Den, kdy se zastavila Země: recenze filmu

Zaslouží si lidstvo ještě šanci?

Přímo doprostřed manhattanského Central Parku míří obří světelný objekt, podobný asteroidu a vláda a armáda mobilizují vědecké kruhy. Ty mají zodpovědět otázku, co je zářící koule zač a jak na její výskyt reagovat. Představuje ohrožení nebo ne?

Z vesmírného korábu vystupuje mimozemšťan s lidským tělem. Vojáci reagují na jeho přítomnost útočně a zprvu to na žádná blízká mezidruhová setkání nevypadá. Galaktický návštěvník, jenž má za úkol (i za cenu ztrát) zachránit planetu Zemi, je postřelen, zajat a podroben řadě výslechů. Jeho varovný vzkaz lidstvu před blížící se zkázou „Přestaňte devastovat planetu, na níž jsme vám povolili žít nebo si ji vezmeme zpátky“ je čitelný. Když je na něj odpovězeno silově, odpor se stává obrannou reakcí na totální nepochopení mise ze strany složek armády a vlády, která už neumí přemýšlet v jiných kategoriích než uchvatitelsko-obranných.
 

K útěku pomůže tajemnému „cizinci“ sympatická vědkyně Helen, která ho doprovází spolu se svým adoptivním synem Jacobem. Štvanec si pomocí nich utváří obraz o (ne)poučitelnosti lidského konání. Mimozemšťan se vydává na cestu poznávání lidské rasy, na základě níž rozhodne o jejím osudu. Postupně se sbližuje s doktorkou, roztává a jeho zatvrzelost se rozpouští. Dá lidstvu šanci, nebo zachrání jen modrou planetu?

Motivace Klatuua nejsou od počátku moc zřejmé a ukrývá se v nich nejeden rozpor. Přišel mimozemšťan s úmyslem vyhladit lidstvo nebo jen zvednout vztyčený prst jako poslední možné varování lhostejným obyvatelům planety Země, kteří sami nejsou schopni dohlédnout důsledky svých činů? A opravdu by představitel vyspělé mírumilovné civilizace, za jejíhož posla se Klatuu považuje, užíval k dosažení svých cílů stejných prostředků, které kritizuje u (ve svém jednání) sebedestruktivního lidského rodu? Anebo už lidstvo došlo do stádia vývoje, kdy domluva po dobrém nefunguje a je třeba užít mírné síly, aby se vzpamatovalo?

Z hlediska nejednoznačnosti mimozemšťanových úmyslů působí při budování zápletky trochu naivně a málo přesvědčivě skutečnost, že v pozadí jeho rozhodovacího procesu zda dát lidstvu šanci či ne, by stály zvraty ve vztahu modelové a svou pozici si ujasňující dvojice žena-dítě.

   

Kde chybí scénáristická obratnost, tam nastupuje zcela jasné poselství, jež můžeme chápat jako alegorický povzdech nad odcházející bushovskou administrativou, která přistupovala k řešení globálních problémů světa z pozice militantních jestřábů. Nejdřív se útočí a až potom se hledají důvody k zásahu, mocenské problémy se neřeší diplomatickým jednáním, ale ozbrojeným konfliktem.

Futuretro

Oproti sedmapadesát let starému originálu v režii Roberta Wisea (West Side Story) se nová verze neobrací k hrozbě atomového zbrojení, pomocí něhož se velmoci vzájemně udržovaly v šachu. Nezuří již studená válka a paranoidní strach ze špiónů a komunistického nebezpečí vystřídalo v Derricksonově pojetí ohrožení, za nějž si mohou lidé sami díky své netečné zpohodlnělosti a nešetrné zbytnělosti. Ekologický apel je v dnešním Hollywoodu součástí dobrých mravů, jak dokazuje přijetí Al Goreova dokumentu Nepříjemná pravda nebo tematické zázemí animované pixarovky Vall-I a scénáristé Dne, kdy se zastavila Země jsou si toho dobře vědomi. Zároveň tím řeší problém již poněkud archaického dobového pozadí originálu, vyplývajícího z blokového dělení světa a při zachování ducha původní předlohy přenáší aktuální reflexi jinam.

  

Vizuální stránka se rovněž snaží o skloubení starého s novým. Společník a osobní strážce Klatuua, jednoduchý robot Gort má v sobě starosvětský půvab Golema a vnějškovým designem upomíná na pozlacenou sošku Oscara. Jeho střet s vyspělými vojenskými hi-tech technologiemi v podobě stíhacích letounů a tanků je v důsledku nepochopení mise ze strany rozhodovacích orgánů nevyhnutelný a stává se jedním z největších lákadel filmu. Křemíkový robot, chrlící oheň a transformující se v rej malinkých „broučků“, demoluje armádní techniku, pěchotu i městskou zástavbu a rozkládá ji na částice hmoty.

