Divadelní a operní režisérka Phyllida Lloydová (1957), která před čtyřmi lety celovečerně debutovala filmovou verzí divadelního muzikálu Mamma Mia!, se z roztančeného řeckého ostrova vydala do nejvyšších pater britské politiky. Na cestu si přibrala protagonistku svého předchozího letního hitu, která byla takto nucena vyměnit vytahané lacláče za mnohem elegantnější kostýmky.
Neutrální postoj
Se spíše televizní scenáristkou Abi Morganovou (Stud) se snaží společně představit osobnost Margaret Thatcherové jako političky, jež se na rozdíl od jejích dnešních profesních kolegů a kolegyň při prosazování svého programu nikdy neřídila průzkumy veřejného mínění ani radami imagemakerů. Problém je ale právě v tom slůvku „snaží“, neboť střety a konflikty, do nichž se bývalá premiérka Velké Británie a Severního Irska dostávala, jsou jen vágně nadhozeny a nedochází k jejich rozkrytí.
Scenáristka ulpívá na povrchu a prezentuje jednotlivé historické milníky jen na úrovni do filmového média převedených encyklopedických hesel. Trojnásobná premiérka je přitom kontroverzní a rozporuplně vnímaná osoba, jejíž hodnocení dodnes rozděluje britskou veřejnost. Čekalo se tedy, že něco z nekompromisnosti a neústupnosti, jíž byla pověstná a kvůli níž si vysloužila přezdívku Železná lady, se přenese i do filmového tvaru jí zachycujícího.
Už před premiérou snímku se proto začaly ozývat hlasy publicistů, nakloněných konzervativnímu proudu v britské politice, jež se obávaly, že vždy spíše levicově orientovaní tvůrci pojmou její obraz hodně negativně, na způsob vyrovnání si účtů s jejím veřejným působením. Nestalo se tak a tón vyprávění i vymezení se vůči této političce zůstal smířlivě neutrální. Režisérka se zřejmě z úcty k osobě jejího zájmu vzdala hodnotících nebo kritických postojů a nechala jen na divákovi, aby se sám rozhodl podle vlastních politických preferencí a zkušeností, jaký postoj k osobě bývalé premiérky zaujme.
Hokynářova dcera
Od hodnocení jejích politických kroků proto film radši utíká k prezentaci Margaret Thatcherové jako ženy, která se dokázala prosadit v mužském světě. Tento feministický podtón je podpořen značně prvoplánovou obrazovou zkratkou, znázorňující krůčky mladé Margaret, jež se proplétají v houfu mužských polobotek při vstupu do britského parlamentu.
Ambiciózní a zapálené děvče (zamlada ztvárněné Alexandrou Roachovou) ze středostavovské rodiny, jež pro politiku a vstup do Konzervativní strany nadchl její otec, je mužským světem vnímána jako hokynářská dcerka, která si uzurpuje právo vetřít se do uzavřeného spolku vážených absolventů elitních škol. A v něm místo toho, aby způsobně naslouchala, se drze hlásí o možnost vystupovat.
Ploché leporelo
Vzestup Thatcherové ukazuje režisérka Phyllida Lloydová leporelovitým způsobem, jako barvité omalovánky z jejího života. Sledujeme tak její seznámení s manželem, vstup do Dolní sněmovny v roce 1959, působení coby ministryně školství ve vládě Edwarda Heatha, odhodlání kandidovat do čela konzervativců a její zvolení v roce 1975. Stejně jako kýžené vítězství ve volbách v roce 1979.
Obtíže nastávají během tří volebních období, kdy zastávala premiérský post. Postupně se musela vyrovnat s rozsáhlými protesty horníků, mocí odborů, rekordní nezaměstnaností, útoky IRA i válkou o Falklandské ostrovy. Vše ustála a podařilo se jí vyvést zemi z ekonomické krize. Až po jedenácti a půl letech v úřadu a pádu železné opony, k níž nemalou měrou přispěla, ji z jejího postu sesadila vlastní strana. Což je opět doloženo symbolickým momentem s genderovým zabarvením, při němž premiérka plísní své mužské kolegy a podřízené ve vládě jako malé kluky. Oni si to tentokrát ale nenechají líbit.
Stěžejní události její politické kariéry zachycuje režisérka Lloydová epizodicky a skokově v jednotlivých flashbacích, jež nejsou nijak vnitřně provázány a jejich jediným pojítkem jsou náhodné vzpomínky staré ženy. Při jejich vyobrazení si vypomáhá skutečnými archivními materiály, jež mají mnohem silnější působivost než opakované inscenované záběry na jedoucí limuzínu s premiérkou, na niž při sociálních nepokojích hrozí okolní dav. Zde se projevuje nezkušenost režisérky se ztvárněním podobných sekvencí, jež takto sklouzávají do šablon, postrádajících přirozenost.
Mnohem jistější si je v komorních scénách, které nepůsobí tak divadelně stylizovaně jako když Thatcherová promlouvá v parlamentu nebo ve vládním kabinetu a všichni okolo ní působí jako najatý komparz. Všezahrnující biografické ladění snímku vede k přesně opačnému výsledku, než jakého zřejmě chtělo dosáhnout. Portrét Margaret Thatcherové díky němu nezískává na plasticitě, hloubce ani dramatičnosti. A nabývá na jejich opaku. Sterilitě a povrchnosti.
