Malé ženy: svěží, moderní a dosud nejlepší adaptace slavného románu [recenze filmu]

Román americké spisovatelky Louisy May Alcott Malé ženy vyšel v roce 1868. O rok později byl v Británii publikován druhý díl Dobré manželky. Ve Spojených státech pak vyšly obě knihy dohromady pod názvem té první. V prvním díle kniha sleduje dospívání sester Marchových v městečku Concord v americkém Massachusetts během americké občanské války, ten druhý je dovádí do dospělosti a konfrontuje jejich dívčí sny s realitou.

Rodinná inspirace

Autorka se v knize inspirovala svou rodinou a jejími třemi sestrami, z nichž ona byla tou druhorozenou. Louisa May Alcott (1832-1888) pracovala jako učitelka, švadlena, guvernantka, domácí pomocnice a spisovatelka, píšící novely, mravoučné pohádky a příběhy pro děti. Skutečný úspěch ale přišel až s novelou Malé ženy. V ní se promítla do postavy Josephine neboli Jo March, své sestry v ní pojmenovala Meg (nejstarší Anna), Beth (Elisabeth) a Amy (anagram Abigail May). Ale na rozdíl od knižní Jo se Louisa nikdy nevdala.

Louisina novela Malé ženy se dočkala šesti filmových adaptací a jedné televizní. Nejznámější z nich jsou verze z roku 1933 s tehdy šestadvacetiletou Katherine Hepburn v roli Jo a pro dnešní diváky pak určitě ta od režisérky Gillian Armstrong z roku 1994, která úlohu Jo svěřila Winoně Ryder.

A i nejnovějšího zpracování se chopila žena, šestatřicetiletá herečka (Frances Ha, Maggie má plán), scenáristka a režisérka Greta Gerwig. Ta před dvěma lety samostatně režijně debutovala filmem Lady Bird. Saoirse Ronan v něm ztvárnila sedmnáctiletou rebelku bez příčiny, která se zkouší prokopat ven z rodného Sacramenta.

Debata o postavení žen v Hollywoodu

Film byl nominován na pět Oscarů a čtyři Zlaté glóby, z nichž dva získal. Její novinka Malé ženy neproměnila dvě nominace na Zlaté glóby, ale stále má ve hře šest želízek oscarových, včetně těch za nejlepší film, adaptovaný scénář a ocenění pro herečku v hlavní a vedlejší roli.

Lady Bird: recenze filmu

Filmy a seriály

Nechci v letošní silné konkurenci moc tipovat, ale vůbec bych se nedivil, kdyby Greta Gerwing Oscara za adaptovaný scénář dostala. Nejen s ohledem na silnou kritiku, která se na Akademii filmového umění snesla po zveřejnění nominací v kategorii nejlepší režie, kde jméno režisérky Malých žen absentovalo.

Tato skutečnost vyvolala novou vlnu debat o postavení žen v Hollywoodu a režisérčino moderní, feministické pojetí známé látky do této atmosféry přesně zapadlo. Režisérka zároveň s tématem zrovnoprávnění žen a mužů, které je možné vztáhnout k postavení žen-režisérek ve filmovém průmyslu, ve vyprávění uvědoměle pracuje.

Ohýbání reality ke šťastným koncům

Není možné nevidět, že když hlavní hrdinka obchází nakladatele, aby vydal její knihu, která je mnohem serióznějším pokusem o literaturu než různé brakové novely o vášnivých nebo ponížených hrdinkách, bojujících za pomstu, které pod pseudonymem psala autorka Malých žen předtím, než jí byly vydány Malé ženy, že se v tom nezrcadlí situace mnoha autorských režisérů nebo režisérek v dnešním Hollywoodu.

Greta Gerwing totiž ve vyprávění velmi umně pracuje s vrstvením reality a fikce, nebo spíš meta-fikce, když propojuje osudy literární hrdinky a autorky knihy o ní s reflexí vlastní situace jako silné autorské osobnosti, vzešlé z prostředí nezávislého filmu.

Dobře to ve filmu zrcadlí ony dvě scény na jeho začátku a konci, kdy hlavní hrdinka Jo jedná s editorem jejích literárních pokusů panem Dashwoodem (Tracy Letts) o jejich vydání. V té první mu nese povídku, která se nese v dobových intencích plytkých dobrodružných a milostných příběhů, které se dobře prodávají. V té druhé na konci už mu nabízí v podobě Malých žen mnohem svébytnější kus, do něhož promítla kus svého já.

Při obou jednáních přitom vstupuje do prostředí, kde o podobě literatury a tom, jak má vypadat, rozhodují muži. Editor jí radí a nabádá k tomu, aby se při psaní držela určitých zavedených klišé, jež se dají shrnout do věty, že ženská hrdinka by se na konci knihy měla buď vdát, nebo umřít. Nutí ji tak k tomu, aby podobu díla, vycházejícího v případě Malých žen z reality, směřovala k její romantizované verzi.

Režisérka s tímto upravováním nebo ohýbáním reality k šťastnějším a veselejším koncům, než tomu bývá v životě, opět velmi povedeně pracuje, když ukazuje, že ne všechny scény, které se sestrám Marchovým staly, měly ve skutečnosti tu podobu, kterou nám film ukazuje.

