Děcka jsou v pohodě: recenze filmu

Čtvrtý celovečerní počin šestačtyřicetileté režisérky, která začínala jako asistentka střihu na snímcích Johna Singletona a na prahu třicítky se rozhodla vystudovat režii a scenáristiku, je jedním z nejčastěji zmiňovaných favoritů nadcházející oscarové sezóny.

Vstříc mainstreamu

Po čtyřech nominacích (Nejlepší komediální snímek, Nejlepší scénář, Nejlepší herečka v hlavní roli hned dvakrát) na Zlaté glóby a pěti na Independent Spirit Award se film, natočený za pouhých 24 dní, dostává i do naší distribuce. Sehrává tak úlohu předvoje nejčastěji zmiňovaných snímků z minulého roku (Černá labuť, 127 hodin, Opravdová kuráž, The Fighter, Winter's Bone, The King’s Speech), které se dosud neobjevily v našich kinech a o nichž se uvažuje v souvislosti s množstvím nejrůznějších výročních cen.

Režisérka, hlásící se k nezávislé scéně autorských tvůrců s lesbickou sexuální orientací, se ve svém posledním filmu spíše než k „mezipatrové“ queer poetice, zdůrazňující odlišnosti ve vnímání vlastní sexuality a postavení ve společnosti, přibližuje k transformované vlně amerického nezávislého filmu. Ta více než na obsahovou i formální originalitu sází ve volbě zpracovaných látek na mírné otřásání středostavovskými jistotami v duchu oscarového úspěchu Americké krásy Sama Mendese.

Kulisy jsou většinou podobné. Americké předměstí s úhlednou zahrádkou, do něhož jsou situování obstojně zajištění jedinci, trápení nejčastěji partnerskou krizí středního věku. Řešením bývá nevěra, manželský trojúhelník, únik do světa nerealizovatelných snů, za vidinu jejichž naplnění platí hrdinové často krutou daň. Nejinak tomu je i u Lisy Cholodenkové, jejíž pohled na jevy, ohrožující rodinné soužití, ale určitě není tak šokující jako třeba u Todda Solondze. V jejím zjednodušujícím a veskrze pozitivním pohledu je přítomný tradiční chlácholivě ujišťující prvek, že každá krize slouží k tomu, aby z ní její aktéři vyšli silnější a poučenější.

Přitažlivý katalyzátor problémů

Vztah dvou lesbiček ve středním věku naruší a rozvrátí objev muže, který se kdysi stal anonymním dárcem spermatu, poslouživším při umělém oplodnění jejich touze po vlastních dětech. Tyto dospívající děti, starší osmnáctiletá dcera Joni (Mia Wasikowska), mířící po prázdninách na univerzitu a její o tři roky mladší bratr Laser (Josh Hutcherson), se nyní rozhodnou biologického otce najít a poznat. Mise je úspěšně splněna a oni zjišťují, že u obou jde o stejného dárce. Eskalace vzájemných sympatií a projevovaná radost z obohacení o prvek, který zúčastněným v jejich životě chyběl, je natolik zřetelná, že ji přihlížející v obavě ze ztráty svých pozic začnou sledovat s obavami.

Zvláště Nic (Annette Beningová), zastávající až dosud v rodině dominantní, chtělo by se říci genderově nekorektně, mužskou roli, jen stěží může se svým upjatým chováním konkurovat světáckému kouzlu nově příchozího Paula (Mark Ruffalo). Neznámý cizinec, uchvacující z jejího pohledu její nejbližší, zafunguje jako katalyzátor i spouštěč nahromaděných problémů, které začnou rozleptávat zdánlivě harmonické rodinné soužití.

Paul je přitažlivý muž ve středním věku, který studium na univerzitě vyměnil za školu života. Pěstitel biopotravin, který se vzmohl na vlastní stylovou restauraci, v níž nabízí produkty, vzešlé z jeho zahradnické práce. Požitkář, který má rád dobrá kalifornská vína a krvavé steaky, stejně jako zdravou zeleninu. Vlastník sbírky těch správných vinylových desek, jež za sebou naskládané vypadají jako splněný jukeboxový sen každého hudebního fanouška.

Poté, co je vyhledán svými biologickými dětmi, si začne roli znovuobjeveného tatínka náramně užívat. Po čtyřicítce si uvědomuje, že ježdění na motorce a sexuální radovánky s atraktivní a o mnoho let mladší černošskou přítelkyní Tanyou (Yaya DaCosta) nejsou tím, co od života očekával. Svým potomkům imponuje bezstarostným přístupem k životu, nezatíženým jako u jejich matek odpovědností rodičovské výchovy. Jeho frajerská uvolněnost v kombinaci se schopností empatie se stane pokušením a zkouškou nejen pro děti, ale i pro Jules (Julianne Mooreová). To, jak v ní obstojí, se stane příčinou kolize ve vztahu dvou partnerek, jež se přenáší i na jejich děti.

