Dědictví aneb Kurvahošigutntág se stalo satirickým zrcadlem počátku devadesátých let minulého století u nás. Tedy éry nastupujícího kapitalismu, provázeného restitucemi a privatizacemi, kdy se symbolem novozbohatlíka stal podnikatel v zeleném nebo fialovém saku, s bílými ponožkami v černých mokasínech.
Film, který dozrál
Na film přišlo do kina 800 tisíc diváků a kritici režisérce a spolucenáristce Věře Chytilové vyčítali příklon k hrubozrnější poetice lidových komedií Zdeňka Trošky. Objevovaly se tedy podobné výtky, které můžeme sledovat i po premiéře druhého Dědictví po dvaadvaceti letech.
První film ale v průběhu let dozrál. Vztah mnoha lidí se k němu mění s každou reprízou v televizi a většina se dnes asi s historickým odstupem shodne, že jde o opravdu trefnou společenskou moralitu, jíž nechybí vtip, nadhled, ostrý satirický šleh i ztřeštěná grotesknost.
Věře Chytilové se zároveň v komedii z porevoluční doby velkých možností povedlo autenticky zachytit atmosféru české vesnice a přitom přinést i jakousi vyšší či spirituálnější výpověď o ironii života, která lidem typu Bohouše Stejskala umožnila proniknout mezi smetánku.
První Dědictví je vnímáno jako kultovní film s množstvím nezapomenutelných scének a hlášek, které se staly součástí běžné mluvy obyvatelstva. Živelné herectví Bolka Polívky, pak v součinnosti s jeho kolegy z brněnských divadel Husa na provázku a HaDivadlo i těmi pražskými, připomínalo divoký mejdan, při němž se dobře baví jak aktéři zábavy, tak její příjemci.
Nadějný tandem
Když se objevily zprávy o tom, že by se tento kult měl dočkat pokračování, objevily se reakce víceméně dvojího typu. Ty první a negativnější poukazovaly na jistou vynucenost dvojky finančními potížemi farmy Bolka Polívky v Olšanech, na něž poukazuje jako seriózní, tak bulvární tisk.
Ty druhé, pozitivněji naladěné, přivítaly, že po Věře Chytilové se režisérského kormidla ujmul kritiky velebený Robert Sedláček, který je po právu považován za jednoho z nejzajímavějších domácích tvůrců. Jeho předchozí počiny (Pravidla lži, Muži v říji, Největší z Čechů, Rodina je základ státu) mimo jiné ukázaly, jak se dá nepodbízivým způsobem vypovědět poměrně hodně o době, v níž žijeme.
V cyklu České století pro veřejnoprávní televizi pak tuto schopnost ještě znásobil v připomínce zlomových historických momentů, které formovaly či spíše deformovaly naši národní páteř.
Tandem Polívka-Sedláček tedy vzbuzoval jisté naděje, už proto, že autorský režisér má za sebou zkušenosti z portrétování vesnické komunity (Muži v říji) a pokřivených rysů chování jejích obyvatel. Ve dvojce Dědictví se ale ukazuje, že kvalita filmu je odvislá od kvality scénáře, který je největším kamenem úrazu tohoto pokračování.
Krasosmutnění kámošů z mokré čtvrti
Je znát, že Bolkovi Polívkovi zoufale chyběl nějaký partner, ať už režisér jako spoluscenárista (jako v případě jedničky), nebo spíš osvícený dramaturg, který by mu naznačil, že tvar, který vytvořil, působí nekompaktně a nevyrovnaně.
Už jednička připomínala spíš než klenutý příběh sled různorodých epizodek, které dávaly hercům prostor k vyřádění se. Tyto epizody ale měly tu výhodu a přednost, že byly skvěle pointovány, což se zde neděje. Ve dvojce se scény víc vlečou, což souvisí se změnou kurzu vyprávění.
Pokud je možno jedničku chápat také jako oslavu bohatýrského užívání si, tak dvojka přináší nostalgické, bilanční účtování s tímto způsobem života, který měl Bohouš rád, ale který už se vzhledem k věku nevrátí a nedá se opakovat.
Připomíná proto hodně abiturientské setkání, kde se sice hojně vzpomíná na to, co jsme byli v mládí schopni vypařit, ale z pohledu mladších přihlížejících v tomto věku už jde spíš o takové v pocitu nepřenosné krasosmutnění vyžilých kámošů z mokré čtvrti.
