Kapitoly článku:
Německým filmařům se daří to, co českým zatím ne. Nejbolestnější místa své novodobé historie dovedou zpracovat tak, že přitáhnou velký zájem nejen domácího publika, ale i toho mezinárodního. To je příklad filmů Pád Třetí říše, Baader Meinhof Komplex a Životy těch druhých. Všechny tři kromě množství jiných cen byly nominovány na Oscara za nejlepší zahraniční film, Životy těch druhých ho získal.
Soumrak nacistické říše, činnost západoněmecké teroristické skupiny Frakce Rudé armády (RAF) na konci šedesátých a v sedmdesátých letech minulého století, i způsob, jakým východoněmecká tajná služba Stasi ničila soukromé i profesní životy těch druhých, to vše jsou témata, k nimž je třeba se v rámci vyrovnávání se s minulostí opakovaně vracet. Už proto, aby se historie v některých jejích nejnebezpečnějších projevech nemohla opakovat.
Populisté všech zemí, spojte se!
Že to hrozí, ukazuje současné „hnědnutí“ Evropy i populismus předvolební kampaně Donalda Trumpa v USA. Nezvládnutá nebo obtížně zvladatelná migrační a uprchlické krize nahání body populistům, kteří využívají lidského strachu k permanentní mobilizaci svého voličského elektorátu.
Tito politici mluví o obraně národních zájmů, ale jde jim jen o jejich vlastní moc, pro jejíž získání či udržení jsou ochotní tolerovat i projevy, jež vzbuzují neblahé resentimenty k nástupu nacismu v Německu. Šibenice na demonstracích, výhružky názorovým oponentům a jejich zatím verbální vylučování z národa, na jehož straně údajně nestojí. A to zůstáváme jen na domácím hřišti.
Politici tohoto ražení mají některé společné znaky. Zpochybňování euroatlantických vazeb, obdiv k autoritářskému vládci Ruska, orientace na Východ, kritika liberálního kapitalismu, podrývání základů právního státu, snaha o ovládnutí médií, včetně těch veřejnoprávních.
Ať nechodíme moc daleko v příkladu těchto politických formací a politiků. Na Slovensku se dostala do parlamentu antisystémová neonacistická strana Mariana Kotleby. V Německu posiluje euroskeptická Alternativa pro Německo AfD. V Česku prezident republiky na své pečlivě zrežírované estrádní tour, plné opakujících se bonmotů, jimž se směje jen on a jeho věrná klaka, objíždí kraje a straší obyvatelstvo přílivem uprchlíků, kteří zde nejsou. Místo aby vnášel do společnosti klid a rozvahu, tak jak to dělá jeho slovenský protějšek Kiska nebo německý Gauck.
Onen tekutý hněv lidí, který je politiky podněcován nebo mistrně využíván, zachvacuje Evropu a snadno se může stát podhoubím pro vznik nového Hitlera nebo jiného charismatického vůdce, přicházejícího se snadnými a rychlými řešeními složitých a vlekoucích se problémů.
Knižní i filmový trhák
V této společenské atmosféře se odehrává i děj filmu Už je tady zas, jenž vychází ze stejnojmenného knižního bestselleru Timura Vermese (1967). Ten vystudoval historii a politologii a živil se jako novinář. Jeho debutový román vyšel v roce 2012 a v Německu se stal senzací. Prodalo se ho 2, 3 milionů exemplářů, statisíce audionahrávek a byl přeložen do 41 jazyků. Před filmovým zpracováním se dočkal mnoha těch divadelních.
Filmové adaptace se chopil David Wnendt (1977), který má za sebou dva velmi úspěšné filmy. Prvním bylo drama Bojovnice (2011) o dvacetileté dívce z neonacistického gangu, která obdivuje Adolfa Hitlera a nenávidí cizince, Židy a každého, koho shledává vinným za úpadek země. Druhým pak erotická komedie Vlhká místa (2013), kterou vidělo milion diváků.
Jeho třetí a nejprovokativnější titul se vrací k tématu jeho debutu a zpracovává ho komediální nebo přesněji satirickou formou. Od satiry na mediální a politickou scénu, jež byla předmětem knižní předlohy, se režisér a scenárista v jedné osobě posouvá ve filmovém zpracování k mnohem širší úvaze o současné německé společnosti, která je náchylná k populistickému ovlivňování.
Vůdcova perspektiva v alternativním historickém rámci
Vyprávění pracuje s mystifikačním fenoménem alternativní historie a rozvíjí tezi, co by se stalo, kdyby se Adolf Hitler v roce 1945 nezabil, ale záhadně se dostal do roku 2014. V knize je to rok 2011, těch změn oproti předloze je ostatně více.
Adolf Hitler (Oliver Masuccise) tedy nezemřel a po dlouhém spánku se v uniformě probouzí v současném Berlíně. Na místě, kde stál jeho bunkr, se nyní nachází park a kousek odtud památník holokaustu. Poslední vzpomínky má na události krátce před svou sebevraždou na konci druhé světové války.
Netuší, co se stalo, ale záhy zjišťuje, že svět vypadá trochu jinak, než si představoval. Němci nevyhráli válku a vede je „matróna, co vypadá jak smuteční vrba“. Polsko pořád existuje a v trafikách je možné koupit turecké noviny, z čehož usuzuje, že Osmanská říše se hodně vzchopila. A lidi okolo něj ustavičně mluví a ťukají do malinkých krabiček.
Film přebírá z knihy ich-formu vyprávění, takže na všechny události a jevy nahlížíme vůdcovou perspektivou, kterou určitě nemůžeme považovat za politicky korektní. Jeho glosy k dnešní realitě zasahují všechny oblasti života společnosti. Od architektury, etnického složení obyvatelstva, médií a politiky až po komentování módy.
Boratovská metoda
Hitler po probuzení zprvu přebývá v novinovém stánku, ale pak se ho chopí loserovský filmař-dokumentarista Fabian Sawatzki (Fabian Busch) ze soukromé televizní stanice MyTV, který byl právě vyhozen ze zaměstnání. Chce se vrátit zpět do sedla a využije k tomu Hitlera, kterého považuje za vůdcova neuvěřitelně věrohodného imitátora.
Rozhodne se s ním objet Německo a natočit o tom reportáž. Hitler při společném putování zpovídá lidi a ptá se jich, co je trápí nebo co jim nevyhovuje na dnešním Německu. Oni na nějak reagují, a videa z těchto setkání trhají rekordy na YouTube.
Režisér v těchto scénách používá stejnou metodu, již známe z komedií se Sachou Baronem Cohenem Borat a Brüno. Tedy onu kvazidokumentární formu, při níž se rozostřuje hranice mezi autentickými reakcemi přihlížejícími a nahranými scénami s komparzem.
Wnendt tuto hranici mezi dokumentárním a improvizovaným na jedné straně a hraným a aranžovaným na té druhé schválně stírá, aby poukázal na to, jaké skryté obavy se v lidech nacházejí, jaké předsudky jsou schopni vyslovit a kolik je v nich xenofobie. Jeden neonacista herci říká: „Já chápu demokracii tak, že člověk souzní s dobou," a Hitler mu odpovídá: „Tak já chápu demokracii také".