Guillermo del Toro měl v posledních letech, co se týče realizace chystaných projektů, smůlu. S Peterem Jacksonem se podílel na vzniku Hobita, ale jeho přípravy se kvůli finančním problémům studia MGM vlekly tak dlouho, že nakonec od projektu odstoupil. Nebo možná nebyly průtahy tím jediným důvodem a přibyly k nim neshody s Jacksonem, čert suď.
Další zklamání zažil, když mu studio Universal zhatilo plány na natáčení vysněné adaptace Lovecraftova románu V horách šílenství. Prý kvůli tematické podobnosti s jiným konkurenčním filmem, který šel v té době do kin. S Prometheem Ridleyho Scotta.
Poté už dlouho neotálel a vrhl se do přípravy projektu za 180 milionů dolarů (bez nákladů na reklamu), který působí jako odpověď studia Warner Bros. na úspěch Bayových Transformerů. Guillermo del Toro byl k němu povolán jako odborník na monstra všeho druhu. Zadání studia znělo asi poměrně jasně - vytvořit roboty a obojživelné příšery ve velikosti, proti níž budou morfující Transformeři vypadat jako igráčci.
Japonská inspirace
Mexický režisér se obou úkolů zhostil více než se ctí. Na filmu se podílel jako spoluscenárista a byl to právě on, kdo do něho vnesl svou lásku k japonským vědeckofantastickým nebo chcete-li sci-fi žánrům kaiju a mecha.
Slovo kaiju znamená doslova obří monstra. Ty přicházejí z vody nebo džungle do civilizace, kterou začnou ničit. Destrukční orgie se nejčastěji odehrávají mezi mrakodrapy. Představiteli tohoto žánru jsou filmy jako Godzilla, Gappa nebo King Kong.
Termín mecha se zas používá pro označení člověkem pilotovaných obřích robotů humanoidního tvaru. Tito roboti se nejčastěji objevují v japonských anime seriálech nebo jejich zámořských filmových variantách (Robot Jox - Zápas robotů).
Ostatně, inspirace japonským anime seriálem Neon Genesis Evangelion z roku 1995, je v Pacific Rim zcela zjevná. Jen zde místo dětí bojují dospělí, bojové stroje se nenazývají Evangeliony, ale Jaegery a ti, s nimž se tito mnohatunoví roboti utkávají, nejsou Andělé, ale Kaiju. Jinak zůstává zachované mnohonárodnostní složení posádky, pnutí mezi jejími členy, design skafandrů a choreografie soubojů v ulicích měst.
Bayovská látka
Tím ale výčet inspirací, které del Toro pro svůj film použil, zdaleka nekončí. Nalezneme zde ozvuk amerického seriálu Strážci vesmíru z devadesátých let, stejně jako Emmerichova Dne nezávislosti. A dalších, které se vám jistě hravě vybaví. Propast, Top Gun, Godzilla, Avengers, Monstrum a samozřejmě Transformerů.
Neříkám, že je Del Toro vykrádá, na to je příliš osobitým tvůrcem. Spíš na přání studia vytváří svůj nejakčnější a nejhollywoodštější film, v němž je zkrátka víc bayovské digitální pixeláže než jeho surrealistické hravosti.
Ironická hra s velikášským měřítkem
O del Torovi je známo, že umí točit filmy, které vypadají mnohem dráž, než kolik ve skutečnosti stojí. S tučným rozpočtem proto rozpoutal destrukční orgie gigantických rozměrů. O nich už dopředu prohlašoval, že budou vypadat jako splněný sen všech dvanáctiletých kluků. A jak slíbil, tak také učinil.
Vzhledem k absenci hvězdného hereckého ansámblu byla stěžejní část rozpočtu vynaložena právě na destrukce, které se odehrávají v příjemně starosvětském duchu Godzilly a jejich následovníků. Jen pochopitelně ve větším měřítku, jak velí současný trend letní popcornové zábav být vždy větší než můj předchůdce. V tomto případě třeba než supermanovský Muž z oceli.
Pacific Rim měl už podle trailerů ambici být tím největším blockbustrem letoška. Pokud bychom jeho velikost posuzovali podle rozměrů příšer z moře a robotů, kteří se zde utkávají, tak by tuto ambici určitě naplnil.
