Její počin vyvolal nadšení mezi newyorskými kritiky, kteří ho zvolili filmem roku. Na Zlatých glóbech si titulní představitelka odnesla cenu pro nejlepší herečku v dramatu. Během nedělní oscarové noci má pět želízek (nejlepší film, scénář, herečka v hlavní roli, střih, zvukové efekty) v ohni.
Vlna politické nevole
Stejné nadšení ale nevyvolal v kruzích z levého i pravého spektra americké politiky, odkud se na něj strhla vlna kritiky. Vášnivá veřejná debata se rozpoutala zejména kolem scén, ukazujících mučení a ponižování vězňů v tajných věznicích CIA.
Politikům a operativcům CIA vadilo, že se režisérka, se scenáristou Markem Boalem, dostali k citlivým či rovnou tajným informacím, které neváhali ve filmu použít. Šlo především o ty, jež naznačují, že k dopadení nejhledanějšího teroristy světa vedly informace, získané mučením.
Mark Boal vycházel při tvorbě scénáře ze soukromých rozhovorů s agenty zpravodajské služby CIA, členy americké armády i diplomaty Bílého domu v zahraničí. Přitom původně mělo jít o úplně jiný film. O hořký, deziuluzivní pohled na práci několika profesionálů z prostředí CIA a armády, kterým se nedaří deset let dopadnout Usámu bin Ládina.
Někdo jako režisérka
Pak ale přišlo v květnu 2011 jeho odhalení a zneškodnění a scénář musel být přepracován. Objevila se postava agentky CIA Mayi (Jessica Chastain) jako někoho, kdo byl přítomen všem klíčovým momentům tohoto pátrání a jenž zasvětil honu na bin Ládina deset let života.
Ponechme stranou, zda ve skutečnosti tato agentka existovala, nebo jde spíš o fiktivní postavu, složenou z několika agentů, kteří bin Ládina skutečně hledali a přispěli k jeho dopadení. Přikláněl bych se spíš k druhé variantě, neboť půvabná rusovláska Maya je až příliš typická bigelowovská ženská postava.
Navenek křehká, uvnitř ale silná, neústupná a ambiciózní. Zkrátka něco jako režisérka Kathryn Bigelow, která se dokázala prosadit ve spíše maskulinním hollywoodském prostředí a před třemi lety dokonce vyfouknout svému ex-manželovi Jamesu Cameranovi Oscara za nejlepší film i režii se svým válečným dramatem Smrt čeká všude.
Postava bez osobního života
Drama, odehrávající se válečném Iráku, představilo hlavního hrdinu, armádního pyrotechnika Jamese (Jeremy Renner), který válečné nebezpečí a pyrotechniku bere jako adrenalinový sport, na němž je závislý. Mezi dráty roznětek se pohybuje obratněji než v mezilidském kontaktu, který jen obtížně navazuje.
Maya je mu v mnohém podobná. I ona je zcela pohlcená svou prací, do níž byla zlanařená hned po škole. Mladá analytička tajné služby se ze zprvu trochu vyjukané a nejisté arabistky velice rychle mění v zarputilou a cílevědomou lovkyni bin Ládina, která svým úsilím dopadnout ho zahanbuje i své zkušenější kolegy. Tím si zároveň získává jejich přirozený respekt, který se přenáší i na nejvýše postavené figury CIA (James Gandolfini) nebo vojáky z elitní jednotky Seal Team Six, provádějící zásah proti bin Ládinovi.
Maya je svou prací posedlá a je na ni zcela závislá. Režisérka ji záměrně představuje jako postavu bez osobního života, jíž nedopřává žádné pozadí, které by „odlehčovalo“ její urputnost. Žádné zmínky o rodičích, sourozencích, přátelích, milostných touhách, osobním zájmu na dopadení vůdce al-Káidy v důsledku smrti někoho blízkého při událostech 11. září, nic takového.
