Jan Hřebejk si v natáčecím tempu a tvůrčí vytrvalosti v ničem nezadá se svým oblíbencem Woody Allenem. Jít každoročně na novinku režiséra v námořnickém tričku se již stává tradicí, záleží jen na tom, jak moc příjemnou. O tom, že se intervaly mezi jeho jednotlivými počiny čím dál víc zkracují, svědčí i to, že se ještě letos můžeme těšit na vieweghovskou adaptaci Nestyda, po devíti společných filmech poprvé mimo produkční stáj Ondřeje Trojana.
Návrat k osvědčeným jistotám
Hřebejk má v kontextu domácí kinematografie výjimečné postavení a jeho režijní tvorba dobře slouží jako lakmusový papírek toho, na které témata a jejich uchopení divák nejlépe slyší. Po trojici vlažněji přijatých moralit ze současnosti (Horem pádem, Kráska v nesnázích, Medvídek), jimiž režisér reagoval na volání kritiků po látkách, jež by se neschovávaly za hřejivě „pelíškovou“ nostalgii po letech, kdy vyrůstali dnešní čtyřicátníci až šedesátníci (Pelíšky, Pupendo), ukázala návštěvnická čísla v kinech, že je třeba se znovu vypravit do zábavnějších končin.
Kritické sociálně společenské sondy, k nimž přehodil výhybku po oscarové nominaci protektorátního Musíme si pomáhat, ať už skryté v hávu červené knihovny (Kráska v nesnázích) nebo generačního vztahového propletence (Medvídek) rozdělily režisérovy příznivce na dva tábory. Ty se nyní snaží Hřebejk usmířit návratem k ověřeným inspiračním jistotám, jež pro něj od debutu Šakalí léta představují povídky Petra Šabacha. V mapování minulosti se vydáváme do počátku „divokých“ devadesátých let, kdy již opadlo všeobecné nadšení z politicko-společenských změn a nastal dopad „reálného“ kapitalismu.
Změnám v hodnotovém systému svých spoluobčanů čelí i skupinka dobrovolných outsiderů, jež se schází při hospodském klábosení a partičce mariáše v prostředí zahrádkářské přístavní kolonie u břehů Vltavy. Nesourodé společenství smolařů a ztracenců nachází v chatové oblasti pospolité útočiště, kde mohou zapomenout na svou samotu nebo zmarněné sny. Vytvářejí zde přátelské souručenství, jež se řídí vlastními zákony, kde se nikdo nad nikoho nepovyšuje a přijímáni jsou i ti, které ostatní odvrhli (dojemně asociální alkoholik v podání Vladimíra Javorského).
Spojnici jednotlivých nitek osudů protagonistů příběhu tvoří zastydlý „hippík“, hospodský Tonda (Jiří Schmitzer). Morální autorita společenství, bývalý „androš“, stále milující, k nelibosti, před McDonaldem protestujícího syna, Plastic People. Jeho žena Andula (Lenka Vlasáková) jako jedna z mála postav vyprávění prochází výraznou proměnu, když si ozkouší s vidinou zisku dealerství zaručeně ekologických kosmetických přípravků, založených na principu letadla, aby závěru předvedla plnokrevnou esenci ženství a dosud u ní málo využívaný komediální talent.
Ostatní postavy jsou načrtnuty ve velmi zjednodušující hutné zkratce, z níž se moc nedozvíme, čím se například živí, ale prostřednictvím vyprávění historek v přístavní hospůdce odhalují, že na radikální proměnu poměrů reagují spíš útěkem do ústraní, než ochotou aktivně se poprat se svým životem.
Rozmarné léto Mrklasových parťáků
Filmové vyprávění se lomí do dvou, trochu nesourodých částí. Incenátoři jakoby se nemohli rozhodnout, jaký film chtějí vlastně vyprávět, zda poetickou nebo „podrazáckou „ komedii. Díky nim působí úvodní dvě třetiny filmu, kde se pracuje hlavně s atmosférou a geniem loci libeňského ostrova, jako minimálně na dvojnásobek natáhnutá bezdějová expozice, kterou si vychutnají především milovníci ospale líné, ale opojně pohodové atmosféry, známé z Menzelových adaptací Rozmarného léta nebo Slavností sněženek. Série zábavných epizod se na sebe pokojně vrší, postavy si vyprávějí historky a reflektují a následně glosují dobu, ale scénář přešlapuje na místě a nikam negraduje.
Hrabalovské pábení nebo vančurovská láska k jazyku se ale u Hebejka mění v až příliš nezávazně rozšafné hospodské tlachání, jež ve výsledku brzdí závěrečnou třetinu, jež přidá na tempu a promění se v podvodnickou situační komedii, již inscenuje mistr konverzačních scén s až nečekanou lehkostí a švihem, ctící pravidla zvoleného žánru. Zlodějská akce, kde jsou ve stylu Dannyho parťáků okrádáni samotní zloději, je natočena s citem pro rytmus a výborně se v ní pracuje s kombinací napětí a bláznivé komediálnosti.
