Historické drama o ambicích, ctižádosti, uzurpátorské touze po moci a manipulaci Macbeth patří k nejznámějším hrám Williama Shakespeara. Temná intenzita této hry inspirovala filmaře těch nejzvučnějších jmen k jejím svébytným adaptacím.
To byl příklad Orsona Wellese, Akiry Kurosawy (Krvavý trůn), Bély Tarra a naposledy v roce 2015 Justina Kurzela. Roman Polanski do jeho Macbetha z roku 1971 promítl hodně ze svých vnitřních běsů, jimiž byl zmítán po brutální vraždě těhotné manželky Sharon Tate.
Leskovova variace na Lady Macbeth
Shakespearovskou postavou Lady Macbeth se inspiroval i ruský spisovatel a dramatik Nikolaj Leskov, který rok před Dostojevského románem Zločin a trest v jeho časopisu Epocha vydal svou hru z kupeckého prostředí Lady Macbeth Mcenského újezdu (1865), která téma zločinu a trestu rovněž rozvíjí.
Toto drama posloužilo jako předloha pro libreto slavné opery Dmitrije Šostakoviče, která byla poprvé uvedena v roce 1934. Stalinská kritika ale hudbu v ní i její nastudování označila za vulgárně naturalistickou a opera byla na dlouhou dobu zavržena.
Leskovova hra si našla i cestu na filmové plátno. V Sovětském svazu hned v roce 1927 pod názvem Katěrina Izmajlova, což je jméno hlavní hrdinky. V roce 1962 v polsko-jugoslávské koprodukci vznikla verze režiséra Andrzeje Wajdy a v roce 1989 opět v Sovětském svazu impresionisticky laděná adaptace Romana Balajana.
U nás se této látky chopil Petr Weigl, známý jako filmový a televizní režisér nekonvenčních hudebních a operních děl (Radůz a Mahulena). S Markétou Hrubešovou a Michalem Dlouhým nastudoval televizní adaptaci Šostakovičovy opery, která se vyznačovala naturalismem a živočišnou erotikou.
Vášeň a živočišnost ve viktoriánské Anglii
Ta sála i z nejnovější adaptace Leskovovy hry, s níž přichází na poli filmu debutující britský režisér William Oldroyd. Tento celosvětově úspěšný divadelní a operní režisér v adaptaci hry prokazuje cit pro vedení herců, dramaticky vyhrocené scény i celkové napětí filmu, jež narůstá se znepokojující intenzitou.
Jeho pojetí má blízko ke způsobu, jakým se britská režisérka Andrea Arnold chopila převedení románu Emily Brontëové Na Větrné hůrce. Na místo dialogů vsadila ve filmu Bouřlivé výšiny (2011) na strohé a přesto podmanivé obrazy, v nichž se odrážel jak gotický ráz předlohy, tak smyslově naturalistický či destrukční charakter jednání jednotlivých postav.
V Lady Macbeth se vášeň a živočišnost stává prostředkem emancipace hlavní hrdinky. V tom se řadí po bok literárním postavám jako je Anna Karenina, Madame Bovary nebo lady Chatterleyová, mnohem více než těm z románů Jane Austenové Rozum a cit nebo Pýcha a předsudek.
Viktoriánskou Anglii, do níž režisér spolu se scenáristkou Alicí Birch děj předlohy přesadil, ukazuje jako dobu, pod jejímž spořádaným nátěrem probleskávaly zničující vášně. Třeba takové, jaké rozpoutá svéhlavá mladá žena, která se navzdory manželství z rozumu a bez lásky rozhodne vzít osud do svých rukou.
Manželství jako součást kupní smlouvy
Ocitáme se v roce 1865 na severovýchodě Anglie na zdánlivě poklidném venkovském sídle. Devatenáctiletá Katherine (Florence Pugh) stojí před oltářem vedle Alexandera (Paul Hilton). Bohatého velkostatkáře ve středním věku a svého budoucího manžela. Vikář je prohlásí za muže a ženu.
