Předčítač: recenze filmu

Stejnojmenný román Bernharda Schlinka z roku 1995, jenž se okamžitě po vydání zařadil na seznam vyhledávaných bestsellerů, se pokusil přispět k hlubší reflexi jevu, označeného německou filozofkou Hannah Arendtovou termínem banalita zla. K pojmenování hrozivých skutečností, jež se v extrémních podmínkách každodenního opakování stávají rutinními, ji vyprovokovalo sledování procesu s vysoce postaveným pohlavárem nacistické říše Adolfem Eichmannem. Mužem, zodpovědným za organizování židovských transportů do koncentračních táborů a ghett.

Banalita zla

I Schlink (1944) se na pozadí částečně autobiografického příběhu osudového milostného prolnutí příslušníků dvou generací pokouší poznat a pochopit nacistickou minulost své země a vyrovnat se s činy, jež měly povahu aktivní podpory či tichého přitakání vládnoucímu represivního režimu. Vyvolává přitom otázky, jež mohou dobře rezonovat i s naší nedávnou zkušeností s totalitním režimem.

Michael Berg (David Kross) se jednoho deštivého dne roku 1958 díky nevolnosti z propukající spály seznamuje s mladou ženou, která mu poskytne pomoc. Po přestálé nemoci ji navštíví, aby jí poděkoval. Přeskočí mezi nimi jiskra, jež se změní ve vášnivé, byť nerovné milenecké pouto. Patnáctiletý, školou povinný chlapec v dotycích smyslné Hanny (Kate Winsletová) objevuje mnohem barvitější svět než ten, který mu dosud poskytovalo rodinné zázemí, prostředí třídních lavic a nevinného dovádění s vrstevnicemi na plovárně. Poznává svou mužnou tělesnost, zatímco osamělá průvodčí v tramvaji v jeho blízkosti hledá zapomnění. Jakoby neexistovalo nic než vytržené chvilky z přítomnosti, kdy se ona stává pozornou a vděčnou posluchačkou a on dychtivým učedníkem rozkoší, jež mu může nabídnout jen starší a dominantnější žena.

Stejně nečekaně jako Hanna do mladíkova života vstoupila, tak náhle a beze stopy mizí. O osm let později je z Michaela student práv a v rámci semináře přihlíží pod vedením svého vyučujícího (Bruno Ganz) procesu s válečnými zločinci. Jeho roztěkaný pohled po místnosti se náhle zarazí. Vlasy stočené do drdolu, obnažená šíje, povědomý hlas, není to sen?

Právě v soudní síni se na lavici obžalovaných potkává s objektem své touhy znovu. S úžasem zjišťuje, že okouzlující žena má i druhou, méně vábnou tvář pragmatické vykonavatelky rozkazů, odpovědné za stovky zmařených životů. Neposkvrněná vzpomínka na iniciační zážitek, jež je tajným erotickým snem většiny teenagerů, se rozplývá. Rozčarování je bolestné, ale zároveň i očistné. Přehnaná vážnost i nevyzpytatelná náladovost v projevech jejího chování najednou získávají zcela jiné kontury skrze pochopení jejího tajemství.

Možnost volby

Michael zpětně dohledává význam předčítání z děl klasické literatury od Homéra po Čechova, jež po něm Hanna vyžadovala jako součást milostné předehry i pohnutky, vedoucí ji u soudu k tomu, že na sebe vzala veškerou vinu za spáchané zločiny. Poznává, že hanba jeho milenky nemá kořeny v reflexi skutků, kvůli nimž je souzena, ale někde mnohem hlouběji v nejniternějším soukromí. V prostoru vymezeném její nedostatečností, kdy se jako nevzdělaná dělnice stala dozorkyní na pochodech smrti ne snad z přesvědčení, ale protože hledala práci, která by jí dodala na pocitu důležitosti.

V odpovědi na otázku soudce, proč se stala přisluhovačkou zrůdné moci, odhaluje Hanna Schmitzová stádní konformitu uvažování všech těch lidí, pro které je pohodlnější a bezpečnější identifikovat se s vládnoucí silou, byť sebezavrženíhodnější, než přemýšlet o možnostech jiné volby. Ochota jít s davem a neklást si žádné otázky, spolu s neschopností interpretace toho, co se kolem mě děje, právě to jsou vlastnosti, které konvenují všem nedemokratickým režimům při získávání oveček do svých řad. Systémem výhod a závazků z nich pak činí poslušné převodové páky pro svědomité plnění svých nařízení.

Je ale možno posuzovat na miskách vah, určujících vinu, stejnou měrou přisluhovače vražedné mašinérie jako zosnující katy? A neměli by v prvních řadách na lavicích souzených sedět právě oni?

Otázka viny

Předčítač klade množství otázek, s nimiž byli konfrontováni představitelé generace poválečného Německa, snažící se zoufale najít vysvětlení (když ospravedlnění není možné) pro události, jimiž zatížili historickou paměť jejich národa příslušníci předchozí rodičovské generace.

Ve vášnivém, svárlivém i paralyzujícím vztahu dvou lidí, jež od sebe dělí dvacet let zkušeností a prožitků, se tak neprotínají jen osudy zralé ženy a mladíka, lačného zasvěcení do tajů milostného opojení, ale i dva odlišné pohledy na přijmutí zodpovědnosti za minulost. Jeden, zatížený pocitem viny, kterou si nechce připustit a druhý, který to tomu předešlému neustále připomíná a neumí mu to odpustit.