Problémem je, že explozivní střety nezapadají zcela ústrojně do komorního pojetí příběhu a na děj jsou až příliš násilně našroubovány. Divácká obec se díky tomu zřejmě rozdělí v přijetí snímku na dvě skupiny. Pro ty, kteří očekávali přemýšlivou, filozoficky laděnou atmosférickou sci-fi s posláním budou působit akční vložky nadbytečně a ti, kteří se zase těšili na digitální orgie a přímočarý nelítostný zápas s mimozemskými emzáky v duchu Dne nezávislosti, se budou zřejmě otravovat při řešení mezilidských vztahů, na jejichž základě se mění přístup mimozemšťana k lidskému plemeni.

Režisér Scott Derrickson měl z povahy své dřívější tvorby (V moci ďábla) blíže ke komornějšímu vyznění, postaveném na postupném budování houstnoucího napětí, ale jeho představa musela ustoupit tlaku producentů, kteří s kalkulačkou v ruce vyznávají přímočařejší pojetí popcornové jízdy.

 

Začátek je stylový. Za pomocí záměrně archaicky vypadajících kulis, které svou ateliérovou výpravnou estetičností odkazují k padesátým létům, navozuje režisér atmosféru mezidruhového setkání. Pak přehodí výhybku k intimnější rovině, postavené na dialozích, v níž se mimozemšťan při své road-movie učí vnímat formy komunikace lidského světa. Potřebné nálady blížícího se armageddonu a všudypřítomného pocitu ohrožení dosahuje za pomocí omezení barevné škály na monochromatické odstíny a prací se světelnými paprsky, rozkrajujícími převažující pošmourný opar. Závěr se pak zvrhává v bombastickou trikovou podívanou, plnou provařených klišé, s nezbytným rodinným poselstvím a pacifistickým patosem.

Intergalaktický humanista

Zástupce technologicky i rozumově vyspělejší civilizace nám svým rozhodnutím o bytí či nebytí lidstva důrazně připomíná důsledky bezohledného chování vůči naší planetě. Keanu Reeves se svou etnickou nejednoznačností dobře hodí na postavu pana Odjinud. S minimalistickou úsporností buduje postavu chladného vykonavatele osudu, kterého vybavil svým jednostrunně působícím podmračeným výrazem, v němž se odráží všechna hnutí mysli od údivu a nepochopení až po nadhled. Racionální stránka je u něj napřed před tou emoční a on se teprve skrze ni učí rozpoznávat, co je v rozhodování správné.

Průvodkyní do oblastí citů se mu stává krásná Jennifer Connellyová s očima hlubšíma než studánky. V úloze astrobioložky Helen navazuje na své role z filmů Hulk nebo Krvavý diamant a jako rázná, ale přitom zranitelná vědkyně opět variuje typ samostatné ženy, jejíž osobnost roste v krizových momentech. Právě jejíma očima vyprávění sledujeme a na jejich zorničkách se nejlépe zračí smutek a strach z nenapravitelnosti lidského konání.

Syn Willa Smithe Jaden jako Heleny adoptivní syn doluje trochu laciné divácké emoce lkaním nad zemřelým tatínkem a oproti Štěstí na dosah působí jeho předvádění se trochu otravně.

Režisér Scott Derrickson přichází v remaku, jenž ctí originál, s prazvláštním slepencem, který ve svém kompromisnictví zůstal někde na půli cesty. Důrazem na rodinné hodnoty připomene Spielbergovu Válku světů, s ní má společný nejen původ v látce z padesátých let minulého století, ale i retro nádech v zpodobnění mimozemských návštěvníků.

Náboženská symboličnost se promítá do postavy Klatuua, jenž na sebe bere jako vyvolený paranormální spasitel naše hříchy, křísí mrtvé a buduje něco na způsob Noemovy archy. Ve filozoficky se tvářících disputacích se snaží hledat odpovědi na otázky, jaký osud si lidstvo vlastně zaslouží, ale tvůrci mu hází klacky pod nohy tím, že se až příliš bojí toho, že dnešní divák nechce být kárán a chce se v kině především bavit. Skrytá moralita je zabalena do hávu katastrofické sci-fi, jakých už jsme viděli mnoho. Škoda nevyužité šance, potenciál zde byl.

Den, kdy se zastavila Země

• Žánr: katastrofická sci-fi moralita
• www.thedaytheearthstoodstillmovie.com
• Původní název: The Day the Earth Stood Still
• USA 2008
• Scénář: David Scarpa, Edmund H. North
• Režie: Scott Derrickson
• Hrají: Keanu Reeves, Jennifer Connellyová, Kathy Batesová, Jaden Smith, John Cleese
• Distribuce: Bontonfilm
• Distribuční premiéra v ČR: 11. 12.2008