Život pětičlenné rodiny, přebývající na počátku sedmdesátých let na spořádaném americkém předměstí, je zalit štěstím. Až do chvíle, kdy zasáhne zlovolná ruka osudu a jeden její článek se nevrátí ze školního promítání filmového klubu.
Brána odpuštění
Čtrnáctiletá dospívající slečna Susie Salmonová (Saoirse Ronanová) se stala obětí pedofilního vraha a z dimenze, kam ji tento odporný zločin vyslal, se rozhodla dohlížet na vyřešení případu. Susie coby oběť, neochotná se smířit s malým dosahem pozemské spravedlnosti, uvízne cestou do nebe v jakémsi blíže nespecifikovaném přestupním území, propojeném s událostmi, jež se udály na Zemi. Pro hříšníky by se tato oblast mohla nazývat očistcem, ale pro duši neposkvrněnou jde možná o zkušenostní metaforickou bránu do světa dospělých. Právě zde ztracená dívka doufá, že bude její vrah vypátrán a potrestán. Do té doby nebude mít její duše klid.
Pečlivé zametení důkazů jí ale zatím moc naděje nedává. Léta plynou, její rodina se pod tíhou smutku rozpadá a dívka zjišťuje, že pokud neopustí svou touhu po odplatě, nedojdou klidu ani její nejbližší. Neschopnost odpoutat se od pozemského života vede v její rodině v důsledku k další, blížící se tragédii. Susie musí přijmout svůj osud a na cestě do vyšších sfér vnitřně dospět. Naučí se ale někdy nahlížet na svět jinak, než jako na místo, jehož středobodem zůstává její světlá památka?
Scénáristé nám trochu problematicky podsouvají tezi vyrovnání se se skutky zločinné povahy skrze jejich přijetí v duši oběti. Žádné bronsonovské „přání smrti“, ale křesťanské odpuštění a snaha o pochopení motivace strůjce zla. Teprve po přijetí svého údělu a vyrovnání se s ním může přijít v mezinebí odměna v podobě plynulého navázání na pozemský život. To má ve vyprávění formu spirituálního spojení s milovaným chlapcem Rayem (Reece Ritchie) prostřednictvím těla jiné dívky.
Křiklavě manýristická estetika
Vypravěč příběhu se rozhodl převrátit naruby vývoj zápletek obdobných příběhů a z depresivně bezvýchodné situace, vyvolané vraždou, hledá cestu ven skrze sebeterapeutický pobyt v mystickém podlaží mezi nebem a zemí. Způsobem vyrovnání se s brutální vraždou připomíná ale trochu pozůstalé na pohřbu, poslouchající roztančené skladby švédské popové čtveřice Abba, jež měl zesnulý tak rád.
Komorní psychologická látka, jíž by slušelo střídmé aranžmá, v Jacksonově pojetí získává kontury barvotiskové fantasy malebnosti, kontrastující s hrůznými činy, o nichž pojednává. Režisér si libuje ve vizuálním ztvárnění zásvětí prostřednictvím okrasných záběrů, jež v nás ale vyvolávají rozporuplné pocity. Mohou nám totiž evokovat stejně tak psychedelicky snový odraz zbytnělé reality, v němž se v hypertrofované formě pohybují předměty skutečného světa, jako připomínat barevné obrázky z New age, Strážných věží a jiných esoterických brožurek. Právě pomocí nich přicházejí různí hlasatelé věčných pravd s poselstvími, varujícími před směrem, kam se řítí náš materiální svět.
Fantazijní krajina bizarního předstupně ráje hýří nejen pastelově křiklavými barvami, ale i neustále se měnícími kulisami, které ale co do míry originality nemají daleko k práci grafiků na výtvarných pozadích počítačových obrazovek. Všechny ty vodopády, padající lístečky a prosluněné lány zavání až příliš manýristickou reklamní estetikou. Její zvětšující se užití působí místo oživení kontraproduktivně v soupeření s realistickou linií pozemského trápení pozůstalých.
Silné pnutí mezi bolestnou ztrátou dcery poznamenaným příběhem a jeho kýčovitou nadpřirozenou nadstavbou útočí na naše zrakové i sluchové smysly až do chvíle, kdy se dostavuje pocit nasycení vší tou ornamentálností. Najednou se dostavuje podobný stav, jako když se v létě díváte dlouho do sluneční záře a oslnivý lesk vám najednou zbělá a vám se začne točit hlava.