Z této perspektivy můžeme postavu Hanny rovněž vnímat jako metaforizovanou projekci hříchů, s nimiž se muselo Německo poprat při procesu denacifikace. Téma zločinů proti lidskosti, jichž se dopustila Třetí říše, je ale ve filmu přítomno pouze podprahově. Vzadu, nehmotně, jako kostlivec ve skříni, který může kdykoliv vypadnout.

Hanna se pro Michaela stává symbolickým nepoddajným plátnem, s nímž jako malíř svádí zápas o svou duši. Láska a celoživotní cit se sváří s bolestí z poznaného, snahu pochopit a odpustit nahlodává vědomí skutků, kterých byla účastna.

V dospělosti se z Michaela (Ralph Fiennes) stává uzavřený, citově odtažitý muž, neschopný projevovat lásku. Jeho mysl vězí až příliš ve vzpomínkách na minulost, které mu uzavírají vrátka ke spokojené přítomnosti. Hanna do jeho života zasáhla více než si byl zprvu ochoten připustit a odhalení její minulosti jej hluboce poznamenalo. Přesto cítí, že intenzitě prožitků s ní už se nic nevyrovná a že je třeba splatit jí dluh. Ve vězení jí podává pomocnou ruku, prolamující bludný kruh jejího prokletí a izolující samoty. Očistné gesto má ale příznivý dopad i na něj. Po letech odcizení se snaží napravit vztah s dospívající dcerou.

Nouzový východ k odpuštění

Britský režisér Stephen Daldry (Billy Elliot, Hodiny) přistoupil k Schlinkově předloze velmi pietně. Již při adaptaci Cunninghamových Hodin osvědčil cit pro komorně sevřené příběhy a práci s literárními postavami. V Předčítači zachovává retrospektivní strukturu vyprávění, známou z knižní verze a v hladce se prolínajících časových rovinách před námi rozprostírá tíživý souboj hlavního hrdiny s vlastí pamětí.

V první, takřka polovině vyprávění, kdy sledujeme průběh milostného vzplanutí, se nebojí užití nahoty, ale inscenuje ji velmi křehce a decentně. Kamera lyricky bloumá po křivkách těla ústřední představitelky, která již v dramatech Jako dým nebo Jako malé děti prokázala ochotu odhodit stud, když to role vyžaduje.

Kate Winsletová jako nacistická bachařka Hanna po Nouzovém východu opět dává na vědomí, že z ní roste všestranná herečka formátu Meryl Streepové. Zisk dvou Zlatých glóbů a Oscara za minulý rok to jen stvrzuje. Ve chvíli přijmutí trestu působí křehce ve svém ponížení, až se nám vkrádá na mysl otázka, jak dalece se autoři budou pouštět v objektivizujícím pohledu na minulost. Zda snaha pochopit motivaci koleček vyhlazovacího stroje na zabíjení nepřehlušuje úctu k obětem a jejím pozůstalým a nerelativizuje skutky, jež si zaslouží jednoznačné odsouzení.

Hanna je ale figura velmi plastická a anglická herečka ji vybavuje směsicí odzbrojující naivity i bezcitné tvrdosti, odhodlanosti i hrdosti. Zásluhou práce maskérů navíc působí uvěřitelně ve všech životních etapách napříč takřka čtyřmi desítkami let. David Kross je jí důstojným partnerem a jako mladý Michael zastiňuje svého věhlasnějšího kolegu, jenž vinou scénáře dostal méně prostoru pro rozvinutí své postavy v pokročilejším věku.

Atmosféra erotického jiskření působí velmi přirozeně a dává odpověď na otázku, odkud se vzala Bergova celoživotní fascinace jednou ženou. Méně už si scénárista a dramatik David Hare poradil se závěrečnou třetinou vyprávění, kdy se Hanna ocitá ve vězení.Oproti románu zploštil sebereflexi filmové hrdinky prostřednictvím literatury a zaměřil se více na morálně-etický dopad procesu s nacistickými dozorkyněmi do svědomí právníka Michaela. Ten tehdy, snad ze studu, kým se ukázala být jeho milenka, snad z respektu k její volbě přijmout trest, zatajil skutečnost, která by jí mohla pomoci od doživotního žaláře. Nyní hledá porozumění pro své jednání, stejně jako valná většina německá národa, zasažená nacistickým snem o ovládnutí světa.

Téma holocaustu a kolektivní odpovědnosti za jeho připuštění se tak v Předčítači proměňuje v mnohem širší meditativní úvahu o zmrzačených duších, hledajících vykoupení za své dávné morálně nejednoznačné rozhodnutí.

Předčítač

• Žánr: drama
• www.thereader-movie.com/
• Původní název: The Reader
• USA/Německo 2008
• Scénář: David Hare (podle knihy Bernharda Schlinka)
• Režie: Stephen Daldry
• Hrají: Kate Winsletová, Ralph Fiennes, David Kross, Lena Olinová, Bruno Ganz
• Distribuce: Palace Pictures
• Distribuční premiéra v ČR: 23. 4.2009