Při jednání s vydavatelem naráží představy Jo o podobě jejího díla na požadavky ekonomické, jak by mělo vypadat, aby se dobře prodávalo. Režisérka tu opět vytváří paralely mezi příběhem literárním a tím autorčiným. Jaké kompromisy musela udělat, aby Malé ženy mohly vyjít a jak se to podepsalo na jejich podobě.

Jak neztratit sama sebe

Vycházejíc z autorčina citátu na začátku filmu „Měla jsem v životě spoustu starostí, tak píšu veselé příběhy“ poukazuje na ošidnou povahu literatury, pokud k ní přistupujeme skrze biografické čtení. Hrdinka Malých žen Jo učiní jako aspirující spisovatelka pragmatické rozhodnutí, které režisérce poslouží k happy endu ve fiktivní rovině vyprávění, v kontextové meta-rovině, vztahující se k životu autorky, je ale jeho vyznění zcela jiné. Více ironické, potměšilé, sloužící jako dekonstrukce romantického úzu vyprávění.

Režisérka tímto nabouráváním romantických schémat a vztažením děje knihy k autorčinu životu tuto více jak sto padesát let starou látku oživuje a činí ji přitažlivou a aktuální i pro současného diváka. Témata, s nimiž autorka v knize pracovala, jsou totiž věčné. Síla rodinných a sourozeneckých vazeb. Touha po lásce a seberealizaci. Volba priorit v životě. Snaha vymanit se ze společenských konvencí a očekávání okolí.

Režisérka posiluje emancipační charakter předlohy, ale ne nějakým plakátovým způsobem. Naopak, ryze současným, když se ptá, jak neztratit sebe sama, když se oddáme tomu druhému. Sestry vstupují do života s nějakými sny, přáními, touhami a očekáváními, které vyplývají z jejich protichůdných povah a ambicí. A v dospělosti jsou s nimi konfrontovány.

Konfrontace snů a reality

Děvčata vyrůstají v šedesátých letech devatenáctého století se svou laskavou maminkou Marmee (Laura Dern) v malém domku v novoanglickém městečku Concord. Zatímco otec (Bob Odenkirk) bojuje v americké občanské válce, rodina se potýká s materiálním nedostatkem. Každá ze sester přitom oplývá nějakým talentem, který by chtěla rozvíjet.

Nikdy neodvracej zrak: láska, umění, nacistická minulost a bravurní prolnutí velkých a malých dějin [recenze filmu]

Filmy a seriály

Nejstarší a také nejuvědomělejší Meg (Emma Watson) by se chtěla stát herečkou v divadle, ale když toho nedosáhne, upne své síly k naplnění štěstí manželského. Energická Jo (Saoirse Ronan) sní o spisovatelské kariéře, skromná, tichá a plachá Beth (Eliza Scanlen) utápí svou melancholii ve hře na klavír a nejmladší, trochu marnivá Amy (Florence Pugh) se věnuje malířské paletě.

Do popředí vystupuje neklidná, intelektuálská Jo, jež je pro režisérku nositelkou ústředního dramatického konfliktu. Jako aspirující spisovatelka usoudí, že nepotřebuje muže k tomu, aby uspěla. Okolo všech dívek se motají více či méně majetní potenciální nápadníci, z nichž jeden, Laurie (Timothée Chalamet) ze sousedství, se stane předmětem sváru mezi Amy a Jo.

Mezi děvčaty panují třenice a tenze, které do budoucna přinesou zajímavá rozuzlení, ale nikdy neohrozí jejich silné pouto. To se ukáže v momentě, kdy onemocní jedna z nich. Nejzajímavější přerod z nich prodělává sebestředná Amy, která během cesty do Paříže s její movitou tetou (Meryl Streep) poznává, že život se neodvíjí podle schémat zamilovaných románků.

Zrcadlení událostí prostřednictvím časových rovin

O tom, jak se naplňují přání a ambice dívek, se dozvídáme prostřednictvím vyprávěcí struktury, v níž se prolíná současnost s minulostí. Ty dvě roviny přitom od sebe dělí sedm let. Ta z minulosti je zasazena do roku 1861, kdy sestry bydlí ještě pohromadě s matkou a služebnou a jejich otec je ve válce. V té druhé, poválečné, jsou už rozprchlé po různých místech (New York, Paříž) a zázemí jejich původního domova vedle matky vytváří nemocná Beth. Nejmírnější z nich, která mezi sestrami nenuceně vytváří rovnováhu.

Výjimeční: nový film od dvojice, stojící za celosvětovým hitem Nedotknutelní [recenze filmu]

Filmy a seriály

Režisérka a scenáristka se rozhodla ve vyprávění sloučit oba díly románu do jednoho celku, díky čemuž se stala tato filmová verze ze všech nejdelší a také první, která se neodvíjí lineárně. Toto přepínání mezi oběma časovými rovinami působí velmi svižně a svěže už tím, jak se tu vytváří tematické a motivické spoje, které udržují v napětí i ty, které tuto látku znají.