Mistrné budování napětí
Petr Jackson se po kolosálních velkofilmech rozhodl vrátit na zem (i když ne úplně) se snahou natočit komorní film, motivicky blízký v jeho filmografii Nebeským stvořením. Před patnácti lety ale neměl tvůrce groteskně brutálních hororů (Vesmírní kanibalové, Braindead, Přízraky) tolik peněz a takové postavení v továrně na sny jako dnes. V psychologickém dramatu s fantazijními prvky o přátelství dvou novozélandských dívek, jež vede až k vraždě matky jedné z nich, se tak věnoval více rozvíjení jejich příběhu než vizuální stránce. U Pevného pouta je tomu naopak a pozemská linie díky tomu stojí trochu ve stínu kouzlení s opulentní výtvarnou stránkou té magické.
I přes přehnanou okázalost a vypreparovanost, jež je vyprávění spíše na škodu, je ale Jackson pořád výborný filmař. V první čtvrtině vyprávění sugestivně buduje napětí. Okamžiky předzvěstí temných událostí dávkuje s hororovým citem pro míru, který neopouští ani při jejich vyplnění. Za pomocí neostrých a vzdálených kamerových hrátek a střihu oddaluje chvíli, kdy pohlédneme vrahovi do tváře, jehož hrůzný čin zbavuje ku prospěchu věci jakýchkoliv známek explicitnosti.
Po jeho vykonání nás pomalý rytmus vyprávění vtahuje do magického chodu imaginárního světa, jenž nyní Susie obývá. Stupňování dějové zápletky se takřka zastaví a Susie v divotvorných digitálních dekoracích poznává nové kamarádky z řad dívek, na nichž Harvey zanechal svou nesmazatelnou stopu.
Meditační tempo nám umožňuje ale i lepší vcítění se do bolesti nejbližších příbuzných a pochopení pohnutek jejich následného jednání. Matka Abigail (Rachel Weiszová) v sobě konzervuje dceřinu památku a z domácího vězení vzpomínek odjíždí hledat cestu ven mimo okruh rodiny. Z mezinebí dívka pozoruje i zoufalé počínání svého otce (Mark Wahlberg), který se snaží dopadnout jejího vraha. Mrazivě thrillerový nádech se tak v poslední třetině, kdy se po posedlém otci rozhodne tajemství domu naproti prozkoumat i Susiina sestra Lindsey (Rose McIverová), vrací zpět. Při každém vrznutí prkna podlahy v té chvíli uslyšíte tlukot vlastního srdce.
Ošidnost námětu
Scénáristický tým ve složení Fran Walshová, Philippa Boyensová a Peter Jackson, který má za sebou práci na LOTRovské trilogii ze Středozemě i obřím King Kongovi, měl při adaptaci bestselerové předlohy Alice Seboldové obtížnou úlohu. Ošidnost způsobu vyprávění je zakotvena už v samotném námětu, který začíná tam, kde většina příběhů končí.
Identita pachatele je známa hned od počátku, takže spíše než na policejní pátrání se tvůrci zaměřují na dopad tragédie do duší zainteresovaných. Susie, v jejíž osobě se propojuje civilní i nadpřirozená linie, z místa jejího dočasného pobytu shlíží na život svých bližních a silou telepatie se jim snaží naznačit, kdo může za její nedobrovolný odchod ze světa. Zároveň jim pomáhá i překonat bolest z jejího odchodu. Pohledům přes sklo, kde zdrcený otec Jack cítí přítomnost své mrtvé dcery, uvěří nejlépe ti, jež ztráta blízké osoby uvrhla do podobného stavu hypnotické autosugesce, pomáhající jim vyrovnat se s obdobnou tragickou skutečností.
Dva pevné pilíře
Metafyzické ladění, k jehož umocnění významnou měrou přispívá hudba legendárního producenta a osnovatele ambientních ploch Briana Ena v kooperaci s křehce melancholickými písněmi skotských Cocteau Twins, vrací zpátky na zem herecké obsazení snímku, stojící na dvou pevných pilířích. Tím prvním je příští měsíc teprve šestnáctiletá Saoirse Ronanová, která v úloze Susie Salmonové dokazuje, že její nominace na Zlatý glóbus a Oscara za roli Briony v Pokání nebyly náhodné. V Pevném poutu nás její klidný hlas v úloze vypravěčky provází příběhem od úvodních titulků až po ty závěrečné. Dychtivá poznání všeho nového, dojemná v neohrabanosti prvních chvilek sblížení s opačným pohlavím i naivní Susie odchází ze světa ve chvíli, kdy je její srdce zahlceno štěstím. Doplácí na neuposlechnutí rady, nebádající k ostražitosti před cizími lidmi, již vštěpují rodiče svým dětem již od mala.