Konstruktivní řešení partnerských krizí

Nečekejte ale žádné bergmanovské dušezpytné rodinné drama, v němž by se pod tíhou mravního selhání začaly obnažovat staré křivdy. Cholodenková klouže víc po povrchu a skrze své hrdinky ukazuje cestu na konstruktivní řešení manželských krizí. Rodina a letitý vztah, založený na vzájemné důvěře a porozumění, je podloží, na němž se musí dál stavět, i když se jeho konstrukce otřásla v základech.

Úspěšná gynekoložka Nic a nedostudovaná architektka Jules, hledající realizaci jako zahradní architektka, se ukazují jako silný pár, který dokáže nejen zamést kostlivce ze skříně pod práh jejich útulného předměstského bydlení, ale i dát příklad svým dětem, jak se poprat s trápeními.

Nabídka alternativy vzájemného soužití

Scénář, na kterém se vedle Lisy Cholodenkové podílel i Stuart Blumberg, stojící za komediemi Rabín, kněz a krásná blondýna a Sexbomba od vedle, nepřichází s nijak originální zápletkou. Jen převrací tradiční heterosexuální model rodinného soužití na ten lesbický nebo obecněji homosexuální. S nenucenou samozřejmostí a bez potřeby se nějak vymezovat nebo stavět na obdiv svou odlišnost. Tvůrci se nás nesnaží přesvědčit, že klasický konzervativní model rodiny se již vyčerpal, ale nabízí jeho alternativu, která může být stejně hodnotná nebo v některých rysech i lepší. Její jediná smůla tkví v tom, že musí stále znovu a znovu obhajovat své právo na život.

Příkladem budiž poukázání na způsob výchovu dětí Joni a Losera. Na rozdíl od svých vrstevníků z heterosexuálních rodin, agresivního a vulgárního Claye (Eddie Hassell) a citově povrchní a lacině se nabízející Sashy (Zosia Mametová) působí jako citliví, zodpovědní a inteligentní jedinci, které je možno označit, ve shodě s názvem filmu, za pohodové adolescenty. Cholodenková se ale nedopouští žádné generalizace, která by naznačovala, že homosexuální jedinci nebo děti, jimi vychovaní, jsou jemnější a senzitivnější než většinová sexuální populace, což demonstruje na příkladu mile stydlivého Jonina indického kamaráda Jaie (Kunal Sharma).

Cit pro ironickou zkratku

Režisérka a autorka scénáře oplývá rovněž citem pro ironickou zkratku. Díky němu nám v úvodní třetině bez nějakého karikaturního přehrávání představí rodinné zázemí ústředního páru a jeho zasazení do určité společenské třídy. Bez nějakého idealizování nás provede zákrutami manželského soužití dvou žen, které se ničím neliší od toho heterosexuálního. Vzbudit pobavený údiv u heterosexuálních jedinců mohou snad jen některé sexuální rituály typu video kulisy gay porna při milostných hrátkách dvou partnerek, která jim přijde opravdovější, než kdyby měli sledovat heterosexuální herečky, simulující lesbickou náklonnost. Možná se ale vizuální obraz mužského chtíče stává jen třetím nepřítomným partnerem, přibraným do hry, která má oživit a stimulovat jejich uvadající vášeň.

Cholodenkové se v těchto detailech daří bez stopy aranžovanosti uvěřitelně vykreslit domácnost v podstatě „takové normální rodinky“, s níž byste si jako sousedé rádi popovídali při grilování na společném pikniku. Je jen dobře, že se v rámci filmu nevypichuje téma postavení a přijímání lesbické rodiny ve společnosti a jejího vztahu k okolí, ale klasický problém dlouholetých svazků.

Příběh se stává univerzálnějším a tedy všeobecně přijatelnějším. Heterosexuální publikum bude možná mít problém v jiném místě vyprávění a to v závěru, kdy se tvůrci vyrovnávají s postavou kajícího se Paula. Způsob jeho odkopnutí nebo odstavení na druhou kolej neberme ale jako nedostatek scénáře nebo bezradnost, jak si poradit s jednou z postav. Z hlediska řešení partnerské krize dvou žen má svou logiku. Pokud chcete překonat krizi, je jedním ze způsobů neotevírat staré rány, které by ji připomínaly a alespoň zpočátku všechny zraňující symptomy jejího vzniku zcela vytěsnit.