Postavy z jedničky
Dvojka z oparu nostalgie za jedničkou těží, což se projevuje jak v připomínce některých scén (luxusní restaurace, Arnoštův nos, replika s ženským přirozením), tak postav, které se v ní objevily. Krátce se zde v úvodu mihne prostituující „hérečka“ Irenka, číšník Jaromíra Dulavy nebo advokát Ulrich (Miroslav Donutil), který se v závěru pak zjeví jako deus ex machina a vyřeší problém, s nímž se Bolek Polívka potýká ve svém reálném životě.
O něco výrazněji do děje zasáhne Bohoušův přítel Arnošt (Arnošt Goldflam), paní Ulrichová (Ivana Chýlková) nebo „andělský“ advokát Strážný (Jiří Pecha). Vlastička (Dagmar Veškrnová-Havlová) je pohřbena hned v úvodu a Bohoušovi se pak po zbytek filmu zjevuje jako duch, který ho ze zásvětí varuje a kárá před nepravostmi, do nichž se řítí.
Bohoušova nová alkoholická jízda
Multimilionář z vůle boží Bohouš Stejskal (Bolek Polívka) za těch víc jak dvacet let, co jsme ho neviděli, zestárl tak jako každý z nás. Snad i trochu zmoudřel a celkově se zkultivoval. Zplodil jednu dceru (Anna Polívková), která ho učinila dědečkem šestiletého vnuka. Právě od jeho narození nepije. Většinu času věnuje péči o vnuka, jehož na své rozlehlé farmě, obklopené zoologickou zahradou, učí jezdit na koni.
Za peníze ale vše nekoupíš a i jeho postihuje velká tragédie. Vlastička zemře, on je znovu na vše sám a hledá přes varování dcery i přítele Arnošta útěchu i pomoc na dně láhve. Po letech odříkané abstinence tak jeho život znovu dostává charakter divoké jízdy, při níž natropí množství hloupostí.
Prohnaná doktorka Ulrichrová se na něm domáhá splacení údajné půjčky několika desítek milionů, kterou má u jejího bývalého manžela, jenž zmizel neznámo kam. Se svým novým manželem, též advokátem (Karel Heřmánek) zároveň spřádá plán, jak Bohouše přimět ke koupi zchátralého zámku a získat za to tučnou provizi.
Jeho dobromyslnosti i megalomanského fanfarónství se ale nesnaží využít jen vykutálení podvodníci z řad právníků, ale i ti ze showbyznysu. Připlete se proto jako mecenáš k natáčení filmu a bláznivě se zamiluje do herečky Evy (Jitka Čvančarová), již chce ve finále přímého přenosu taneční soutěže požádat o ruku. Čímž se ztrapní před celým národem.
Nakonec pod tlakem dcery, přítele Arnošta i ducha Vlastičky končí v protialkoholní léčebně, kde nachází klid v tichém rozjímání se zavánějícím doktorem Strážným. I odtud ale po pár dnech na koni uteče a jeho postoj k alkoholu se výrazně nezmění.
Reflektovaná realita
Polívkův scénář se dotýká mnoha záležitostí, které se nějak vztahují k jeho reálnému životu. Alespoň tak to působí na běžného vnímatele medií, jež o těchto věcech referují. Je tu tedy reflektován hercův vztah k alkoholu, zneužívaná dobročinnost i problémy s exekucí jeho farmy.
Problémem je, že zápletka, pokud můžeme o něčem takovém vůbec hovořit, působí velmi řídce. Podvod doktorky Ulrichové nevyjde a Bohouše bez jeho přičinění před exekucí zachrání postava, přicházející jako deus ex machina.
Postavy zde vůbec působí velmi neukotveně, objevují se a zase mizí značně samoúčelně, dle autorské libovůle. To je nejen případ Miroslava Donutila, ale i Karla Gotta. Tam, kde mělo jeho účinkování v jedničce prvek náhody, nyní slouží jako očekávaná atrakce. Tedy podobně jako Lucie Borhyová coby členka poroty ve variaci soutěže Star Dance. Jen producentem filmu je Nova, tak je třeba zde nasadit její televizní tváře.