Režisér s velikášstvím svého projektu zároveň sebereflektivně pracuje. Robota nebo příšeru pravidelně umisťuje vedle objektů, o jejichž rozměrech můžeme mít nějakou představu, aby tak vynikla jejich monstróznost. Monstra také často snímá z podhledu, z lidské perspektivy, čímž opět vynikne jejich impozantnost.
Kdyby takto postupoval Michael Bay, říkal bych si, že jde o typický znak jeho megalomanie. U del Tora ale v tomto velikášském měřítku spatřuji spíš skrytou ironii. Ve smyslu studio to tak chtělo, tak to opravdu udělám co největší.
Heroičtí roboti a nebezpečná monstra
Předností del Torova přístupu k akčním scénám, oproti třeba Zacku Snyderovi v Muži z oceli nebo Michaelu Bayovi ve třetích Transformerech, je, že je umí dávkovat. Nedostavuje se tak únavný a stereotypní pocit z digitální pyrotechnické show, která nedá divákovi vydechnout a čas vychutnat si její jednotlivé momenty.
Naopak, del Toro zpomalit umí, což se projevuje i v pohybu samotných monster a robotů. Ten bychom mohli označit za majestátní, heroický a rozvážný, nikoliv však vzhledem k jejich velikosti za neohrabaný. Díky tomu si můžeme aktéry boje i pořádně prohlédnout.
Výhodou také je, že jich není zas tolik. Jaegery jsou čtyři. Gypsy Danger (americký), Striker Eureka (australský), Cherno Alpha (ruský) a Crimson Typhoon (čínský). Název Jaeger je odvozený z německého slova Jäger, tedy lovec a výtvarníkům se podařilo každému z nich vtisknout punc osobitosti. Navíc díky tomu, jak jsou roboti pomocí neurálního spojení provázáni se svými piloty, oplývají i jakýmsi lidštějším a emocionálnějším rozměrem. Monster z hlubin Kaiju je možná víc jak deset a jejich design vychází z podoby jejich předchůdců.
Prozíravý výběr hongkongské lokace
Akce, i přesto že se většinou odehrává v dešti, mlze nebo v noci, je dokonale přehledná. Režisér nepoužívá ani těkavou kameru, ani epileptický střih a dynamické pasáže snímá v přehledně komponovaných záběrech. Jaegery ve tmě částečně svítí, takže neztrácíme přehled o tom, co se na plátně děje.
Akce nezabírá v celkové stopáži tolik prostoru, jak by se mohlo z trailerů zdát. Je příjemně rozmanitá, ale režisér bohužel v závěru neuhlídal její gradaci. Po předčasném destrukčním vyvrcholení vyprávění v ulicích Hongkongu následuje ještě závěrečná čtvrthodinka pod mořskou hladinou. V domovské dimenzi Kaiju. V logice příběhu má sice své místo, ale nepřináší už onen kýžený „wow efekt“, který se dostavil před jejím rozjetím.
Pokud zúčtování v dimenzionální bráně mezi naším světem a říší monster vyvolává pocit možné nadbytečnosti, geografické umístění děje do Hongkongu bylo chytrou volbou. Především z hlediska charakteru tohoto moderního velkoměsta, které patří mezi nejhustěji osídlené oblasti světa. Neony zářící město, plné lidí a mrakodrapů, je tou nejlepší destinací pro rozjetí pořádné destrukční show, která hravě nahradí americké věžákové scenérie třeba v Avengers.
Jde i o chytrý marketingový tah, kdy del Toro a studio skrze inspirační zdroje, žánrový charakter vyprávění, výběr lokace a obsazení jedné z klíčových rolí míří svým filmem zcela zjevně na asijský trh, který by mohl dorovnat případné menší tržby v Americe a Evropě.
Zhuštěný film ve filmu
Pokud zde byla řeč o ne úplně zvládnuté gradaci závěru, je třeba něco podotknout i k celkové výstavbě vyprávění. I ta má značně neotřelý charakter.