Součást stínového světa zpravodajských služeb
V duchu žánrového ladění filmu do události rekonstruujícího thrilleru s prvky thrilleru špionážního nebo detektivního, ji ukazuje jako kolečko i oběť mechanismu honu na bin Ládina. Což potvrzuje i závěrečná scéna, v níž po dosažení svého cíle sedí osamoceně v letadle, které ji převáží zpět do vlasti. Pří vší triumfálnosti svého vítězství je v ní velký smutek a s ním spojená otázka, jaký svému životu teď dá smysl?
Maya se stala součástí „stínového“ světa zpravodajských služeb, jemuž obětovala své soukromí výměnou za pocit uspokojení ze splněné mise. Přizpůsobila se prostředí, v němž se zadané úkoly plní bez ohledu na sporné nebo neobhajitelné použité prostředky.
Její postava vnáší do vyprávění ženskou perspektivu vnímání, ale i větší emoční zabarvení (smrt její kolegyně) než v případě mužského světa ve Smrt čeká všude, čímž alespoň pro mne získává tento film nad svým předchůdcem navrch.
Sporné metody mučení
Zároveň se v postavě Mayi skvěle odráží vývoj a s ním spjaté pocity nejen členů tajných služeb, ale celé americké společnosti, v otázce přístupu ke kontroverzním metodám prosazování boje proti terorismu.
Když dva roky po událostech z 11. září přijíždí Maya na Blízký východ, je svědkem výslechů vězňů, při němž je používaná i metoda waterboardingu. Tedy způsobu mučení, při němž je zadrženému přes hlavu přehozen hadr a do úst mu vyslýchající lije vodu.
Syrová scéna naznačuje, to o čem jste se jistě mohli dozvědět ze sdělovacích prostředků. Že se americké tajné služby ve jménu boje proti terorismu nezastaví před ničím a že vězně vystavují krutým a stresujících podmínkám. Při nich je jim odpírán spánek, jídlo a voda a jsou ponižováni i sexuálně. Maya je zprvu vůči těmto metodám zdrženlivá, ale potom na ně i ona přistupuje.
Deset let se žene za stopou, kterou už dávno všichni odepsali a jež ji přivede na stopu kurýra Abu Ahmeda, který je v nějakém kontaktu s obyvateli až příliš opevněné a zabezpečené rezidenci v pákistánském městě Abbottábád. Právě zde během nočního náletu v noci 2. května 2011 drama vrcholí.
Desetiletí vývoje tajné služby
Režisérka až dokumentárním způsobem toto desetiletí, vedoucí k dopadení Usámy bin Ládina, přibližuje z pohledu činnosti amerických zpravodajských služeb. Ukazuje frustrující, vyčerpávající a dlouho neúspěšné pátrání mezi afghánskými a pákistánskými buňkami al-Káidy, do něhož zasahuje nejen únava pronásledovatelů, ale především změněná politická orientace zahraniční i vnitřní politiky USA.
S nástupem Baracka Obamy v roce 2009 a zrušením zajateckého programu se proměňují možnosti, jak získávat informace. Mučení střídá uplácení a vyšetřovací metody CIA se celkově dostávají pod intenzivní palbu politiků a veřejného mínění. V důsledku toho trpí nejvíc samotní agenti, kteří jsou v mnohem větším ohrožení, neboť se ocitají na černých listinách teroristů a hrozí jim smrt.
Bushovská administrativa mučení vězňů popírala, Obama po svém nástupu tyto metody rovnou zakázal. Film ukazuje skutečnost ale v mnohem ambivalentnějším duchu, který je vtělen do ironického záběru na prezidenta Obamu, hovořícího v televizi o zákazu mučení. Ten sledují agenti CIA, kteří vědí, jaká je skutečná realita.
Bez hodnotících morálních znamének…
Kathryn Bigelow prostřednictvím svého filmu metody mučení, vedoucí k získávání informací, neobhajuje ani nelegitimizuje, jak je jí někdy mylně přisuzováno. Spíše se nestranně a bez nějakých hodnotících znamének ptá na otázky, jež by měly trápit a podle ohlasů i trápí americkou vládní administrativu.
Kdo mučení schvaloval? Jak to, že za to nebyl obviněn nebo potrestán? Mohli vyšetřovatelé získat informace i bez těchto metod a byly tedy obhajitelnou podmínkou k dopadení bin Ládina? Jaká byla informační vytěženost mučených osob? Jak velké bylo množství osob mučených úplně neoprávněně, kteří do styku s al-Káidou vůbec nepřišli?