Srovnání s interpretující Královnou
Na toto pojetí vyobrazení veřejného působení Thatcherové částečně doplácí i výkon Meryl Streepové v hlavní roli. Pochopitelně je skvělý a je přesně z rodu těch, za něž Akademie uděluje zlaté sošky. Herečka přesně odkoukala gesta, intonaci, britský akcent, držení těla, chůzi a další jemné nuance projevu a vystupování svého předobrazu. Za pomoci svého stálého maskéra J. Roye Hellanda (který si odnesl také oscarový vavřín) pak stvořila dokonalou imitaci baronky Thatcherové. Včetně typického účesu a šňůry perel na krku, jejichž symbolický význam je nám ozřejměn.
V jejím perfekcionistickém podání jí ale nezbyl prostor pro interpretaci této postavy, jíž se dopustila třeba Helen Mirrenová v Královně a jež mi umožnila pochopit hodnotový systém, kterým se dle tvůrců tohoto filmu řídí současná královna Alžběta II. Skrze něj je pak možno s postavou královny když už ne sympatizovat, tak se do ní minimálně alespoň vcítit a snažit se empaticky pochopit její kroky.
U Železné lady se tento pocit porozumění nedostavuje. Během sledování filmu jsem způsob jeho výstavby mnohokrát porovnával právě s tím, jakým je představena Královna Stephena Frearse a říkal jsem si jaká je škoda, že se tvůrci neubírali podobným směrem. Kdyby se zaměřili na jeden aspekt života Margaret Thatcherové a ten dotáhli do dokonalosti, mohlo to být mnohem přínosnější.
V Královně se nesnažili scenáristé klípkovitě a tedy logicky povrchně obsáhnout celý její život, ale vycházeli ze zlomového bodu Dianiny smrti. A soustředili se na to, co tato událost znamenala pro život královské rodiny a otřesené monarchie, proti níž se zvedl hněv veřejnosti. Právě krizový moment nám umožnil poodhalit, co se skrývá za protokolárním vystupováním členů britské královské rodiny i mediálním obrazem veřejností nepříznivě vnímané osobnosti.
V Železné lady se nachází hned několik takových momentů (válka s Argentinou o falklandské ostrovy, teroristický útok na samotnou předsedkyni vlády, premiérčin pád po vnitrostranickém puči), kolem nichž by se dalo vystavět drama, které by ukázalo sílu ženy, o níž film pojednává.
Ne(přítomný) partner
Nestalo se tak a historická a ideová výpovědní hodnota o ní se smrskává na ploché zaznamenávání faktografických údajů. Zajímavějšího a intimnějšího vhledu na baronku Thatcherovou se nám dostává při zobrazení jejího současného života.
Šestaosmdesátiletá stará žena, stižená úbytkem duševních sil, dezorientovaně bloudí setmělým bytem a spíše než přítomností žije minulostí. Jako její stín se jí ve vzpomínkách zjevuje zemřelý manžel Denis (Jim Broadbent). Jde ale o stín velmi přítomný a v jejím duševním rozpoložení mnohem realističtější než vše, co ji obklopuje.
Margaret ho vnímá stále jako živou bytost, partnera, s nímž může rozmlouvat, snídat, tančit a hlavně vzpomínat. Vnitřní hovory s ním představují pro zmatenou ženu způsob, jakým se vyrovnat nejen se ztrátou celoživotního partnera, ale i někoho, kdo jí s jemnou ironií až sarkasmem neustále připomínal a připomíná, čemu to vlastně obětovala soukromý život. Margaretina neochota připustit si smrt milovaného partnera tak spíše než halucinaci připomíná milostné vyznání dvou sobě oddaných lidí, jež ani smrt nerozdělila.
Neduhy stáří
A právě ve způsobu, jakým Meryl Streepová postihuje neduhy stáří, tkví největší síla filmu i jejího hereckého projevu. Nejistý krok, nemohoucnost a úsudek, poznamenaný postupující demencí. To vše se zračí v očích ženy, jež byla vždy zvyklá spoléhat na vlastní síly a nyní už to není možné.
Osamělost stáří, odkázaného na pomoc pečovatelky June (Susan Brownová) a dcery Carol (Olivia Colmanová), dokáže obsáhnout vyčerpávajícím způsobem. I s vyjádřením pomíjivosti jak toho, co se zdálo během jejího veřejného působení tak důležité, tak její osoby samotné. Když stojí ve frontě na mléko a je odstrkována v koloniálu ramenatými mladíky, asi málokdo by v této ženě hledal jednu z kdysi nejmocnějších žen světa.
Film tak není nejsilnější v momentech, ukazujících politické působení Železné lady v plné síle, kdy se neústupně brala za své přesvědčení, ale v mnohem intimnějších chvílích, kdy je zřejmé, že nejen tělo, ale i mysl této dámy opravdu není z oceli. Tehdy vypovídá velmi naléhavě o povaze stáří a pomíjivosti našich životů.
Železná lady
- Žánr: životopisný
- Původní název: The Iron Lady
- www.theironladymovie.co.uk/blog/
- VB 2011
- Scénář: Abi Morganová
- Režie: Phyllida Lloydová
- Hrají: Meryl Streepová, Jim Broadbent, Alexandra Roachová, Harry Lloyd, Anthony Head, Richard E. Grant, Iain Glen, Olivia Colmanová, Susan Brownová
- Distribuce: Bioscop
- Distribuční premiéra v ČR: 01. 03. 2012