Mimo Bolka Polívky nemají herci moc prostoru k rozvinutí svých rolí. Pokud ano, tak se to například v případě Dagmar Veškrnové děje proti naturelu původní postavy. Zásvětní Vlastička působí až příliš étericky a majestátně oproti živočišné charakteristice hospodské z prvního filmu. To je ale obecný rys většiny postav, které paní ex-prezidentová hraje v posledních letech a jež v sobě postrádají kus té ztřeštěné Holky z porcelánu.
Změnil se ale i Bohouš, jehož Polívka posouvá do mnohem distingovanější polohy, která se ale stále bije s jeho buranskou, jadrnou podstatou. Polívka si v roli Bohouše sebeironicky utahuje ze svého obrazu opilce, ale činí tak mnohem méně rozjíveně než před dvaceti lety. Spíš víc smutně a hořce, v duchu věty, již pronese při sedánku s Karlem Gottem „Zestárli jsme, Karle“. Téma stárnutí ale opět nedovede rozvinut do lepšího gagu než je ten otřepaný s viagrou.
Antiteze diváckých očekávání
Komedie, v níž není moc humorných scén, zhořkla a ztratila spád. Až se vkrádá kacířská myšlenka, která není při pohledu na Sedláčkovu předešlou filmografii, kdy do svých společensky kritických snímků podvratně vkládal žánrové prvky (krimi, thriller), až tak od věci.
Nechtěl se režisér prostřednictvím druhého Dědictví vysmát všem těm lidovým komediím od Trošky, Vejdělka a Poledňákové tím, že nabídne antitezi toho, co diváci očekávají? Tedy oddramatizovaný děj, spíše s figurkami než postavami s nějakým psychologickým pozadím, který navíc je spíš rozjímavý než vtipný.
Robert Sedláček jako režisér toto Polívkovo autoterapeutické bilancování či krasosmutnění balí do vizuálně přitažlivých obrazů malebné valašské krajiny. Tu snímá z ptačí perspektivy za doprovodu konejšivé hudby. Časté letecké záběry z vrtulníku, včetně záběrů na něj samotný, ale až příliš zavání product placementem, byť opět ironicky přiznaným.
Mizející folklórní svět vesnických sborů s cimbálem se tu střetává se snobským světem golfových hřišť u zámků jako připomínka toho, čím jsou jednotlivé regiony výjimečné a co by si do budoucna měly uchovat jako své specifikum.
Potřeba oponenta
Pokud ale Robertu Sedláčkovi tento podvratný záměr jen podsouvám, abych sám v sobě omluvil nedostatky díla, pak se nabízí druhý pohled, který nám říká, že jeho osobitost dobrovolně ustoupila do pozadí ve prospěch hlavního protagonisty. Při přijetí filmu pak bude hodně záležet na tom, jaké k Bolku Polívkovi a postavě Bohouše chováte sympatie.
Bolek Polívka se totiž velmi často stává nepřítelem sám sobě. Jeho zbytnělé ego ztrácí soudnost a potřebuje někoho, kdo by ho uměl ukočírovat. To se povedlo například Vladimíru Michálkovi v Zapomenutém světle. V druhém Dědictví neměl při tvorbě scénáře oponenta, s nímž by jeho podobu konzultoval a na výsledku je to znát.
Opilecké výstupy ani omšelá žlutá rádiovka, kterou už beztak prodal v reklamě na paštiku, totiž nezabírá na každého. Film marně hledá své téma a já jsem moc zvědavý, kolik z diváků se nechá koupit tentokrát. V jedničce na konci si chtěl Bohouš koupit všechny, ale to by musel jeho protagonista s dědictvím kultu, který pomáhal stvořit, zacházet mnohem uvážlivěji.
Jsem zároveň i zvědavý, jak ho přijmou diváci televize Nova, v jejíž produkci snímek vznikl. Blíže než k hospodské taškařici, kterou asi očekávají, má totiž k dojímavému rozjímání hvězdy, která se vyrovnává se ztrátami, jež v posledních letech utržila.
Dědictví aneb Kurva se neříká
- Žánr: hořká komedie
- www.dedictvi2.cz/
- ČR 2014
- Scénář: Bolek Polívka
- Režie: Robert Sedláček
- Hrají: Bolek Polívka, Arnošt Goldflam, Miroslav Donutil, Ivana Chýlková, Dagmar Veškrnová-Havlová, Břetislav Rychlík, Karel Heřmánek, Jiří Pecha, Anna Polívková, Marian Roden, Jitka Čvančarová
- Distribuce: Space Films
- Distribuční premiéra v ČR: 06. 02. 14