V nelineárním vyprávění Greta Gerwing některé informace zadržuje a u jiných ukazuje jejich dopad v budoucnosti, díky čemuž vzniká velmi živá struktura, v níž vynikají spojitosti a kontrasty jednotlivých událostí. Právě za tento sofistikovaný přístup k této látce si vysloužila po právu nominaci na Oscara za adaptovaný scénář.

Ti, kteří předlohu nebo některou z jejich dosavadních adaptací neznají, budou možná zezačátku skládáním scén z minulosti a přítomnosti přes sebe zaskočeni, zvlášť když stárnutí hlavních představitelek je akcentováno skrze změnu jejich šatů nebo účesu, nikoliv za pomoci práce maskérů, které by je činily staršími nebo mladšími, ale i oni se po čase tento rytmus napojí a tuto strukturu ocení.

Barevné odstínění

Právě proto, že umožňuje režisérce konfrontovat tehdy a teď a ukazovat přitom, jaký byl původ budoucích zklamání. V souladu s předlohou je tu doba dětství a dospívání ukázána jako ta šťastnější a svobodnější z hlediska rozhodování, ale i toto režisérka zvolenou strukturou vyprávění problematizuje, když v ní ukazuje jednak zárodky budoucích konfliktů, ale i to, že dětství jako útočiště před problémy může být jen součástí přibarvené literární fikce.

Manželská historie: autobiograficky laděná rozvodová bitva s nejvíce nominacemi na Zlaté glóby [recenze filmu]

Filmy a seriály

Ale tento vjem se nám skládá až v průběhu vyprávění, které zdánlivou bezstarostnost dětství a dospívání a těžkosti voleb, které přicházejí s dospělostí, zvýrazňuje i barevným odstíněním. Dětství je zahaleno do měkkého, hřejivě zlatavého odstínu žluté, zatímco současnost je vyvedena ve studenějších odstínech modré a šedé.

Sny naráží na realitu a radostné dovádění, plné blízkosti a soudržnosti, střídá více osamocená melancholie a smíření se s tím, že ne všechny plány se mladým ženám podaří naplnit. Jo se může zdát, že její sestry mají přízemnější cíle ohledně naplnění jejich životního poslání, ale Meg jí ukazuje, že její volba manželství není o nic horší nebo méně hodnotnější než ta její.

Nakročení do první režisérské ligy

Představitelky všech čtyř sester byly dobře vybrány a z hlediska pestré palety emocí, které jim jejich role nabízí, se jich zhostily nejlépe, jak mohly. Nejvíce pozornosti z nich na sebe strhávají Saoirse Ronan a Florence Pugh, které mají také nejvíce prostoru. Obě si za své role vysloužily po právu oscarové nominace. Přesvědčivě působí i Laura Dern jako jejich matka nebo Meryl Streep jako jejich jízlivá tetička.

Mužský svět v podobě mladíka ze sousedství Laurieho (Timothée Chalamet), německého filozofa Bhaera (Louis Garrel) a chudého učitele a nápadníka Meg John Brookea (James Norton) tu stojí trochu v pozadí, ale k tomu ženskému je chápavý, podporující a vstřícný. Až tak, že dívky vezmou Laurieho jako jednoho z nich do jejich spolku. Laurie se ale zároveň stává narušitelem tohoto společenství.

Králíček Jojo: satirická komedie o indoktrinaci s imaginárním Adolfem Hitlerem [recenze filmu]

Filmy a seriály

Greta Gerwing herce výborně vede a jejich interakce působí velmi přirozeně. Díky prolínání časových rovin nestačí film během své 135 minutové stopáže ani na chvíli nudit a působí svěže a neotřele i pro ty, kteří tuto látku znají. Rozhodnutím propojit literární příběh s biografií autorky a reflexí vlastního postavení autorské režisérky v Hollywoodu pak učinila tuto předlohu nesmírně životnou a plnou aktuálních významových přesahů, které budou hojně interpretovány.

Na Oscara nominovaná hudba a kostýmy, stejně jako výprava, kamera, střih, herecké výkony a režie, všechny složky vyprávění tu vytvářející symbiózu ke vzniku moderního, svěžího a nápaditého díla, kterému bych přál, aby se stalo možným překvapením letošního udílení filmových cen. Greta Gerwing totiž natočila nejen nejlepší adaptaci tohoto románu, ale určitě i jeden z nejlepších filmů loňského roku. Nakročila si jím do první režisérské ligy i bez nominace, která na ni nezbyla.

Malé ženy

• Žánr: romantické drama
• Původní název: Little Women
• www.littlewomen.movie/
• USA, 2019
• Scénář: Greta Gerwig (předloha Louisa May Alcott)
• Režie: Greta Gerwig
• Hrají: Saoirse Ronan, Emma Watson, Florence Pugh, Eliza Scanlen, Laura Dern, Meryl Streep, Timothée Chalamet, Tracy Letts, Bob Odenkirk, James Norton, Louis Garrel
• Distribuce: Falcon
• Distribuční premiéra v ČR: 30. 01. 2020