Alexandrův stárnoucí otec Boris (Christopher Fairbank), bohatý majitel dolů, dvojici pozorně sleduje. Katherine totiž koupil pro svého syna spolu s malým pozemkem od jejího otce. Manželství jakou součást kupní smlouvy, ano taková je realita života Katherine. Svatební noc ale zůstává nenaplněna. Alexander novomanželce neudělá žádný fyzický návrh.
Nuda, prázdnota, frustrace, život, sešněrovaný v korzetech a krinolínách. Jeden den jako druhý v tichém domě, v němž jediný pohyb představuje snášející se prach. Katherine byla koupena jako komodita, spolu s polem, a její jedinou úlohou v tomto domě je porodit Alexanderovi děti. Samozřejmě mužského pohlaví, aby měl kdo převzít rodinnou firmu.
Milenec osamělé a frustrované lady
Těhotenství ale nepřichází a despotický tchán z toho viní svou snachu, aniž by si byl schopen připustit, že příčina může být někde jinde. Dusná atmosféra v domě by se dala krájet a tak Katherine uvítá, že její manžel musí nečekaně odcestovat na několik týdnů do rodinných dolů a její tchán zase do Londýna.
Mladá žena před odjezdem dostane příkaz, že nesmí opustit dům. Osamělá usedlost se pro ni stává vězením, v němž má dny trávit s modlitební knížkou. Jak dlouho se to dá ale v zatuchlých místnostech vydržet? Bez opory manželské či přátelské, bez radosti, bez zábavy a jakéhokoliv vzruchu?
Jednoho dne se přeci jen odváží vyjít ven. Konečně poznává okolí panství a v přírodě se cítí mnohem přirozeněji a volněji než doma. Při jednom ze svých zakázaných výletů narazí na Sebastiana (Cosmo Jarvis). Hezkého, silného, drsného a drzého nádeníka, s nímž ji spojuje odpor k autoritám. Ten pak v noci vnikne do její ložnice, a i když mu Katherine zpočátku odolává, nakonec sama podlehne chtíči.
Vysvobození se z okovů patriarchální společnosti
V následujících dnech se oddávají nespoutané vášni a Katherine se přitom stále méně podřizuje milencově vůli. Je to ona, kdo přebírá iniciativu v milostné oblasti. Stává se z ní autoritativní paní domu, která se rozhodne, že si začne konečně řídit svůj život sama.
Silný cit k Sebastianovi jakoby ji osvobodil z okovů patriarchální společnosti, kde se s ženami kupčí jako s dobytkem. Potlačovaná vášeň a živelnost se tu spojuje s něčím, co spíše než romantickou lásku připomíná vzdor vůči útlaku a ponižování, jemuž byla vystavena. A proti společenskému postavení, jež si nevybrala.
Jejich vztah však nemůže uniknout okolí. Chvíle neodvratných střetů a následných tragédií se blíží. Tchán přijíždí zpět z Londýna a později se vrací i Alexander. Navíc se objeví i Agnes (Golda Rosheuvel) spolu s malým chlapcem, který je Alexandrovým levobočkem.
Vzít osud do svých rukou
Režisér přichází s velmi hutným vyprávěním s minimem dialogů, které předestírá, kam až je člověk ochoten zajít ve snaze vzít osud do svých rukou a zlepšit své společenské postavení. Katherine se přitom prezentuje jako oběť i viník, pachatel zároveň. Nejprve si zahraje na Maryšu a potom donutí milence, aby jí v jejím plánu pomáhal.
Duše zamilovaného čeledína Sebastiana trpí pod tíhou svědomí, ale neumí vzdorovat manipulativní a chladně vypočítavé psychopatické ženě, která jej ovládá svou pudovou stránkou. Její sexuální apetit jakoby s odstraňováním překážek rostl a ona spřádá čím dál chladnokrevnější a brutálnější činy.
Vzdorovat své paní neumí ani její černá služebná Anna (Naomi Ackie), která se stává svědkem eskalujícího teroru v domě. Nedovoluje jí to její podřízené postavení. To, co se kolem ní děje, se ale odráží v jejích očích, plných děsu.
