Fotogalerie

Prosíme přetočte: recenze filmu

Marek Čech

22. července 2008

Francouzský vizuální kouzelník Michel Gondry dává ve své novince návod, jak „ošvédovat“ hollywoodskou klasiku a stát se tvořivým.

Videopůjčovna jako magické místo

V Passaicu, ospalém městečku ve státě New Jersey, vede pan Fletcher (Danny Glover) obstarožní videopůjčovnu Be Kind Rewind (jež dala název filmu) a čelí výzvám obchodního ruchu, jenž má tento zapadákov trochu probudit. Za oběť součásti plánů radních na výstavbu má padnout i půjčovna, kde se zákazníci zrovna netrhnou a na niž si proto brousí zuby realitní makléři, jež by starobylý dům, v němž sídlí, nejradši nechali srovnat se zemí a místo pak výhodně prodali pro stavbu něčeho podstatně modernějšího. Postarší majitel se vypraví prozkoumat možnosti rozpínavé DVD konkurence v nedalekém okolí a obchod přenechává svému chráněnci Mikeovi (Mos Def).

Retardovaný Mike za dobu jeho nepřítomnosti dopustí, aby chod koloniálu totálně paralyzoval jeho kamarád, bezdomovec a paranoidní pomatenec Jerry (Jack Black), jenž se domnívá, že elektrárna, vedle níž bydlí, mu ničí mozek. Její sabotáž ale dopadne přesně naopak a Jerry po ozáření elektrickým výbojem z místní jaderné elektrárny zmagnetizuje a tím vymaže obsah všech VHS kazet.

DVD/Blu-ray filmy si můžete zakoupit na www.Filmopolis.cz

Jedinou šancí, jak se dostat z této prekérní situace a zachránit tak živnost se pro povedenou dvojku ukáže být možnost natočit svépomocí všechny filmy znovu. Záhy se tak objeví na koleně dělané vlastní verze (proces tzv. „švédování“) hollywoodských trháků jako Krotitelé duchů, Řidič slečny Daisy, Křižovatka smrti 2, RoboCop, 2001: Vesmírná odyssea nebo hraný Lví král, které vzbudí mezi sousedskou komunitou nečekaný zájem. Úspěch svébytných dvacetiminutových remaků (délka, kdy se divák dovede plně soustředit) ale neujde sluchu právníků filmových studií, kteří v otázce autorských práv jejich amatérské nadšení rozhodně nesdílejí.

Gondry se po „kaufmanovských“ scénářích (Slez ze stromu, Věčný svit neposkvrněné mysli) spolehl, tako jako v případě svého předchozího, poněkud dětinsky zahleděného dílka Nauka o snech, na vlastní síly. Opouští koncept surreálné romance s mícháním snů s realitou a mizejícími vzpomínkami a servíruje nám mnohem konvenčnější zápletku o snaze dvou outsiderů zachránit zchátralou videopůjčovnu v konkurenci nedalekého DVD megastoru.

Pokud přistoupíte na poněkud nepravděpodobnou a naivní smyšlenku, že by zákazníci po vsunutí kazety do přehrávače nepoznali, jaký je rozdíl mezi originálem a neumětelským improvizovaným záznamem a shovívavě ji přijmete, odmění vás Gondry dobrosrdečnou a mírně sentimentální oslavou lidské tvořivosti a sousedské vzájemnosti v jednom zapomenutém městečku.

Nostalgie po zašlých časech

Při rekonstrukci hollywoodských bijáků i v samotném vyprávění je znát Gondryho osobitý rukopis a režisér prokazuje neutuchající míru autorské kreativity. S filmovým médiem zachází jako s hračkou, jež mu poskytuje dostatek prostoru pro gejzír infantilně roztomilých nápadů a neformálních vizuálních postupů, v nichž kombinuje v hraných scénách počítačovou a klasickou animaci. Bizarní dekorace, kostýmy, masky i mnohé animace vypadají, že jsou dělány doslova na koleně a dojem lacinosti triků je ještě podtrhnut užitím ruční amatérské videokamery.

V druhé polovině se vyprávění mění v situační crazy komedii, kde komik Jack Black při „švédování“ (tedy přetáčení) filmů naplno rozehrává svou výbušnou komiku, při níž mu zdatně sekunduje rapper Mos Def. Člověk jen zalituje, že ztvárnění „ošvédovaných“ filmů zde není víc.

Michel Gondry natočil velkou poctu kinematografii a všem filmařům, ať už profesionálním nebo amatérským, kteří svou vitalitu a nadšení nepřestávají dávat do služeb tvůrčí imaginace bez ohledu na to, co jim to přinese. Všem těm „Ed Woodům“ kinematografických dějin, jež ve svém entuziasmu nečekají, až jim složí poctu nějaký další Tim Burton… nebo Michel Gondry. Francouzský režisér tím potažmo vzdává hold i sám sobě a přichází s autoportrétem filmařského samorosta, který se snaží vyhýbat snadnosti zdánlivě jednoduchých řešení v podobě počítačově upravených triků a pro své hravé vize raději nachází matérii v bezprostřední realitě, jež ho obklopuje.

Film je i nostalgickým steskem po zašlých časech nadšení z prvních videokazet a hřejivé útulnosti domáckých krámků, jenž musí čím dál víc ustupovat architektonickým novostavbám. Síla pospolitých komunit a vzájemné mezilidské soudržnosti, jež překlene most mezi minulostí a budoucností, je v příběhu zpřítomněna i v druhé fiktivní rovině vyprávění v „cimrmanovské“ legendě o jazzovém hudebníkovi Fatsi Wallerovi, jehož osudy se před námi postupně odhalují, aby nakonec za přispění sousedské komuny ožily v hraném životopisném dokumentu.

Gondry vyzývá k samostatné tvůrčí činnosti jakéhokoliv druhu, ale neprojevuje se jako zapšklý staromil, který by vzdoroval přirozenému pokroku. Spíš volá po větší symbióze a koexistenci starého s novým, nezávislých nadšenců i filmařských byznysmenů, jež berou film jako spotřební zboží a s kalkulačkou v ruce počítají, kolik jim vynese x-tá variace téhož letního blockbusteru.

Michel Gondry přišel se svým divácky nejvstřícnějším filmem, jehož součástí je i znalost a praktické užití všech provařených schémat a klišé hollywoodského narativního způsobu vyprávění, včetně dojemně melodramatického závěru, který by od originálního tvůrce videoklipů čekal asi jen málokdo. Z jeho manifestu umělecké tvořivosti čiší bezprostřední radost i fanouškovská posedlost filmařinou, jež má počátky v dětských hrách za domem na Krotitele duchů nebo King Konga.