Tělesná i mentální schránka Susie vykazuje ve chvíli smrti známky další symbolické mezifáze, oscilující mezi dívčí nevinností a teenagerskou přitažlivostí, jež přestává být lhostejná okolí a tím i voyeuristickému oku diváka. Bohužel pro Susie i zdánlivě všednímu a nenápadnému sousedovi z okolí.
Toho Stanley Tucci vybavil směsicí přehnané sousedské bodrosti, kombinované s perverzní vilností. Na nebezpečí, skryté za maskou ledově klidné a věčně se usmívající tváře vraha pan Harveyho, je upozorňováno imakrodetailním zdůrazněním dalších vnějškových propriet filmových padouchů jako je hustý knírek nebo ulíznuté vlasy. Osamělý muž v domku s pečlivě střiženými záhony se za neustále zataženými závěsy oddává své zálibě ve stavění domečků pro panenky. S precizní pečlivostí a systematičností vytváří ale i důmyslné pasti, které vycházejí vstříc dětské dobrodružné touze po objevování různých skrýší a tajemných zákoutí. Nebo vy jste si nepřáli jako děti pod vlivem četby Foglarových knih mít vlastní klubovnu a v úzkých uličkách jednou najít svá Stínadla?
Ve stínu těchto dvou pilířů stojí starostlivý a chápající otec Susie, kterého se Mark Wahlberg zmocnil s jemnou emocionalitou, na hony vzdálenou jeho účinkování v různých akčních filmech a thrillerech. Odlehčení vnáší do filmu Susan Sarandonová, jež okouzluje svými komicky sarkastickými etudami babičky, které by její afinitu k alkoholu a nikotinu mohli závidět i rockové hvězdy přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Cigaretu, podobně jako ústřední protagonista muzikálu All that Jazz, nevytahuje z úst snad ani při čistění zubů a skleničku s „medicínkou“ si dopřává už k snídani.
Boží mlýny
Pevnému poutu se v řadách diváctva asi nedostane jednoznačného přijetí. Retro pohled do počátku sedmdesátých let s jejich typickou módou úzkých zvonových kalhot a pánských účesů s kotletami se prolíná s diametrálně odlišným světem, utkaným z divokých trikových sekvencí a CGI efektů společnosti WETA. Ti, kdo očekávali mrazivý thriller s metafyzickým přesahem, dostávají spíš pohádkově laděnou lyrickou meditaci o smrti, naplněnou nadějí v barvitý život na „druhém břehu“. Emocionální téma, jehož vyznění mohlo snadno sklouznout k citovému vydírání, je odlehčováno humorem a namísto sentimentu vykazuje známky odstupu od daného tématu.
Díky tomuto nadhledu se ale z vyprávění, které na působivé intimní drama o rodinné ztrátě roubuje fantazijní prvky, vytrácí pocit katarzního zadostiučinění. Zlo je potrestáno náhodně, bez přičinění cizí osoby. Jakoby tvůrci přitakávali úsloví o božích mlýnech. Přinášejí tím útěchu všem doufajícím, které v mnoha případech oprávněně opustila víra v pozemskou spravedlnost. Nutí nás ale i k úvahám jak bychom se s podobnou ztrátou vyrovnali my a pobízí nás k tomu, abychom si více vážili drobností, jež považujeme za samozřejmé, někdy i otravné. Právě ony se mohou v horších časech stát jedinou vzpomínkou na blízkou bytost, která se z našeho života z různých důvodů vzdálila.
Pevné pouto
- Žánr: drama
- Původní název: The Lovely Bones
- www.lovelybones.com
- USA/Velká Británie/Nový Zéland 2009
- Scénář: Fran Walshová, Philippa Boyensová a Peter Jackson (podle románu Alice Seboldové)
- Režie: Peter Jackson
- Hrají: Saoirse Ronanová, Mark Wahlberg, Rachel Weiszová, Stanley Tucci, Susan Sarandonová, Rose McIverová, Reece Ritchie, Thomas McCarthy
- Distribuce: Bontonfilm
- Distribuční premiéra v ČR: 18. 03. 2010
| AVmania.cz hodnotí |
| film |   | 8/10 |