Na Zlaté glóby nominované…

Režisérka, která mě zaujala už před dvanácti lety svým debutem Vrcholné umění, který byl promítán v rámci karlovarského festivalu, odkud si v roce 2004 odnesla Křišťálový glóbus za celovečerní snímek Dlouhá cesta domů, zručně lavíruje mezi požadavky diváckosti a nenásilného angažovaného sdělení. Její filmy sbírají ocenění nejen na festivalu v Sundance, kde se Děcka jsou v pohodě staly loni na začátku roku jasným diváckým hitem. Nemalou zásluhu na tom má vedle scénáře s dobře vypointovanými dialogy, pronášenými podobně jako v Hřebejkových filmech nejčastěji od stolu, zajisté i souhra ústředních pětice herců, z nichž ti dospívající rozhodně nezůstávají v úloze statistů, nahrávajících figurám dospělým.

Obě herečky, navržené na Zlaté glóby, předvádí variaci postav, jež jsme v jejich podání již párkrát viděli, ale činí tak natolik svěže a zábavně, že si jejich kreace znovu s radostí vychutnáme. Typově i věkově sladěné odvádí přirozené výkony, jež nás odzbrojí svou civilností a přesvědčivostí, nebojící se i emočně vypjatějších poloh. Snadno jim i přes rozhádanost uvěříme hluboký cit, jenž je spojuje.

Čerstvá padesátnice Julianne Mooreová se opět nebojí odvážnějších erotických scén, jež jsme u této rusovlasé krásky mohli už vidět už ve filmech Prostřihy, Hříšné noci nebo Hranice lásky. Bohužel způsob, jakým jsou zde prezentovány lesbické sexuální scény, nevyvolává tolik vzrušení jako scény heterosexuální. Ženské milování je podáno spíše humorně, na žhavé pohledy a dotyky v Loving Annabelle Katherine Brooksové nebo erotické napětí z Cholodenkové debutu můžete zapomenout.

Jules je v páru ta submisivnější, citlivější, bližší vnímání problémů dětí, jimž je spíš kamarádkou než přísnou matkou. Vztah k nim nejlépe zrcadlí na zápěstí vytetované JLN, což je zkratka slov Joni, Laser, Nic. Zároveň je i chaotičtější, impulzivnější a dávající snadněji průchod svým emocím. Kariérně tápe, čehož využije v přiblížení k ní Paul.

Mooreové o dva roky starší kolegyně Annette Beningová je v roli Nic za tu upjatější, starostlivější. Pragmaticky řídí ekonomický chod domácnosti a z této pozice si i nárokuje právo na hlavní podíl v rozhodování o svých nejbližších. Úlevu od starostí ráda hledá ve sklence vína. Někdy i v jeho nemírném požívání, které přináší takové kouzelně odlehčující momenty jako je její filipika proti biozelenině. Ta se proměňuje ve výsměch maloměšťáckému konzumerismu, schopnému přísahat na jakékoliv módní trendy a měnit je v nová náboženství.

Mark Ruffalo si nasazuje masku sebestředného floutka, pod níž se ukrývá tvář osamělého muže, který zavětří možná poslední příležitost, jak se usadit a mít rodinu. Do domu žen přináší svěží vítr změny, ale i tápaní jak navazovat kontakt jinak než skrze svou tělesnost.

Nenásilné poselství

Děcka jsou v pohodě jsou typickým filmem pro oscarové klání nebo spíš jemu předcházející independent klony. Aktuální téma práva na uzavírání sňatků osobami stejného pohlaví, jež by bylo postaveno na roveň svazkům heterosexuálním, je podáno přístupnou, komediálně přitažlivou formou, bez zvlášť ostrých nebo pichlavých hran. S ním spojená otázka adopcí dětí homosexuálními páry, která by mohla vzbudit mnohem větší míru kontroverze, je moudře ponechána v pozadí jako součást diskurzů, jež se budou na ožehavé téma nabalovat.

Postoj režisérky a autorky snímku k těmto problémům je zcela zřejmý, aniž by měla potřebu stavět se na barikády a mávat přitom prapory s hesly na podporu svého názoru. Neprvoplánově podané poselství má pobídnout k zamyšlení všechny pochybovače, kteří striktně upřednostňují tradiční model rodiny s jeho někdy i patologickými nebo dysfunkčními jevy před jeho inovací, která může být stejně hodnotná, přínosná a kvalitní pro výchovu dětí. Právě jim Cholodenková vzkazuje, že i homosexuální lidé mohou vychovávat psychicky zdravé normální děti, jež jsou v jejich péči v pořádku a mají se dobře.

