V hlavní soutěži letošního karlovarského festivalu měla domácí kinematografie hned dva zástupce. Všechno bude režiséra Olma Omerzua, který si odsud odvezl cenu za režii a debut devětadvacetiletého režiséra a scenáristy Adama Sedláka s názvem Domestik.
Progresivní uchopení látky
Sedlák byl v roce 2015 za scénář k tomuto filmu oceněn Filmovou nadací prvním místem v soutěži o nejlepší nerealizovaný scénář. Než se ho podařilo dotáhnout do výsledné podoby, stihl ještě pro internetovou televizi Stream.cz natočit šestidílný seriál Semestr (2016), kde o nástrahách vztahu mladých lidí vyprávěl prostřednictvím platforem sociálních sítí a mobilních telefonů, na nichž se pohybují.
Už v Semestru dal najevo, že s tu zrodil tvůrce, který se nebojí formálně progresivního uchopení látek, s nimiž pracuje. Ve filmu Domestik tuto konceptuální promyšlenost dává do služeb příběhu o postupném rozpadu nejen vztahu, ale i duše a těla dvou lidí, kteří v něm přes neschopnost vnímat toho druhého setrvávají.
Klaustrofobně vystavěné drama nás spolu s těmito postavami zavře do jejich bytu a my sledujeme minimalistickou studii rozkladu psychického i tělesného u dvojice, v níž každý z nich je natolik posedlý sám sebou, svými rituálními obsesemi, touhami a přáními, že si neuvědomuje, jak křehká je hranice mezi naplněním snu a šílenstvím.
Vlak pomalu ujíždí
Roman (Jiří Konvalinka) je vrcholový cyklista, který ale na ten vrchol nikdy nedosáhl. Po zranění se dostává za pomoci přísného individuálního režimu zpět do formy. Cítí, že mu pomalu ujíždí vlak a je ochoten udělat cokoliv, aby se dostal mezi ty nejlepší a zúročil tak léta obrovské dřiny, kterou tomuto sportu obětoval.
Věk a výkonnostní limity ale hovoří jasně. Roman v týmu plní funkci domestika, což je označení pro závodníka v silniční cyklistice, který plní podpůrnou roli pro hlavní hvězdy týmu. Úkolem domestika je likvidovat úniky soupeřů nebo naopak brzdit hlavní pole při úniku stájového kolegy, jezdit na čele skupiny, aby mohl lídr šetřit síly v závětří nebo dopravovat ostatním cyklistům z doprovodného vozu občerstvení.
Roman po zranění doma trénuje sám na cyklistickém trenažéru, časem si pořídí do společné ložnice i kyslíkový stan, který mu má pomoci nastartovat výkonnost. Nutí v něm přespávat svou ženu Šarlotu (Tereza Hofová), učitelku v mateřské školce, která má také své touhy. Roky běží, a protože je o něco starší než Roman, cítí, jak ji tikají biologické hodiny. Chtěla by dítě a je ochotná pro zvýšení plodnosti podstoupit téměř cokoliv. Zatímco on svou váhu snižuje, ona se jí snaží zvýšit.
Ztráta empatie a neschopnost sebereflexe
Máme tu tedy před sebou dva umanuté partnery, z nichž každý touží po něčem jiném a nejsou ochotni se domluvit na nějakém společném jmenovateli. Vidí jen svůj cíl a ve snaze o jeho dosažení ztrácí empatii k tomu druhému a schopnost sebereflexe vůči sobě samému.
Díky tomu postupně ztrácí kontakt s realitou, nebo přesněji si vytváří realitu svou. Jejich vztah prochází čím dál náročnější zatěžkávací zkouškou, v níž Šarlota pro splnění svého snu je ochotná tolerovat, že Romanova umanutost už se dávno vymyká hranicím zdravého rozumu a poškozuje nejen jeho duši, ale i tělo.
Nechce ztratit manžela a potenciálního otce dítěte a proto je s ním ochotna sdílet i kyslíkový stan, který sportovcům simuluje prostředí s nižším podílem kyslíku ve vzduchu, podobné tomu, jako by jeli na kole do vyšší nadmořské výšky. A hustotu kyslíku si v něm Roman snižuje čím dál víc.
