Časoprostorové hrátky, splývání identity postav i postmoderní citace postupně vyjevují svůj smysl.
Pro mnohé asi frustrace z nejasné interpretace vyprávění.
8 /10
Dvaašedesátiletý scenárista, režisér a producent Charlie Kaufman si filmy V kůži Johna Malkoviche, Slez ze stromu, Adaptace nebo Věčný svit neposkvrněné mysli vydobyl renomé jednoho z nejoriginálnějších scenáristů Hollywoodu. Za poslední z těchto titulů po předchozích dvou nominacích získal i Oscara za původní scénář.
Před dvanácti lety pak debutoval jako režisér autorským titulem Synecdoche, New York o divadelním režisérovi, který v jevištních kulisách vytváří kopii vlastního života. Na něj navázal v roce 2015 psychologickým dramatem Anomalisa, realizovaným technikou stop-motion. Kaufman zde stvořil animovaný film pro dospělé, plný teskné a depresivní prázdnoty, vyvěrající z neschopnosti traumatizované duše sblížit se s druhými lidmi.
Objektivizace lidského podvědomí
Kaufmanovi vždy jeho filmy sloužily jako jistý druh psychoanalýzy, při níž se za pomocí „fantaskních“ příběhů snaží objektivizovat lidskou mysl nebo lidské podvědomí. Děj se v nich neřídí objektivní realitou a logikou, ta jakoby neexistovala, ale subjektivním, emočním prožíváním, z něhož ona realita povstává. A nejinak je tomu i v případě jeho třetího režijního počinu.
Zavádí nás v něm do hlubin lidské mysli, vzpomínek a pocitů a rozvíjí opět téma mezilidských nebo zúženěji partnerských vztahů a nemožnosti navázat v nich hlubší lidský kontakt. Vnitřní strachy ze samoty, stárnutí a smrti se tu za pomocí surrealistického řetězení náhodných asociací mysli promítají do vnější zdeformované reality.
V ní funkce vnitřního monologu hlavní hrdinky, namísto toho, aby napomáhala pochopení toho, co se v postavách odehrává, jejich identitu činí ještě víc rozostřenou nebo nepřehlednou. A s tím i celé vyprávění, které má přitom velmi jednoduše rozehranou zápletku vztahového příběhu.
Nepříjemná pachuť z rodinné večeře
Mladá žena Lucy (Jessie Buckley), jejíž jméno a s ním i její identita se postupně mění na Louisu, Yvonne nebo Ames, cestuje autem se svým přítelem Jakem (Jesse Plemons) na první návštěvu jeho rodičů na farmu v Oklahomě. Venku hustě sněží a ona během jejich rozhovoru přemítá nad jeho klady a zápory, které ji vedou k rozhodnutí, jež má film ve svém názvu. Tedy že vztah po šesti týdnech známosti ukončí.
I když jde o její myšlenky, vyjádřené pomocí vnitřního monologu, tak Jake jakoby je vytušil nebo slyšel. Několikrát během cesty se na ní tak zadívá nebo ji požádá, aby mu znovu zopakovala to, co řekla. Tato úvodní konverzační část osvědčuje kulturní nebo obecněji intelektuální rozhled obou partnerů, kdy Lucy citací recenze na film Johna Cassavetese Žena pod vlivem, který pro New Yorker napsala kritička Pauline Kael, zároveň nastiňuje charakteristiku Jakea.
Tato sekvence trvá skoro dvacet minut a objeví se během ní prolínačky na starého správce střední školy. Po příjezdu na farmu Jake Lucy nejprve zavede do chléva, kde ji ukazuje, kde uhynuly prasata, zamořené červy a až potom do domu, kde nějaký čas trvá, než rodiče přijdou návštěvu přivítat. Všechny tyto drobné, znepokojivé detaily, jichž přibývá a jejichž smysl se postupně vyjevuje, nás připravují na to, že v domě rodičů se může udát něco nečekaného nebo možná hrozivého.
A opravdu. Společná večeře s Jakeovými rodiči (Toni Collette, David Thewlis) připomíná groteskní nebo černohumorný horor, plný trapnosti, rozpaků, neumně skrývaných útoků, maskovaných za zájem a nepříjemné pachuti na všech stranách z toho, jak probíhá. Na Jakeovi je vidět, že v domě je skryto plno jeho tajemství, které nechce své partnerce sdělit, ale i přítomných obav ze stárnutí a nemohoucnosti rodičů.
