové na její vlastní dospívání v normalizačních letech, které už předtím zachytila například v knize Indiánský běh. Se znalostí vztahových peripetií, jež se odehrávaly v disidentském prostředí, nebylo asi těžké poznat, která z postav vyprávění je inspirovaná Boučkové otcem Pavlem Kohoutem, její matkou Annou Kohoutovou, Kohoutovou další ženou Jelenou Mašínovou nebo Václavem Havlem.
Objevení již objeveného
Ve filmu Fotograf používá stejný princip a i ti méně pozorní sledovatelé osudů Jana Saudka budou asi vědět, která postava tu zastupuje koho. Už proto, že Saudek o svém soukromém životě, včetně peripetií, které by asi jiný zamlčel (rodinný incest), rád hovoří.
Z pohledu bulvárního tedy nejde o žádné Všechno, co jste kdy chtěli vědět o Janu Saudkovi, ale báli jste se zeptat, ale naopak o objevení již dávno objeveného, které může překvapit snad jen méně informované redaktory bulvárního deníku Blesk, v němž se v minulých dnech objevilo, že Sára Saudková má čtyři děti právě s Janem.
Takže, kdo bude chtít k filmu přistoupit z hlediska kdo je kdo, najde tu jinak pojmenované Saudkovy rodinné příslušníky (syn Samuel, dcera Karolína) i jeho milenky a přítelkyně příležitostné a dlouhodobé (slečna Šárka Směšná, později známá jako Sára Saudková ad.).
Pábitelská hra na pravdu
Tomu, aby to nepřipomínalo 13. komnatu, podobnou té, v níž se objevila jeho dcera Marie, se tvůrci hned na začátku brání tím, že před začátkem filmu (a pak i na jeho konci) se na plátně objeví sám Jan Saudek s představitelem hlavní role Karlem Rodem.
Saudek upozorní na to, že lidi vlastně pravda moc nezajímá nebo ji nechtějí znát, protože by pro ně byla příliš bolestivá. A že lepší je proto fantasie. Naznačuje tím, že se ve filmu bude trochu fabulovat a trochu říkat pravda, přesně podle pábitelského mustru, který od Mistra známe již z dřívějška. Tedy pustím vás jen tam, kam sám budu chtít.
Scenárista svého života i tohoto filmového díla, na němž se podílel s režisérkou Pavláskovou, se tak hned v úvodu brání proti případným žalobám lidí, jež by se jeho výkladem událostí mohli cítit dotčeni na cti. Minimálně jedna taková se určitě po zhlédnutí najde, otázkou je zda koketování s případnými žalobami není jen součástí poměrně dobře vedené reklamní kampaně právě v bulvárních médiích.
Janova permanentní maska
Označit snímek za bulvární bych si ale nedovolil, pokud tedy nepřistoupím (a to nechci) na apriorní tezi, že Saudkovo fanfarónské a exhibicionistické vystupování v médiích k tomu svádí. To je ale jen jedna z jeho tváří, kterou si nasazuje. Stejně tak známe tu sebemrskačskou, ironickou, citlivou, filozofickou.
Červená košile, černé brýle, nabarvené vlasy, stoupání si na špičky, předvádění shybů, jakoby nekonečná póza, pod níž se ale ukrývá něco opravdového. Tak Jana Saudka známe z televize nebo z dokumentárních filmů, jež o něm vznikly. Byla to v roce 1993 právě Irena Pavlásková, kdo o něm natočil čtvrthodinový portrét pro cyklus GEN. O čtrnáct let později pak dokumentární a čerstvě i filmový (Burácení) režisér Adolf Zika Saudka představil v celovečerním dokumentu nazvaném Jan Saudek - V pekle svých vášní, ráj v nedohlednu.
Epizodický charakter návratů do minulosti
Irena Pavlásková si jistě byla vědoma, že zpracovává velice atraktivní životní příběh s mnoha kontroverzními excesy nebo momenty, pro něž by i Saudkovi příznivci těžko hledali omluvu. Její velkou zásluhou pak je, že tento příběh podává nikoliv bulvárně, ale vitálně. Jako oslavu života, s nímž se sice nemusíme ztotožnit, ale určitě si zaslouží naši pozornost.
Vyprávění nemá nějaký ucelený děj. Připomíná spíš sled milostných eskapád, pod nimiž se má ukrývat něco zásadnějšího o Janově životě. Proto ty reminiscence do dětství v koncentračním táboře, výslechy Státní bezpečnosti, kde je lámán ke spolupráci nebo připomínka jeho práce ve fabrice či nemocné exmanželky.