Úvodní expoziční dvacetiminutovka před titulkama stihne v dynamické zkratce shrnout děj, který by mohl klidně být náplní tohoto filmu. Protože se příběh odehrává v blízké budoucnosti, zrekapituluje události posledních deseti, dvanácti let. Včetně příchodu monster na planetu Zemi, vývoje robotů a mediální, společenské, politické a vojenské reflexe této události.
Z mezidimenzionální trhliny pod Tichým oceánem totiž začala jednoho dne vylézat obrovská, osmdesátimetrová mimozemská monstra, jež lidstvo pojmenovalo Kaiju. Postupem času ve stále větším počtu. Začala válka, která si vyžádala miliony lidských životů a zničených měst. Když lidé pochopili, že se jim neubrání tradiční vojenskou technikou, rozhodli se sestrojit podobně velké roboty, za pomocí nichž by mohli těmto příšerám efektně čelit.
Kvůli masivnosti a výšce těchto strojů, zvaných Jaegery, bylo nutné, aby je ovládali dva piloti, jejichž mozky byly synchronizovány tzv. driftem. Piloti byli neurálně propojeni mezi sebou, takže mohli vidět a sdílet vzpomínky, myšlenky a emoce toho druhého. Zároveň byli kompatibilní s robotem, kterého řídili svými pohyby.
Boj proti Kaiju byl poměrně úspěšný, ale nepřítel přicházel v čím dál větším provedení a navíc se naučil na útoky Jaegerů adaptovat. Vlády všech zemí, které se díky této situaci naučily vzájemně spolupracovat, proto nákladný program Jaegerů stoply a rozhodly se přejít k jiným, dle nich účinnějším metodám boje proti nim. Snaha vybudovat nedobytnou zeď proti nim ale ukázala své trhliny.
Poslední zoufalá ofenziva
Když druhá vlna útoků Kaiju začne raketově narůstat, rozhodne se generál Pentecost (Idris Elba) pro poslední zoufalou ofenzivu. Do Hongkongu povolá všechny bojeschopné piloty, kteří by mohli koordinovat zbývající čtyři exempláře Jaegerů.
Osloví i pilota Raleigha Becketa (Charlie Hunnam), který patřil spolu se svým bratrem mezi piloty k absolutní špičce. Jenže po jednom zpackaném divokém souboji s Kaiju před pěti lety, při němž přišel jeho bratr o život, této práce zanechal a šel raději stavět onu obří zeď.
Nyní je povolán znovu do akce, kde se jeho parťačkou a kopilotkou stává Mako Mori (Rinko Kikuchi). Právě na nich bude ve finále záležet, zde i v budoucnu bude Zemi obývat lidská rasa.
Děj, který by vydal na samostatný film, je extrémně zhuštěný a je nám přiblížen tímto referenčním stylem. Ocitáme se uprostřed něj rovnýma nohama a bez přípravy. Detaily toho, co se odehrálo, nám zprostředkovávají televizní zprávy z celého světa i hrdinův komentář. Je nám vysvětleno jen to nejnutnější, zbytek se dozvídáme za pochodu.
Osmdesátkové vyprávěcí schéma
Pak se přesunujeme do Hongkongu na vojenskou základnu, kde se rozbíhá děj samotného vyprávění. Jsou nám zde představeny všechny postavy, mezi nimiž probíhá interakce, známá z chlapáckých filmů z výcvikového prostředí.
Ze všeho nejvíc to připomíná Top Gun Tonyho Scotta a další schematické příběhy o frackovitých mladících, kteří jsou sice šikovní v boji, ale totálně postrádají disciplínu a nerespektují autoritu. Po uštědřené ťafce od života (ztráta bratra) se traumatizovaný pilot vrací zpět do akce, aby sobě samému, přísnému velitelovi i kolegům, kteří pozorují každý jeho krok a čekají na jeho chybu, dokázal, že na to stále má. Spojencem se mu stává podobný vyděděnec jako on, s nímž se pustí do zdánlivě předem prohraného souboje s mnohonásobně silnějším protivníkem.
Zápletka je zcela šablonovitá a její motivy vám připomenou naivitu blockbusterových sci-fi z osmdesátých a devadesátých let. Je tu vše, co znáte dokonale vydestilované z mnoha variací stále stejného vyprávěcího mustru.