Život, jaký mohl být
Každá z těchto částí vyprávění dostává jinou žánrovou podobu. Úvodní filozofující rozprava v autě odkazuje ke vztahovým konverzačkám, návštěva u rodičů, pracující s poetikou trapnosti, se mění v klaustrofobní hororové psychodrama, nebo ještě lepší definice je horor existenciální.
Proč existenciální? Protože Kaufman ve vyprávění nastoluje témata neschopnosti komunikace a prožívání, nenaplněných vztahů i snů, samoty, stárnutí a nemocí, ničích duši i tělo, bezmoci a smrti. Ptá se, jestli naše potřeba lásky a vztahové harmonie není jen skrývaným strachem ze samoty, v níž i umřeme.
Postavy Jakeových rodičů během návštěvy stárnou a mládnou, mění se jejich zdravotní stav a stejně tak se to děje i s postavou Lucy, která mění svá jména a povolání a s tím i témata hovorů, blízkých jejímu profesnímu zájmu. Teorie z kvantové fyziky se střídají s disputacemi o filmu, výtvarném umění, poezii nebo biologii, mění se i okolnosti, za nichž se seznámila s Jackem.
Kdo je ve skutečnosti Jake a Lucy a kdo rodiče Jakea, na to nám dává v závěru odpověď postava školníka (Guy Boyd). To on v sobě a ve své nespolehlivé, demencí poznamenané paměti, skrývá klíč k interpretaci vyprávění. Je to školník na střední škole, kam chodil Jack a již při cestě zpět od rodičů pár navštíví, kdo v něm vzpomíná na svůj život. Ale ne takový jaký byl, ale jaký mohl být. A postavy zde jsou jen projekce jeho vzpomínání.
Odtud i závěr filmu s tancem v prostorách školy, animovaným prasetem, prolezlém červy a citací muzikálové klasiky Oklahoma!, který vyjadřuje potřebu šťastných konců, přítomných ve filmových romancích nebo broadwayských muzikálech více než v životech jedinců jako je jeden osamělý školník, který si ve vlastním podvědomí vytvořil verzi života, kterou chtěl prožít, ale nepodařilo se mu to. A jeho vzpomínání je hrází proti úzkosti, která na něj z tohoto stavu nenaplněnosti dopadá.
Tísnivý pocit
Kaufman ale oproti stejnojmenné předloze kanadského spisovatele Iaina Reida z roku 2016, již volně adaptuje, nechává závěr více otevřený možným interpretacím ohledně vyznění celého příběhu. V jeho režii tak vzniklo dílo, které je asi nejodvážnějším počinem Netflixu, který jeho autorovi ponechal velkou volnost v tom, jak by mělo vypadat.
Charlie Kaufman toho využil a vytvořil film, kde časoprostorové hrátky, splývání identity postav i postmoderní citace postupně vyjevují svůj smysl ve vyprávění, jež připomíná noční můru našich vytěsněných obav a úzkostí. Obraz ve formátu 4:3 s tímto tísnivým pocitem koresponduje a polský kameraman Łukasz Żal tu po filmech Ida a Studená válka režiséra Pawlikowského opětovně dokazuje, že se stává jedním z nejzajímavějších mistrů tohoto řemesla.
Studený, chladný obraz kamery i sofistikovaná práce se zvukem se stávají dalšími prostředky, za pomocí nichž se režisér dostává do naší mysli a snaží se ji naladit na vnímání zdánlivě obtížně interpretovatelného surrealistického vyprávění, která ale osvědčí svou vnitřní logiku. Ta je dána právě onou objektivizací našich nejvnitřnějších pocitů a strachů, které tu získávají podobu, blízkou naší osobní zkušenosti.
Asi to ukončím
- Žánr: psychologické hororové drama
- Původní název: I'm Thinking of Ending Things
- www.netflix.com/cz/title/80211559
- USA, 2020
- Scénář: Charlie Kaufman (předloha Iain Reid)
- Režie: Charlie Kaufman
- Hrají: Jessie Buckley, Jesse Plemons, Toni Collette, David Thewlis, Colby Minifie, Abby Quinn, Guy Boyd, Gus Birney
- Distribuce: Netflix
- Distribuční premiéra v ČR: 04. 09. 2020