Před čtyřmi roky představila bessonovská akční továrna EuropaCorp., v koprodukci s 20th Century Fox, jeden ze svých nejlepších počinů. V 96 hodinách se podařilo francouzskému režisérovi Pierru Morelovi (Okrsek 13, Bez soucitu) v aranžmá akčních scén spojit přednosti oldschoolové Francouzské spojky s realisticky vypadající těkavostí moderních bourneovek. Ani při tom tolik nevadilo, že fungující vizuální styl je naroubován na značně schematickou a nesčetněkrát variovanou dějovou kostru.
Akční béčko, plné kontaktních soubojů a honiček aut v úzkých uličkách, nabídlo nejen greengrassovský kinetický styl snímání akce, ale i hrdinu-profesionála, který se rychle rozhoduje a nemůže nikam uhnout z nastoupené cesty odplaty. Nemá na výběr, pokud chce zachránit svou dcerou, spolu s jejím neposkvrněným panenstvím, před albánskými překupníky s bílým masem.
Kdyby jen tito věděli, že výhružku do telefonu „Najdu tě. A zabiju tě“, nelze brát z úst bývalého elitního agenta s vizáží starostlivého taťky v profesním důchodu na lehkou váhu. Popřáli by radši jeho dceři příjemný prázdninový pobyt v Paříži a ještě kompletně proplatili jeho výlohy. Bryan Mills (Liam Neeson) totiž není zvyklý vyjednávat, ale konat. O čemž se gangsteři z Tropoje záhy přesvědčí.
Krevní msta
Protože ale zlo bývá nepoučitelné, zkouší to i podruhé. Jeho hnacím motorem je v podtitulu filmu zmíněná odplata. Otec (Rade Šerbedžija) Marka nad hrobem svého syna přísahá krevní mstu tomu, kdo sprovodil jeho potomka ze světa. Pokud si vzpomenete, Marko (Arben Bajraktaraj) byl ten, který v jedničce inicioval únosy dívek. Bryan ho popravil elektrickým proudem poté, co mu prozradil, kde by se jeho dcera měla nacházet. S partou albánských hrdlořezů se proto Murad vydává do tureckého Istanbulu, kde se právě Bryan nachází.
Jeho soukromá firma zde uzavírá pracovní dohodu, k níž se připletou. Na rekreaci tam za ním přijíždí i jeho dcera Kim (Maggie Grace) s bývalou manželkou Lenore (Famke Janssen). Idylická a poklidná dovolená v exotické zemi ale vezme brzy za své. Bryan i jeho manželka jsou Albánci uneseni. Vyvázne jen jeho dcera, která bude teď pro změnu pomáhat svému otci. A vy si můžete být jisti, že Bryan opět ochrání svou rodinu v ohrožení a vypořádá se přitom s mnohonásobnou přesilou protivníků.
Scenáristicky přes kopírák
Prvních 96 hodin z pera Luca Bessona a Roberta Marka Kamena nebylo žádné scenáristické veledílo, ale v rámci žánru a přiměřené délky stopáže filmu mělo přímočarý tah na branku. Bryan postupoval k cíli jak v počítačové hře - koho potkal, toho vyřídil. Do karet působivosti a naléhavosti této vybíjené hrály jak pařížské lokace, tak ty, které odhalily i jinou tvář Francie, než známe z turistických průvodců. Právě v nich byla provozována síť nelegálních nevěstinců.
Dvojka, již napsali stejní tvůrci jako minule, pracuje s konceptem, známým například ze Smrtonosné pasti. Jednomu člověku se stane tatáž věc jako v minulém dílu. V jiném prostředí, ale se stejným dějovým půdorysem. Ohrožena jen tentokrát není dcera, ale Bryanova manželka a on sám.
Dcera Kim už s prodělanou zkušeností poznamenání násilím není taková naivka jako posledně a přehrává se do mnohem akčnějšího módu. Vzhledem k tomu, že se Liam Neeson vyjádřil, že v případném třetím pokračování by už nechtěl účinkovat, mohla by právě ona přebrat otěže série. Otázkou je, zda by to někoho po zkušenosti s dvojkou bavilo.
Náhoda jako oslí můstek
Na tento sequel platí všechny poučky o sestupné tendenci recyklovaných sérií. Tvůrci vystříleli své nejlepší nápady minule, vaří ze stejné scenáristické vody a k výstavbě zápletky používají těch nejprovařenějších a nejklišovitějších možných postupů. Totiž prvků náhody. Dohání je přitom stín toho, že už jednička byla dějově spíše ledabyle nahodilá, než nějak složitě propracovaná.