Záchrana světa. Trauma ze smrti bratra. Trauma z dětství, kdy vám příšera zadělala na pěkně těžké sny. Milostná linie zcela asexuálního charakteru. Soutěžení pilotů mezi sebou i jejich poměřování se s velitelem, kdo je větší alfasamec. Patetické proslovy, podbarvené smyčcovým motivem Ramina Djawadiho.
Vyplňovatelé času mezi souboji
Podobně stereotypně jsou navrženy i postavy, jež typově jen naplňují známé žánrové vzorce a neoplývají více než jednou základní charakteristikou. Najdeme zde proto komickou dvojici asociálních a neurotických vědců, připomínající nerdy z teenagerských komedií. Charlie Day a Burn Gorman hledají odpovědi na otázku, jak celé to řádění monster zastavit a neustále se přitom hašteří. Del Toro má ale pro ně sympatie (zvlášť pro Charlieho Daye), neboť s nimi sdílí zájem o obří příšery.
Generál (Idris Elba) s motivačními proslovy, kterými by i účastníky CzechTeku přesvědčil, aby volili Jiřího Paroubka, vám připomene všechny ty strohé, ale v jádru správné černošské policisty nebo velitele z amerických filmů.
Charlie Hunnam jako Becket chce tomuto mentorovi dokázat, že se umí vyrovnat se svými traumaty. Ambiciózní začátečnice Mako Mori v podání Rinko Kikuči kouká zálibně na jeho vypracované břišní svalstvo a na závěr si spolu na moři vyzkouší etudu jak ze starých bondovek.
A nemůže samozřejmě chybět del Torův oblíbenec Ron Perlman. Ten si zde vystřihne pitoreskní etudu šejdířského překupníka s orgány z uhynulých Kaiju Hannibala Chaua. Má zlaté boty a postará se i o titulkovou sekvenci v závěru.
Z naznačeného je zřejmé, že si herci jsou svého postavení pouhých vyplňovatelů časů mezi opulentními souboji příšer a robotů vědomi a berou proto své party s nadhledem.
Sympatická neambicióznost
Na Pacific Rimu je tato jednoduchost vlastně sympatická. Scenárista Travis Beacham, stojící za nepovedeným remakem Souboje Titánů, se nesnaží postavám uměle implantovat nolanovskou psychologickou hloubku, ani předstírat, že film reflektuje nějaký závažný společenský stav nebo událost. S logikou ani zákony fyziky si hlavu taky neláme a vlastně to ani nikdo neočekává.
Pacific Rim si zkrátka na nic nehraje a chce opravdu jen dobře bavit. Nechce být formálně, stylisticky ani obsahově inovativní a klidně se spokojí s tím, že na místo neotřelého příběhu nám nabízí něco, co zavání milým osmdesátkovým déjà vu, zkombinovaným s japonskými anime a Bayovými Transformery.
A i když je na filmu vidět, jak moc se studio snažilo, aby vznikl další technicky dokonalý, megalomanský a heroický blockbuster univerzálního střihu, Guillermo del Toro si z velikášství celého projektu tak trochu ironicky utahuje. Daří se mu do něj vpašovat některé trademarky své tvorby, mezi něž určitě patří obdiv k robotům a monstrům všeho druhu. Na rok 2015 je ohlášen druhý díl. Pokud by ho měl tvůrce Hellboye nebo Faunova labyrintu opět režírovat, přejme mu, ať mu studio tentokrát nechá volnější ruku.
Pacific Rim - Útok na Zemi
- Žánr: akční sci-fi
- Původní název: Pacific Rim
- www.pacificrimmovie.com/
- USA 2013
- Scénář: Travis Beacham, Guillermo del Toro
- Režie: Guillermo del Toro
- Hrají: Idris Elba, Charlie Hunnam, Charlie Day, Rinko Kikuči, Max Martini, Robert Kazinsky, Clifton Collins Jr., Robert Maillet, Diego Klattenhoff, Ron Perlman, Burn Gorman
- Distribuce: Warner Bros. CZ
- Distribuční premiéra v ČR: 11. 07. 2013