Jan Saudek jako spoluscenárista se ohlíží za svým životem a tyto pasáže tam pochopitelně nemohou chybět, byť mají jen epizodický charakter. Umělec se vrací i k ženám svého života, ať už jde o manželky, milenky nebo dcery. Co zde absentuje, je naznačení jeho vztahu k bratrovi Kájovi. Zřejmě z důvodu, že toto je přesně téma, které je pro Jana bolestivé a nechce ho do filmu, který má spíše komediální ladění, vnášet.
Tvůrčí harém
Samotný děj se začíná odvíjet na počátku devadesátých let. Tedy v období, kdy Mistr své tvůrčí postupy spíš už jen variuje, než aby je posouval někam dál, jak mu na vernisáži vytkne kritik, ztvárněný Janem Rejžkem. Do Janova radostného harému, v němž vznikají slavné fotografie, vstupuje mladá studentka Líba (Marie Málková). Vypadá to, že půjde o další z řady jeho ctitelek, které chtějí být nejen zvěčněny na fotografii, ale jež se chtějí těšit i jeho přízni milostné. Což u muže, který dává najevo obdiv ženám všech velikostí a tvarů není nic tak nesnadného.
Zachycení Janova tvůrčího prostředí, jež je pupeční šňůrou provázané s jeho milostným životem, hodně vypovídá o tom, jak se fotograf chová k ženám a ony k němu. Jan mezi ženami s obrovskými ňadry a kyprými zadnicemi proplouvá jako impresário, ale zároveň se jimi nechá smýkat. Nasazuje si před nimi masku tu zábavného, tu lyrického klauna, která má omlouvat jeho unikavé, nespolehlivé či slabošské jednání.
V tomto prostředí, které se vymyká konvenčním rodinným či partnerským vazbám, ženy usilují o Janovu přízeň, touží ho ochraňovat nebo si ho přivlastnit pro sebe. Zároveň ho i zraňují. Jsou hysterické, mnohdy vulgární. Nechci zpochybňovat, že tomu tak opravdu je, jen to působí trošku přehnaně mačisticky.
Poznání a využití Achillovy paty
Líba se v tomto tvůrčím harému zprvu rozkoukává a působí přitom velmi úslužně a submisivně. Trpělivě snáší nepřízeň Janových favoritek, hlavně citově i nervově labilní Klárky (Zuzana Vejvodová), o níž je naznačeno, že je Mistrovou dcerou, jež skončila v blázinci.
Líba se díky těmto svým vlastnostem stává Janovou asistentkou, milenkou a nejbližším člověkem. Postupem let se od něj díky vlastním ambicím emancipuje, ale jen natolik, aby stále mohla stoupat po jeho zádech nahoru. Přijímá umělecké jméno Ráchel a představuje na společné výstavě svou vlastní kolekci fotografií, které nejsou ničím jiným než epigonskými verzemi těch Mistrových.
Když s člověkem žijete, poznáte i jeho Achillovy paty. Janovy lehkomyslnosti, důvěřivosti i jeho neochoty řešit problémy, před nimiž radši utíká, Líba využije v závěrečné třetině vyprávění. Ta po sérii odlehčených epizodických výjevů z jeho nevázaného života má mnohem pevnější dramatický tvar, který vykazuje i jisté napětí, jež se blíží žánru psychologického thrilleru.
Líba přebírá kontrolu nad Janovými účty, majetkem, cennými negativy a autorskými právy, jichž se vychytralou lstí zmocňuje. Vše končí u soudu, který ale rozřešení nepřináší, jak jistě víte z mediálně poměrně sledované kauzy.
Líba toužila i po spojení svých a Mistrových genů, což se jí oklikou rovněž podaří přes jeho syna Marka (Václav Neužil), který je svému předobrazu docela podobný. Žít ve stínu slavného otce s uvolněnou morálkou, s nímž se poměřujete jako s rodičem, mužem i milencem v jednom, musí být těžké, alespoň Neužilův výraz o tom hodně napovídá.
Osobní vendeta
O tom, že vykreslení Líby je tak trochu součástí Janovy odvety jeho ex-partnerce, svědčí Saudkovy sebeironické průpovídky o tom, že chtěl, aby se film původně jmenoval „Starý prasák a mladá svině“. Irena Pavlásková ale zároveň v přerodu vtíravé dívky z malé vísky v manipulativní pijavici, našla téma, blízké jejímu debutu Čas sluhů (1989).