Nezastírá přitom, že dvě matky ve společné domácnosti mohou dělat stejné chyby jako jiní rodiče, operující v klasickém modelu soužití. Úzkostlivý dohled, zahalený do frází o otevřenosti a možnosti si vše niterné vzájemně vyříkat, může být pro teenagery podobnou noční můrou, jako když si představí paní Walshovou z BH 902 10, jak s vykulenýma očima naslouchá problémům svého synka Brandona se zavázanou tkaničkou.

Chlodenková si vybrala nonkonformní téma, ale zpracovala ho hladce, mainstreamově, se sarkastickou, ale přesto vlídnou ironií. Její civilní pojetí se vyhýbá jakémukoliv náznaku laciného těžení ze „skandálního“ tématu, jež by se mohlo obrátit proti ní. Neokázale a bez předsudků se pohybuje v rámci schémat filmů, pro něž se vžil termín dramedie (tedy komedie s vážnými, někdy až tragickými prvky nebo melodramata s komediálními rysy) tak, aby její počin nepůsobil příliš vykonstruovaně ani úporně moralisticky.

Etické vyznění, vzývající k všeobecné toleranci vůči jinakosti, chytře přesouvá do podprahové roviny, nastolující otázky, související s tématem filmem. V očích svých biologických potomků musí i rozšafný Paul číst otázku, zda se může opravdu považovat za otce někoho, jemuž do vínku věnoval anonymně jen své sémě, které nedaroval zřejmě ani tak z potřeby pomáhat jako spíš proto, aby mohl proplacených šedesát dolarů vzápětí proměnit v mlžnou páru na některém z mejdanů. Má proto nyní právo ovlivňovat jejich životy a přebírat na sebe úlohu nepřítomného a asi i chybějícího otce? A chybí opravdu dětem, vychovaným v podobných svazcích mužský vzor?

Rodinné portréty

Na univerzální úvahy o rodičovské roli v neúplné rodině i vztazích, poznamenaných únavou nebo přemrštěnými očekáváními, jež se při jejich nenaplnění mohou změnit v přehlíživou dominanci jednoho z partnerů vůči druhému, dobře slyší ctihodní akademici, novináři, akreditovaní v Hollywoodu i různí jiní porotci, kteří mohou skrze podobné příběhy demonstrovat míru svého liberalismu. Cholodenková se nesnaží šokovat jejich útlocitnost, ale spíše jim vychází vstříc, aniž by se bála odsouzení ze strany těch opravdu „nezávislých“.

Dobře totiž ví, že rozlišení mezi mainstreamovým a nezávislým filmem se mnohdy stává spíš už jen marketingovou nálepkou, která má přilákat pozornost i k jiným, osobnějším snímkům, než jsou ty, které generují velká studia. Děcka jsou v pohodě tak sehrávají letos podobnou úlohu, kterou v každoročních oscarových kláních zastupují rozpočtově nenáročné snímky, které si zpravidla odnášejí ocenění za scénář nebo herecké výkony (Bokovka, Malá Miss Sunshine, Juno).

Na režisérech těchto snímků pak je, zda zůstanou po doznění oslavných fanfár sví nebo se nechají zlákat do vod komerční výroby blockbusterových trháků. Do nich často vstupují s proklamovanou a určitě dobře míněnou snahou ozvláštnit je svým osobitým autorským i vizuálním cítěním. Od Lisy Cholodenkové ale asi nikdo neočekává, že by se po kritickém a diváckém úspěchu svého posledního filmu vydala podobným směrem jako Christopher Nolan s batmanovskými příspěvky nebo Darren Aronofsky s připravovaným Wolverinem. Její filmařské cítění se s katastrofickými, akčními nebo sci-fi žánrovými snímky dle mne míjí a bude proto jen potěšující, když zůstane u vyzkoušených rodinných portrétů nekonvenčních jedinců, v nichž se snaží dbát na autenticitu a pravdivost jejich charakterů.

Děcka jsou v pohodě

• Žánr: tragikomedie
• Původní název: The Kids Are All Right
• http://filminfocus.com/film/the_kids_are_all_right
• USA 2010
• Scénář: Lisa Cholodenková, Stuart Blumberg
• Režie: Lisa Cholodenková
• Hrají: Julianne Mooreová, Annette Beningová, Mark Ruffalo, Mia Wasikowská, Josh Hutcherson, Yaya DaCosta, Kunal Sharma, Eddie Hassell, Zosia Mametová
• Distribuce: Aerofilms
• Distribuční premiéra v ČR: 06. 01. 2011