Fotogalerie

Útěk do divočiny: recenze filmu

Marek Čech

25. dubna 2008

Penn přichází s tématem návratu západní společnosti k větší jednoduchosti, jímž si člověk kompenzuje pocit vykořenění.

Aktivistický režisér

Podobně jako řada jeho slavných kolegů, Clintem Eastwoodem a Robertem Redfordem počínaje a Georgem Clooneym a Benem Affleckem konče, i hollywoodský bouřlivák a aktivista Sean Penn si občas od herectví rád odskočí na druhou stranu kamery. V průběhu šestnácti let natočil pět snímků a jeho posledním projektem, za nějž byl nominován na dva Oscary (herec ve VR, střih), je vysněná adaptace dokumentárně laděného bestselleru Jona Krakauera Into the Wild z roku 1996. Na jehož filmová práva (a souhlas rodiny Chrise McCandlesse) čekal Penn takřka deset let.

Horolezec, dobrodruh a spisovatel Krakauer se na základě nalezených deníků vydal na počátku devadesátých let po stopách mladíka z finančně dobře zajištěné rodiny Christophera McCandlesse. Dvaadvacetiletého premiantského absolventa atlantské univerzity a schopného sportovce, který se zřekl kariéry budoucího právníka, narýsované jeho ambiciózní rodinou a rozhodl se pro tulácký způsob život.

Tento film na DVD/Blu-ray si můžete zakoupit na www.Filmopolis.cz

Chris věnoval během studia našetřených 24 000 dolarů místo na další vzdělávání charitě, zničil svou kreditní kartu, zahodil doklady a změnil si identitu na Alexandera Supertrampa. V průběhu dvou let procestoval pěšky, stopem, na lodi nebo nákladními vlaky Ameriku od Colorada, Kalifornii až po vysněnou Aljašku, kde se jeho fyzická i spirituální pouť uzavřela. Ovlivněn četbou a ideály Lva Tolstého, Jacka Londona nebo Henryho Davida Thoreaua se rozhodl pro existenci bez civilizačních vymožeností a v souladu s přírodou, jejíž podcenění se mu na konci jeho životní cesty vymstilo.

Není divu, že Sean Penn, filmový představitel proti establishmentu se vzpírajících mužů, se pro látku nadchl a rozhodl se ji adaptovat pro scénář. V osmačtyřiceti letech věkem již patřící ke „generaci otců“, ale srdcem stále dokazuje, že zůstává oním věčně nepokojným a nespokojeným rebelem s hlubokou vráskou uprostřed čela.

Filmové zpracování zjednodušilo literární předlohou dané množství výpovědí Chrisových příbuzných, spolužáků i lidí, které náhodně potkal při svých cestách. Penn se opírá hlavně o vyprávění jeho sestry, které navozuje nevyřčenou otázku, zda jedinec svým rozhodováním neovlivňuje kromě svého života i životy svých blízkých. Ubylo tak objektivizujících pohledů, jakým byl vlastně Chris člověkem a co bylo hlavní motivací jeho konání a vznikl epicky srozumitelný tvar, který sice nijak nezastírá problematičnost vymanění se z civilizačního sevření (s ohledem na bolest, kterou tím způsobí svým nejbližším), ale jeho postoj plně chápe a někdy až plakátově křiklavě podporuje.

Zvláště v první půli vyprávění se dočkáme množství manipulativně proklamativních (a tudíž nesympaticky působících) prohlášení o možnostech té pravé svobody a postava Chrise (Emile Hirsch) vypadá spíš jak chodící manifest, pomocí nichž režisér demonstruje své postoje, než jako postava, s níž by jste se v jejím odvážném snílkovství rádi ztotožnili.

Fyzická a duchovní cesta

Penn vypráví Chrisův příběh ve dvou časových rovinách, kde se potkává minulost s přítomností, přičemž obě roviny směřují ke svému splynutí v symbolickém závěru. Minulost zastupuje pohled hrdinovy mladší sestry Carine (Jena Maloneová), který nám zprostředkuje výlet do Chrisova dětství a dospívání a osvětlí nám jeden z důvodu jeho nespokojenosti a touhy vymanit se ze zavedených a předem nalinkovaných drah vlastního osudu. Neuspokojivý vztah s dominantním otcem (William Hurt), který je ještě ideologicky zdůrazněn tím, že otec pracuje pro NASA, i nedostatek pozornosti a lásky ze strany neustále se svářících rodičů, vede k pocitu odcizení a hledání alternativy mimo okruh domácího zázemí. Chris se vydává na cesty hledat to, co mu doma scházelo a touží si doplnit svou osobnost o zkušenosti, které mu rodiče nedokázali zprostředkovat.

Dítěti, vyrostlému v prostředí dysfunkčních rodin, kde patří k běžnému standartu násilí nebo sociální nejistota, se mohou zdát důvody jeho protestu malicherné a sobecké a v Chrisovi může vidět zbohatlického hejska, jež si hraje na kerouacovské „on the road“ bez ohledu na blízké, kteří za něj pociťují strach, který on postrádá. Samotný závěr pak potvrzuje tezi, že Chrisovo vzdání se výhod konzumní společnosti mělo být jen dočasné a během cesty si chtěl její aktér dokázat vlastní soběstačnost a dospělost. Jeho směřování ale v závěrečných čtyřech měsících v podmínkách drsné zimy a úplného odloučení od lidí na Aljašce nabralo směr, se kterým možná Chris ani sám nepočítal a jemu nezbylo, než ho přijmout jako výzvu, se kterou se musí jako správný chlap vyrovnat.

