Kdysi dávno, když Saddám Husajn ještě žil a neměl zbraně hromadného ničení, byla-nebyla jedna válka. Měla to být první válka v přímém přenosu a tento přenos zajišťovala americká zpravodajská televize CNN, která se tím náramně proslavila. O něco později se ovšem proslavila také kniha nedávno zemřelého francouzského myslitele Jeana Baudrillarda, která už v titulu hlásá, že „Válka v Zálivu“ se nekonala. Jak to tedy bylo?
První válka v Perském zálivu (1991) byla první „televizní“ válkou: diváci mohli v přímém přenosu sledovat, jak bitevní letadla startují z letadlových lodí a jak jejich rakety zasahují irácké cíle. Tehdejší americká televizní velká trojka na konflikt nasadila své nejlepší moderátory: ABC Petera Jenningse, CBS Dana Rathera a NBC Toma Brokawa. Své reportéry měly všechny tři největší americké televize i na Blízkém východě. Byla to ale CNN (Cable News Network), které se za pokrytí války dostalo největšího uznání ve formě nárůstu sledovanosti.
V bagdádském hotelu Al Rašíd totiž hned od začátku leteckých útoků působili její zpravodajové Bernard Shaw, John Holliman a Peter Arnett, kteří na rozdíl od většiny konkurence nevyslyšeli radu americké vlády a Irák neopustili.
Jako jediní tak mohli podávat zprávy z Iráku ven do zahraničí alespoň pomocí telefonu, jehož zkreslený zvuk na obrazovce doprovázely zelené noční snímky Bagdádu se stopami raket a explozí. Atmosférou to prý evokovalo bombardování Londýna v roce 1940 a každopádně se to zařadilo do dějin žurnalistiky – navzdory pochybné kvalitě zvuku a chybějícímu obrazu.
Americká protiamerická televize?
Válka v Iráku katapultovala CNN před její tři starší a zavedenější sestřičky. Dodala jí totiž to, co do té doby outsiderská zpravodajská televize potřebovala ze všeho nejvíc: prestiž. Není divu, že její současné motto zní „nejdůvěryhodnější jméno ve zpravodajství“.
Patříte k miliardě?
CNN založil v roce 1980 Ted Turner, v současnosti spadá do divize Turner Broadcasting System, která je částečně autonomní součástí jednoho z největších mediálních konglomerátů Time Warner. Vedle CNN do něj patří například Time Inc., AOL, Warner Bros. Entertainment nebo HBO. Navzdory svému silnému postavení na domácím hřišti CNN daleko zaostává ve světovém měřítku za BBC. Ovšem teoreticky je její mezinárodní vysílání prostřednictvím CNN International dostupné jedné a půl miliardě potenciálních diváků ve 212 zemích světa.
Vzhledem k tomu, že v době jejího vzniku bylo domácí zpravodajství „obsazené“, orientovala se CNN už od začátku na mezinárodní události, a to důkladně: dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu. Na rozdíl od ostatních amerických televizí si v zahraničí vybudovala hustou síť poboček a místních zpravodajů, což se jí na počátku devadesátých let bohatě vyplatilo. V soutěži o nejkvalitnější pokrytí konfliktu měla nejlepší výchozí pozici.
Není proto divu, že během války v Perském zálivu CNN sledovali snad úplně všichni. Když se iráckého ministra zahraničí Tárika Azíze zeptali, jestli už zná poslední prohlášení prezidenta Bushe, odpověděl ironicky, že se taky kouká na CNN. Jestliže ale její pokrytí konfliktu sledovali všichni, někteří z nich – konkrétně koaliční generálové – přitom měli vrásky na čele.
Ostatně sám veliký Carl von Clausewitz (1780–1831), pruský generál a vojenský teoretik, podotýká, že „v průběhu války se lež stává určitou vlasteneckou povinností, ne-li dokonce ctností“. V kontextu toho je ponaučení z vietnamské války jednoznačné: nezávislé televizní pokrytí může zvrátit veřejnou podporu války a vyvolat vlnu protestů.
První reportáže Petera Arnetta z Bagdádu o normálním fungování bagdádských tržišť navzdory bombardování sice nahrávaly americké vládě a jejím „chytrým střelám“, které zasahují jenom vojenské cíle, když však Arnett přišel s reportáží o tom, že důkladněrozbombardovaná údajná továrna na chemické zbraně vyráběla ve skutečnosti mléko pro kojence, byl oheň na střeše.
Američtí jestřábi začali mluvit o „Arnettově syndromu“, který měl spočívat v jeho „zjevně neutuchajících starostech o životy Iráčanů“ (Tom Shales ve Washington Post) a dokonce se mu dostalo i nálepky „Saddámův Goebbels“. Zkrátka, Arnett narušoval armádní verzi reality. Nebyl v tom ovšem sám, například BBC přejmenovali její kritici na Baghdad Broadcasting Corporation.
Odkud přiletí smrt?
Válka v přímém přenosu ale vedla také k tzv. CNN-efektu. Tím Pentagon označuje tlak nepřetržitého zpravodajství na zahraniční politiku, který je prý mnohem ošidnější než dřívější pomalejší zprávy. Ty měly za událostmi přece jen nějaké zpoždění, během kterého se dalo ještě ledacos zařídit.