Lehkonohý, poetický vtip, jež na nás dýchne ze společných dýchánků v přístavu, se nesnaží rozesmát za každou cenu a dobře se doplňuje s využitím humoru situačního. Jako trochu nadbytečné se jeví snad jen hromadění všech fenoménů 90. let jako je peepshow, předražená kosmetika nebo demonstrace před McDonaldem, jež sice dobu výstižně ilustrují, ale ve výsledku působí trochu nuceně a přímočaře odlehčený film ve vyprávění zbytečně zatěžují.
Solidarita a sounáležitost
Nápad na důmyslné přechytračení skořápkářů, kteří obrali o úspory podpantofláckého „kominíka pro štěstí“ a důvěřivého prosťáčka Káju (Miroslav Vladyka) dá do té doby stoické společenství do pohybu a přinutí je se ještě víc semknout, aby pomohli smolařskému kamarádovi, jež naletí lumpům z tržnice. Hřebejk přichází se svou vlastní hravou a zábavnou variací na Podraz, polský Vabank nebo elegantní Dannyho parťáky. Nepředvádí ale šarm, drahé obleky, technická udělátka a v kasinech se nehraje ruleta o milióny, ale po česku nabízí důvtip, ošuntělou šusťákovinu, převleky a záměny a i hra s kuličkou má trochu jiný ráz.
Dosud poněkud v ústraní stojící bývalý eskamotér Mrklas (Boleslav Polívka) přebírá hlavní otěže realizace plánu a strhává na sebe veškerou pozornost. Od Bolka Polívky se nedočkáme dalších „bohoušovských“ exhibicí, ale jeho vyžilý kouzelník, se kterým kvůli jeho povolání nikdo nechce riskovat prohru v karetní hře, zažívá satisfakci, jež se mění v dojemnou etudu o tom, že teprve ve schopnosti solidarity znovu nalézáme svou cenu.
Kamera Jana Malíře velmi pečlivě a s citem pro atmosféru vykresluje obě prostředí, v nichž se příběh odehrává. Ať už jde o trochu před světem skrytou oázu klidu v chatové oblasti, již prodchnul prosluněně sladkobolnou atmosférou, nebo naopak hektické prostředí rozlehlého tržiště, kde úřadují všelijaké protřelé podvodnické existence. Výpad z inscenačně vděčného poetického prostředí přístavní kolonie do „nebezpečného“ světa okolo něj je podbarven westernově laděnou hudbou Norbiho Kovácse, jež jen podtrhuje dojem odplaty za nespravedlnost na kamarádovi, v níž má zvítězit dobro nad zlem.
U mě…dobrý
Režisér v U mě dobrý ničím nepřekvapil, předvádí známé propriety a šablony, od gradace gagů a scén až po scénu s hořící vodkou, kterou můžeme brát stejně tak jako vykrádání sebe sama, jako spiklenecké pomrkávání na fanoušky, obeznámených s kultovní scénou z Pelíšků. V herecké sestavě chytře kombinuje osvědčené herce, s těmi neotřelými, na něž film zapomíná. Miroslav Vladyka, odzbrojující nás nesmělým úsměvem, je ve své ušlápnutosti dojemný i zábavný zároveň, Hřebejk navíc umí herce udržet na uzdě a tak se uměřené výkony jen málokdy překlopí na hranu karikatury.
Figurkaření a pseudohrabalovské človíčkaření z úvodní seznamovací hodiny má základ ve scénáři, který doplácí na epizodní prokreslení charakterů, tak typické pro Jarchovského tvorbu. Díky němu nedostanou některé z přílišného množství postav, jimiž scénárista libeňský ostrov zaplnil, tolik prostoru, kolik by si zasloužily. Na vypečené kousky Petra Formana, pro kterého se rybaření stává životu nebezpečným sportem, ale určitě nezapomenete.
Jan Hřebejk nalezl kuličku pod skořápkou v přátelství a mizejícím světě sounáležitosti. Umírnil tendenci vyjadřovat své vlastní názory na svět prostřednictvím filmu, i když jisté sebezahleděnosti se nevyhnul (modrobílá trička, žití na hausbótu). V hodnocení jeho novinky se v kontextu s jeho předchozí tvorbou uchýlím ke školnímu hodnocení a spolu s názvem filmu dodávám, že u mě dobrý.
U mě dobrý
- Žánr: komedie
- www.umedobry.cz
- ČR 2008
- Scénář: Petr Jarchovský (na motivy povídek Petra Šabacha)
- Režie: Jan Hřebejk
- Hrají:Boleslav Polívka, Jiří Schmitzer, Miroslav Vladyka, Lenka Vlasáková, Petr Forman, Josef Somr, Simona Babčáková, Vladimír Javorský
- Distribuce: Falcon
- Distribuční premiéra v ČR: 15. 5. 2008
| AVmania.cz hodnotí |
| film |   | 6/10 |