Přítomnost má podobu dvouleté cesty, fyzické i duchovní, na kterou se samorostlý a samotářský, ale charismatický pokračovatel hippie generace dlouhou dobu připravoval a jejíž naplnění hledá v splynutí s přirozeným řádem a koloběhem přírody.

Mezigenerační dialog

Jednoduchá fabule je ozvláštněna retrospektivním syžetem, zaznamenávajícím mladíkův myšlenkový přerod a zrod jeho cestovatelské vášně. Vypravěčská linie sestává z řetězení situací, kdy je Chris při setkáních konfrontován s množstvím lidí (pár postarších hippies Jan a Kevin, křižující Ameriku v pojízdném přívěsu, amatérská písničkářka Tracy, válečný veterán Ron Franz), kteří se více či méně dobrovolně rozhodli rezignovat na většinovou představu o tom jediném a správném způsobu životu a platí za to vyloučením na okraj společnosti. Právě oni formují svými postoji a názory mladíkův pohled na svět a alespoň na čas se mu stávají náhradní rodinou.

Možnost silnějšího přilnutí je však znemožněna Chrisovou utkvělou představou, jež stojí nad všemi lidskými vazbami, být sám uprostřed divočiny a nerušeně s ní splynout. Neuvědomuje si ale, že i příroda má svůj řád a on je v ní vetřelcem, který musí respektovat její pravidla. Svým pobytem v ní si ji, byť v malém měřítku, přivlastňuje a snaží se ji uzpůsobit vlastním potřebám. Ona se brání a Chris za poznání jejího neměnného a přirozeného chodu platí cennou nejvyšší.

Vzájemné potkávání má zároveň ráz mezigeneračního dialogu napříč sociálními vrstvami dnešní Ameriky, kde se mladický idealismus střetává s konformismem rodičovské generace na jedné straně a nevzdáním se svých ideálů u volnomyšlenkářských příslušníků generace 60. let na straně druhé. Komu režisér a scénárista Sean Penn straní, netřeba zdůrazňovat.

Návrat k jednoduchosti

Penn se projevuje nejen jako zdatný scénárista, který dovedl najít klíč k převyprávění skutečného příběhu, jehož finále patří k jednomu z nejpůsobivějších a nejosobitějších z poslední doby, ale i jako zralý filmař. Prostřednictvím hereckých výkonů, krásných scenérii a podmanivě melancholické hudby leadera skupiny Pearl Jeam Eddieho Veddera, jehož texty podporují a posouvají vyznění příběhu zas o kus dál, přináší takřka hmatatelný zážitek z příběhu člověka, který v touze po něčem opravdovém vyměnil výhody středostavovského způsobu života za nejisté hledání smyslu bytí, jeho krásy i toho, co je skutečné štěstí.

Herecké výkony (jak bývá u filmů točených herci zvykem) jsou velmi vyrovnané a kompaktně podporují fyzicky (Emile Hirsch musel zhubnout dvacet kilo) i herecky náročný part ústřední postavy. Emile Hirsch v některých scénách mimikou, gesty i fyziognomií upomene na mladší alter-ego samotného režiséra a má v sobě stejnou napruženost a neochotu podřídit se konvencím.

V první půli vyprávění Penn často experimentuje s obrazem a střídá záběry osobní, dynamické a takřka dokumentární. Využívá paralelní montáže, záběrů zpomalených i z rodinného videa nebo zcizujících prvků, ve druhé půli se tempo vyprávění zklidňuje a dostává pevnější řád. Kamera Erica Gautiera (Motocyklové deníky) krouží v nebeských výšinách a kouzlí s obrázky velehor. Velký důraz klade na zobrazení sepjetí člověka s krajinou, čímž má blízko k tvorbě Terrence Malicka (Tenká červená linie, Nový svět). K pocitu autentičnosti přispívá i natáčení na reálných místech a práce s neherci, kteří se před více než patnácti lety stali součástí Chrisova skutečného putování.

Míra ztotožnění se s příběhem i to, jak moc ho doceníte, hodně závisí na tom, jak přijmete ústřední postavu. Pro někoho může být Chris romantický dobrodruh a naivní idealista, který doplatil na malý pud sebezáchovy, pro druhého ztracený syn, odmítající kazanovskou „tichou dohodu“ s principy většinové společnosti, pro dalšího zas nezodpovědný a sebevědomý floutek, pozérský rebel, který nebere ohledy na nikoho, kromě sebe. Přijetí se bude zřejmě lišit i v tom, zda jste rodiče nebo do reálného života teprve vstupujete a máte v sobě revoltující potřebu měnit svět k lepšímu.

Pennovu „cestu do hlubin tulákovy duše“ můžete zároveň přijmout jako další příspěvek k debatě, jež reflektuje proud v myšlení západní civilizace a téma návratu k větší jednoduchosti, jímž si člověk kompenzuje pocit vykořenění z přírody i přirozených lidských vazeb.