Už od první války v Zálivu se s tím generálové snažili něco udělat. Není divu. Když se hrdinná armáda vylodí na nepřátelském území, kde na ni čekají nachystané kamery mezinárodních televizních štábů, je to frustrující. Když pak před těmi samými objektivy prohrajete a ze zubících se správňáků jsou najednou krvavé výplně do rakví, je to k vzteku a morálce to nesvědčí.
Právě proto se během druhé války v Zálivu důsledně uplatnilo nové nepsané pravidlo: novinář je v bezpečí, když je „připojený“ k některé vojenské jednotce a natáčí jen to, co se mu ukáže. Kdyby se totiž pohyboval bezprizorně, mohlo by se mu „náhodou něco stát“, válka je totiž nebezpečná, že? Zvlášť pro novináře, kteří mají tendenci připlést se někam, kde nemají co dělat…
Neposlušný novinář
Peter Arnett (1934) se proslavil zpravodajstvím z války ve Vietnamu, za něž v roce 1966 obdržel Pulitzerovu cenu. V Iráku působil během obou konfliktů – nejprve pro CNN, podruhé už jako reportér velké americké televizní sítě NBC. Jenomže po rozhovoru pro iráckou státní televizi, ve kterém se vyjádřil kriticky na adresu americké válečné strategie, dostal padáka. První den ho televize hájila, že jeho prohlášení bylo „analytické“, ovšem druhý den ho na hodinu propustila. Už pár hodin nato však byl Arnett na výplatní pásce britského bulvárního Daily Mirroru, pro který to byla náramná reklama.
Peter Arnett tak měl vlastně štěstí. Navzdory tomu, že se dočkal nálepky iráckého propagandisty, celý konflikt ve zdraví přežil a o deset let později se mohl zúčastnit druhého kola. Pracovníci „nepřátelských“ televizí později, ať už v Srbsku, Afghánistánu nebo opět v Iráku, už takové štěstí mít nemuseli.
Skuteční tvůrci zpravodajství
Byly ale nepřetržité přenosy válečného konfliktu štěstím pro diváky? V době první války v Perském zálivu CNN sledovala válečné operace nonstop, doslova minutu po minutě, takže tu byla poprvé možnost vychutnat si válku v ušáku s horkým čajem v jedné ruce a dálkovým ovládáním v druhé – to vše v reálném čase. Ani tentokrát však nenechali intelektuálové na televizi nit suchou. Jak to vlastně ten Baudrillard myslel s válkou, která se nekonala?
Jeho hlavní argument spočívá v tom, že válka v Zálivu nevznikla jako konflikt dvou stran, které by si to rozdaly na život a na smrt – obě strany se totiž tváří v tvář vůbec nestřetly. Místo toho byla v televizi vidět „čistá“ válka s „chirurgicky“ přesnými zásahy předem stanovených vojenských cílů – přestože z toho, co Iráčanům padalo na hlavy, tvořily chytré střely jenom malé procento.
Zejména CNN je pak podle Baudrillarda zodpovědná za výsledný obraz konfliktu, kdy se v montáži atraktivních detailů ztratila jednak celková podstata věci a jednak tisíce mrtvých Iráčanů, na které se pro samé exploze, startování stíhaček a uhrančivou atmosféru Arnettových telefonátů poněkud pozapomnělo.
Navzdory přímému přenosu a jeho nezpochybnitelnému realistickému efektu se hovoří také o manipulaci. Přestože televizní úspěch války je připisován zejména CNN, skuteční režiséři celé podívané seděli v generálním štábu, informace pečlivě dávkovali – a jindy tolik investigativní novináři jim na to museli bez odmlouvání přistoupit.
Pokud pomineme hrstku zpravodajů přímo v Bagdádu, všichni ostatní novináři pokrývající konflikt působili pod křídly koaliční armády – jejíž „dohodu o utajovaných skutečnostech“ museli podepsat, jinak by přišli o akreditaci, a od níž si museli nechat veškeré materiály předběžně cenzurovat. Z koaličního hlediska se tato první televizní válka nakonec opravdu povedla: z celkového pokrytí bylo devadesát pět procent příspěvků věnováno americké armádě.
Je tak trochu symbolické, že jakmile válka „sestoupila z nebe na zem“, do předem naplánovaného představení pronikly rušivé momenty – vedle Arnettovy reportáže o továrně na kojenecké mléko to byl ještě zásah protiletadlového krytu a masakr na „silnici smrti“, kde v bombardované koloně zahynulo mnoho civilistů.
Podobné incidenty se ovšem podařilo „mediálně potlačit“ a nad následnými informacemi o pečlivé choreografii armádních tiskových konferencí a účasti PR agentury Hill a Knowlton v úloze „poradce na poli veřejné diplomacie“ (diplomatický výraz pro vymývání mozků veřejnosti) nezbývá než pokrčit rameny. Celkový obraz této války zůstává navzdory CNN a zároveň právě kvůli CNN ještě dnes překvapivě aseptický. Je ovšem zřejmé, že zopakovat tento úspěch i podruhé se mediálním mágům jaksi nepovedlo.