Romanova výkonnost jde díky tomu nahoru, což ho vede k tomu, že se ještě hlouběji propadá do své posedlosti. K třífázovému tréninku a kyslíkovému stanu přibývají dopingové látky a infuze vlastní krve, obojí z rukou doktora v podání Miroslava Hanuše.
Manželství se redukuje na plnění mechanických povinností jako je zdravé jídlo nebo souložení, komunikace ale vázne a její absence vede k jejich totálnímu odcizení. Kvůli drastickým dietám a práškům, jež oba konzumují, začnou mít oba zdravotní problémy, ale ani to je nezastaví.
Konceptuální repetitivnost
Režisér stupňuje napětí a přidává postupně na jeho intenzitě až do bodu, kdy se vám bude zdát, že je ve filmu asi tolik dýchatelného vzduchu jako v Romanově kyslíkovém stanu s rudě svítícím hlučným kompresorem, který se tu stává samostatnou hororovou rekvizitou. Je to takový vetřelec, který se vám vsaje do těla.
Rovněž repetitivně zachycené úkony, ať už jde o souložení, večeře, tréninky na trenažéru, polykání prášků nebo vážení, podávané v dlouhých záběrech, zesilují pocit nesnesitelnosti z dívání se na život tohoto páru a připravují nás na „šokující“ finále, do něhož si projektujeme naše divácká očekávání, jak to s tímto párem dopadne.
Záměrná strojovost, mechaničnost, repetitivnost se tu stává součástí dotaženého formálního konceptu, jak zachytit vztah, z něhož vymizela empatie, a zůstalo jen sobecké prosazování vlastních zájmů. K tomuto konceptu patří jak dlouhé statické záběry, tak sterilní, studené a prázdné prostředí bytu, v němž co bylo čerstvé, postupně uvadá a hnije spolu s oběma hrdiny.
Hororová tělesnost
Neurotický, klaustrofobní pocit z tohoto bytu umocňuje hudba alternativní kapely Vložte kočku, jejímž je představitel hlavní role Jiří Konvalinka členem. Je temná, dravá, dynamická, tepavá, tedy přesně taková, jako ji znáte z koncertů této skvělé kapely.
Klaustrofobní je i rámování kamery Dušana Husára, pro něhož jde rovněž o celovečerní debut. Husár si hraje s perspektivou bytu jako mizanscénou a s přiblížením se kamery k postavám. Zaostření je někdy tak blízké, že z nich snímá poslední zbytky lidskosti. Rovněž zvuková složka filmu je na domácí poměry výjimečná a nejde jen o hororové hučení kyslíkového stanu.
V herecké sestavě vsadil režisér na tváře, které nejsou příliš okoukané, i když Terezu Hofovou můžeme teď každý týden vidět v seriálu Dáma a Král. I herci jsou součástí režisérova konceptu, v němž se více než na psychologii postav vsází na jejich tělesnou proměnu, korespondující s tím, jak jejich psychická i fyzická stránka upadá.
Film působí velmi fyzicky, tělesně a postupně přechází od žánru klaustrofobního psychothrilleru či psychodramatu k žánru body hororu, jaké točí třeba David Cronenberg. Jeho děsivost vězí v tom, že ukazuje, jak jsou lidé ve své sebezničující sebestřednosti schopni zajít daleko.
Nekompromisní forma koresponduje s nekompromisním obsahem, přičemž Adam Sedlák dává najevo, že tu máme režiséra, který má cit pro obojí. Audiovizuální kompaktnost a koncepčnost filmu mu slouží k výpovědi o lidské posedlosti, neschopné sebereflexe a vedoucí až k psychickému a tělesnému rozkladu osobnosti. Jméno režiséra Adama Sedláka se do budoucna rozhodně vyplatí sledovat.
Domestik
- Žánr: psychologický body horor
- www.cinemart.cz/filmy/domestik/
- Česko / Slovensko, 2018
- Scénář: Adam Sedlák
- Režie: Adam Sedlák
- Hrají: Jiří Konvalinka, Tereza Hofová, Miroslav Hanuš, Tomáš Bambušek
- Distribuce: CinemArt
- Distribuční premiéra v ČR: 27. 09. 2018