Eskalující napětí uvnitř domu
Od nenaplněné svatební noci přes osamělost vězenkyně ve vlastním domě, přitakání vlastní smyslnosti, vzpoury proti konvencím patriarchálního řádu viktoriánské éry až po definitivní příklon k temné straně síly sledujeme příběh, který působí jako kdyby Alfred Hitchcock ve spolupráci s Michaelem Hanekem (Funny Games, Pianistka, Láska) natočili Na Větrné hůrce.
Mrazivé minimalistické drama se spoustou nejednoznačných morálních otazníků se vyznačuje hanekeovsky chladným odstupem od postav i vyprávění. Vše působí stroze, odměřeně až nepřístupně. Kameraman Ari Wegner často využívá statických záběrů prázdných místností v domě nebo okolní drsné krajiny, ale zvýraznil prázdnotu a ubíjející ráz života Katherine.
Tváře bez emocí, úsečné dialogy a úsporné herectví všech zúčastněných v tomto komorním dramatu. Režisér velmi dobře buduje atmosféru narůstajícího napětí ve starém domě na samotě, obklopeném lesy a vřesovištěm.
Vnějškových, plenérových scén není mnoho a o to víc narůstá klaustrofobický pocit nejistoty uvnitř. Zvlášť za situace, kdy si nikdo z obyvatel domu nebo jeho návštěvníků nemůže být jistý, kam až se Katherine vydá ve snaze nejprve získat a poté obhájit svou dominanci v tomto domě.
Kruté zvraty přichází v zdánlivě nevzrušivém tempu vyprávění nečekaně a jejich razantnost se zvyšuje. Režisér si jako zkušený divadelní inscenátor dobře připravil scénu, postavy na ní a pak už jen přidává na otáčkách toho, jak začnou události kulminovat.
Z oběti krutý vládce
Divadelní základ předlohy je znát nejen ve scénickém řešení a vedení herců, ale i ve způsobu, jakým režisér pracuje s kostýmy a jejich významovou funkcí. Zužující se korzety a krinolíny jsou symbolem sešněrovanosti, nesvobody, patriarchálního útlaku, volné šaty opaku. Osvobozeného ducha i těla v bezbarvém, strohém prostředí okolo.
S osvobozením se z pout patriarchální nadvlády manžela a tchána se ale Katherine začne chovat jako oni. Snaha obhájit dobyté území a rozšířit na něm svůj vliv ji vede ještě k necitelnějšímu jednání, než sama zažila z jejich strany. Vášeň používá jako prostředek manipulace a prosazení svých zájmů. Stůj co stůj. Proto sympatie, které jsme k ní na začátku měli nebo mohli mít, postupně mizí.
Jednadvacetiletá představitelka Katherine Florence Pugh proměnu ze zakřiknuté dívky v nekompromisní vládkyni domu a amorální sériovou vražedkyni zvládá s neobyčejnou suverenitou, z níž mrazí. Ukazuje se jako velký talent do budoucnosti, který umí rozehrát celou škálu emocí za zdánlivě neproniknutelnou tváří.
Film otevírá hned několik témat od ženské emancipace, mužského šovinismu, třídních rozdílů až po rasismus. Režisérovi se podařilo ke známé látce přistoupit s úctou i invencí tvůrce, který ukazuje vášeň jako sílu osvobozující i manipulativní. Na festivalu v Torontu byl film oceněn novinářskou cenou FIPRESCI a o jeho režisérovi i hlavní představitelce myslím ještě hodně uslyšíme.
Lady Macbeth
- Žánr: erotické drama
- Původní název: Lady Macbeth
- www.cinemart.cz/filmy/lady-macbeth/
- Velká Británie, 2016
- Scénář: Alice Birch (předloha Nikolaj Leskov)
- Režie: William Oldroyd
- Hrají: Florence Pugh, Cosmo Jarvis, Christopher Fairbank, Paul Hilton, Naomi Ackie, Bill Fellows
- Distribuce: CinemArt
- Distribuční premiéra v ČR: 11. 05. 2017