Bryanovo odhalování stop, vedoucích k nalezení jeho dcery, sice neoplývalo důmyslností zápletek kriminálních pátrání po strůjcích organizovaného zločinu, ale pohybovalo se v rámci tolerance aspoň ve zdánlivých mantinelech uvěřitelnosti. Dvojka sází na nepříliš věrohodné oslí můstky, jimiž je děj posouván.
Nechtěná směšnost
Příkladů je možno uvést hned několik. Přestože si členové albánského gangu musí být vědomi, koho mají za protivníka, když Bryana unesou a svážou, nenechají u něho nikoho na hlídce a jdou se dívat na fotbal. Nevšimnou si ani toho, že jejich zajatec má u sebe telefon, pomocí něhož může navigovat svou dceru. Ten, místo toho, aby dceru uklidil pokyny do bezpečí, ji přivolává k sobě. A navádí ji k tomu, aby při tom rozhazovala granáty. Ozvěna jejich výbuchů mu poslouží jako GPS, pomoci níž přibližně určí svoji polohu a na toto místo ji navede.
Vypadá to sice stylově a cool, ale těžko uvěřitelně. A můžeme pokračovat. Holka, co propadla dvakrát u zkoušek v autoškole, náhle vymetá zatáčky jak hrdinové bessonovských adrenalinovek typu Taxi. Řekneme si jediné: zřejmě zdědila otcovu náturu a funguje nejlépe pod tlakem.
Na vypjatou situaci, kdy pronásledovatele vyzývají Bryana ke kapitulaci, neboť mají jeho ženu jako rukojmí a drží ji zbraň u hlavy, reaguje starostlivý otec tím, že zavolá své dceři a udílí ji přesné pokyny, jak se zachránit. Útočníci přitom stojí a nechají Bryana v klidu domluvit.
Těžko v této chvíli posoudit, zda je větší hloupost gangsterů nebo scenáristů, kteří je vybavují tak nevěrohodnými rysy. Nelze se pak divit, že se v kinosále ozývá smích na místech, kde to tvůrci asi nezamýšleli.
Třeba při závěrečném duelu dvou otců, Bryana a Murada, kde se podmračený albánský vůdce gangu ptá, proč ho Bryan nezabije a on odvětí, že už je tím vším unavený. Nechtěná divácká identifikace s pocity hlavní postavy tím dosahuje vrcholu. Možná ale tímto dialogem chtěli tvůrci jen podtrhnout tezi o začarovaném kruhu pomsty, která vždy plodí ještě větší násilí.
Důvodů k pochybnostem o tom, co vyznívá směšně záměrně nebo nechtěně, se objevuje více. Bryan nabádá svou dcerou, aby působila pokud možno nenápadně v momentě, kdy se mezi ženami v burkách pohybuje s vyzývavým výstřihem. Albánci mluví plynně anglicky, ale zdraví se Salam Alejkum.
Nepřehledný střih
Co ale výsledný dojem z filmu sráží do průměrného až podprůměrného hodnocení, není jen scénář a jeho nelogičnosti, ale především způsob jeho uchopení. Bessonův chráněnec, režisér Olivier Megaton, jehož jméno jakoby nám vzdáleně asociovalo, že půjde o jednoho z Transformerů, svým režijním vedením pohřbil pod laťku diváckých očekávání už sérii o Kurýrovi s Jasonem Stathamem. Zde nejvíce epileptickým střihem. O nic lépe se mu nevedlo ani v Colombianě, kde pokus o moderní thriller zazdil nelogický scénář. V pokračování 96 hodin jakoby oba tyto neduhy spojil v jeden.
Je opravdu s podivem, že právě jemu a ne třeba jedničkou prověřenému Morelovi svěřil Besson režii dvojky. Morel v prvním dílu ukázal, že umí pracovat jak s napětím, tak s emotivními pasážemi. A že dobře zvládá i choreografií přehledně sestříhaných akčních scén.
Megaton ve všech těchto bodech selhává. Akční scény jsou extrémně rychlé a natolik špatně sestříhané, že nám to neumožňuje si je plně vychutnat. Zmatený střih likviduje jejich přehlednost, což se nejvíce projevuje u kontaktních soubojů.
Schopnost rychlé analýzy situace
Zde bych to možná ještě pochopil jako záměr, spočívající v tom, že díky kulometnému střihu bude i čerstvý šedesátník Liam Neeson vypadat jako nepřemožitelný hrdina. Od Bryana ale neočekávám, že bude předvádět kreace jak z hongkongských filmů Johna Woo. Jeho síla tkví v něčem jiném než v rychlosti. V přímém pohledu charismatického zabijáka, cedícího podmanivým hlasem suché hlášky.