Líba stejně jako hrdinka tohoto vztahového dramatu dlouho snáší zraňování, až se naučí sama zraňovat mnohem víc. V závěru z ní čiší na plátně stejné zlo a stejný chlad, jaký šel z Ivany Chýlkové. Marie Málková ji nevyobrazuje ale jen jako parazitickou mrchu, do jejíchž očí se vkrádá něco velmi nepěkného, ale i jako ženu, která měla touhu být vyvolenou muže, jehož miluje. Když ale zjistí, že se jí nepodaří ho zkrotit, přitažlivou vábničku vymění za tu démonickou, která Jana zaskočí svou vypočítavou krutostí.
Nalezení vlastní stylizace
Karel Roden jako Jan Saudek vzbuzuje po právu nadšení jak u samotného Mistra, tak zejména u ženských divaček, které ho vnímají jako milovníka k pomilování. Je sice o několik centimetrů vyšší a o pár let mladší než Saudek v době, kdy se příběh odehrává, ale to není tak podstatné.
Roden svůj předobraz ani nekopíruje ani nekarikuje, ale propůjčuje mu svou vlastní stylizaci, jež se blíží té Janově. A to stylizaci velmi zábavnou v její žoviálnosti, vášnivosti a živočišnosti. Jan v jeho podání je charismatickým mužem, který se po světě pohybuje s velkou lehkostí, jakoby až tanečním krokem. Trousí při tom vtipné průpovídky a jeho výstřednost má takové až něžné kontury.
Zároveň nás dokáže pozvat i pod onu cynickou a bonvivánskou masku, kterou sundává jen málokdy. V té chvíli vidíme plachého, úzkostného, zraňovaného a ublíženého chlapa, který se hroutí z toho, co sám dělá druhým. Jeho sobectví a neochota ovládat své pudy ho ženou do problémů. Za provokaci skrývá svůj strach, že to bude on, kdo bude citově zraňován. Jakoby se ze všeho nejvíc bál, co najdeme za tou sebeobrannou ulitou, již si kolem sebe vytvořil.
Saudkovo ztotožnění s příběhem
Strach ze samoty překonává neustálými sexuálními výboji, které režisérka zaznamenává s vkusem a humornou nadsázkou. Erotika je přirozenou součástí Janova života a takto je k ní zde i přistupováno. Bez vulgarity nebo naopak falešného studu.
Korpulentní modelky Jan v jakémsi manickém slovním záchvatu aranžuje do proslulých kompozic, jež známe z jeho fotografií. Hýří při tom hláškami a osobitým slovníkem, na kterém je znát Saudkova spolupráce na scénáři.
Irena Pavlásková dle jejích slov stála o to, aby byl Jan Saudek s filmem ztotožněný. Což se jí podařilo nejen v jazykové poetice snímku, která se opírá o jeho formulace a obraty, ale i v tom, že přebírá Janův pohled na události jeho života.
Udržet si odstup ve chvíli, kdy se hlavní aktér vyprávění podílí na scénáři, je obtížné a režisérka z toho vybruslila tím, že zábavné hédonistické eskapády doplnila ženským pohledem na to, co to obnáší být bohémsky excentrickou a nepříliš zodpovědnou osobou a jaké to přináší problémy. Vnesla do vyprávění i téma konfrontace mužského a ženského světa, jež se objevilo v podstatně vyhrocenější podobě v jejím debutu Čas sluhů.
Seriózní snaha pochopit, kdo se vlastně skrývá za světáckou maskou a proč si ji neustále nasazuje, naráží ale právě na onu stylizovanou nadsázku, již subjekt jejího zájmu používá jako obranu proti vnějšímu světu. K osmdesátým narozeninám, jež Mistr v květnu oslaví, mu přesto režisérka dává dárek, který potěší nejen jeho, ale i diváky, kteří si velice vstřícnou formou potvrdí to, co o Janu Saudkovi už beztak vědí. Přijetí filmu pak bude nejvíc záležet na vašich osobních sympatiích k této kontroverzní osobě.
Fotograf
- Žánr: tragikomedie
- http://www.ceskatelevize.cz/porady/10447549797-fotograf
- Česko 2015
- Scénář: Irena Pavlásková, Jan Saudek
- Režie: Irena Pavlásková
- Hrají: Karel Roden, Marie Málková, Vilma Cibulková, Václav Neužil ml., Marika Procházková, Zuzana Vejvodová, Patrik Děrgel, Jenovéfa Boková, Jitka Sedláčková, Marian Roden
- Distribuce: Bioscop
- Distribuční premiéra v ČR: 08. 01. 2015