Bryan v Neesonově pojetí není žádný stereoidový hromotluk z osmdesátkových akčňáků, ale hrdina mnohem realističtější. Jeho míra neohroženosti je stejně velká jako dávka inteligence, která mu umožňuje situace, do nichž se dostává, za pochodu analyzovat a vyvozovat z nich ihned řešení. Tento rys jeho osobnosti je ve filmu i vizuálně zachycen v momentech, kdy se ocitá v ohrožení. Obraz se zpomaluje, čímž jakoby opisuje činnost jeho ledově klidné mysli.
Škoda jen, že svou postavu pojímá tak vážně a nesnaží se o její větší odlehčení ve stylu Slye, Bruce či Arnieho v Postradatelných. Domnívám se, že k subžánru nadnesené akce, kam druhý díl 96 hodin patří, by to lépe pasovalo. Variace terminátorské hlášky „Já se vrátím!" tento dojem nezachrání.
Problematické zpracování
Liam Neeson ale hraje hrdinu nekompromisního, čemuž by mělo odpovídat i ladění akce. O jejím problematickém charakteru, zaviněném nejen střihovou skladbou, už byla řeč. Jistější než v tělesných kontaktních soubojích si je režisér Megaton v automobilových honičkách.
Zde využívá lokací istanbulských úzkých uliček a trhů. Stejně jako při honičkách po střechách je ale vidět, že při jejich choreografii hojně opisuje právě od Greengrassových bourneovek. Rovněž hudební doprovod nevykazuje znaky originality a je na něm znát poučenost na soundtracku ke Drive Nicolase Windinga Refna. Někdy přímo doslovně citující (Chromatics se skladbou Tick of the Clock).
Megaton měl v kartách několik trumfů, jichž ale nedokázal využít. Nemusel se zbytečně zdržovat expozicí, neboť postavy už známe z minulého dílu a děj je volným remakem či kopií již viděného. Mohl se tedy soustředit na ukázku akční školy francouzského střihu, kterou známe právě z Bessonových producentským počinů. Tam, kde mohl nahnat body, ale ztrácí nejvíce.
Když v pokračování akčního hitu, který minule s rozpočtem 30 milionů dolarů vydělal celosvětově takřka desetinásobek sumy do něj vložené, fungují nejlépe rodinné scény, je asi s jeho vyzněním či působením něco v nepořádku.
Kim chce být stále zpěvačkou. Její otec není zrovna nadšený z toho, že má přítele, jehož se rozhodne proklepnout. Způsobem, jako by šlo o někoho, kdo potřebuje bezpečnostní prověrku na stupeň Přísně utajené. Matka je ke Kim tradičně shovívavější. Její vztah s bohatým partnerem začíná skřípat, v důsledku čehož se otevírá prostor pro obnovení zpřetrhaných vazeb s bývalým manželem, jemuž vděčí za záchranu dcery. Ta se snaží dát své rodiče dohromady.
Kolikrát ještě se stejným konceptem?
V osobní rovině vyprávění nastávají přirozeným vývojem událostí drobné posuny, ale jinak se hraje podle stále stejné šablony. Rozdíl je pouze v tom, že tam, kde jednička ve své jednoduchosti fungovala velmi dobře, budí dvojka rozpaky. Nejvíce asi tím, že na položenou otázku „bylo jí třeba?“ si musíme odpovědět záporně. Tvůrci rozmělňují již jednou použitý nápad a nepřidávají k němu nic nového. Naopak, oslabují ho jeho provedením.
Vina padá jednoznačně na hlavu Luca Bessona, který mohl po čtyřech letech přijít jak s originálnějším nebo alespoň vybroušenějším scénářem, tak v pozici producenta s povolanějším tvůrcem na pozici režijní. Nestalo se a film hledá záchranu v hlavním představiteli Liamu Neesonovi, který opět nezklame.
Jen se trochu bojím, kolikrát budou chtít ještě tvůrci jeho postavu bývalého agenta, který bez výčitek svědomí zabíjí ve jménu obrany rodiny, vytěžit. Zvlášť s vědomím toho, jak rozvětvené může být Muradovo albánské příbuzenstvo. Šanci na pokračování tak nevidím ve výměně ústřední postavy, ale ve změně konceptu. Bryanovu rodinu už bych nechal na pokoji a postavil ho před nové výzvy.
96 hodin: Odplata
- Žánr: akční
- Původní název: Taken 2
- www.takenmovie.com/
- Francie 2012
- Scénář: Luc Besson, Robert Mark Kamen
- Režie: Olivier Megaton
- Hrají: Liam Neeson, Famke Janssen, Maggie Grace, Rade Šerbedžija, Luke Grimes, Leland Orser, Jon Gries, D. B. Sweeney
- Distribuce: Bioscop
- Distribuční premiéra v ČR: 04. 10. 2012