Režisérka se ptá, nevynáší rozsudky a nechává diváka, aby se rozhodnul v posouzení této problematiky dle vlastního svědomí. Její snímek bez hodnotících morálních znamének se stává důležitým a ideologicky, politicky a eticky nezatíženým svědectvím o Americe, která si sama musela vymezit pravidla pro svou roli světového četníka číslo jedna.
…které ale přesto ve filmu jsou
Její postoj k nehumánním procedurám i tomu, zda by byl bin Ládin bez mučení dopaden, se přesto dle mne ve filmu zračí. Například v demonstraci teze, že důstojnost v důsledku mučení neztrácí jen ponižované osoby, ale i jejich věznitelé. I samotný zvolený styl vyprávění o jejích postojích v něčem vypovídá.
Kathryn Bigelow mohla natočit strhující akční thriller, nasáklý propagandou, patosem a glorifikací činnosti agentů CIA při honu na bin Ládina. Místo toho se rozhodla ale přijít s thrillerem vleklým, který podobně jako Fincherův Zodiac přináší pohled na zdlouhavé procedurální pátrání po unikavém fantómovi někde v poušti, které ve výsledku ničí především duši jeho pronásledovatelů.
Tito pronásledovatelé nejsou ukázáni jako hrdinové, s nimiž by se mohl divák ztotožnit, ale jako někdo, kdo ve jménu dosažení cíle (dopadení bin Ládina) použil prostředky (mučení), vedoucí ke ztrátám na obou stranách barikády. A na divákovi pak je, aby tyto prostředky i padlé oběti, vedoucí k dosažení cíle, vyhodnotil. Vznikl tak film, po němž zůstávají eticky sporné otázky, na něž bude muset poctivě hledat odpovědi liberální pacifista i konzervativní a vlastenecký politický jestřáb.
Úmorná špionská rutina
Špionská práce je zde ukázána jinak než v bondovkách. Jako byrokratická zpravodajská rutina, při níž se střípek po střípku skládají informace, které mohou vyjevit svůj ošidný charakter. Jako neustálé narážení na nedostatek důkazů a faktů při honbě za přízrakem, o němž nevíte, kdy a s jakou silou udeří. Jako svět porad, vyhodnocování zpravodajských svodek, pozvolného odhalování stop i jejich mizení, při němž se může stát, že důležitá stopa je přehlídnuta.
Nečekejte žádná dynamická thrillerová vylepšení nebo divoké scénáristické zvraty, ale věcný, střízlivý tón a téměř dokumentární nezaujatost. Tomuto stylu je uzpůsobeno i odpsychologizované herectví, z něhož přesto vycítíte, jakým osobnostním vyhořením postavy procházejí.
Upachtěná a úmorná cesta za kýženým výsledkem, s mnoha zavádějícími stezkami, po nichž je třeba se vrátit zpátky na začátek a zkusit to jinak, nakonec přivede zpravodajské analytiky k zabezpečenému objektu, obehnanému vysokou zdí, v němž by se mohla nacházet osoba, která dělá vše možné pro své utajení. Informace, že by se zde mohl ukrývat Usáma bin Ládin, je dlouho a pečlivě zvažována, až je vydán povel k zahájení akce obsazení domnělého úkrytu hledaného teroristy a jeho likvidaci.
Půlhodinové vyvrcholení jak z počítačové hry
Samotná akce elitní jednotky Seal má formální podobu vojenské počítačové hry, při níž dochází k rychlé střelbě a systematickému čištění objektu od potencionálních zdrojů nebezpečí. Kamera Greiga Frasera zachycuje přesně koordinovanou akci profesionálů, kteří jako černé stíny našlapují v prostoru a snaží se v co nejkratším čase, než se ztichlé město probudí, akci provést. Je přitom užito střídání dvou perspektiv - sledování útoku zvnějšku v šeru a samotného pohybu vojáků s noktovizory uvnitř budovy, které propojuje precizní střih.
Opět, kdo by čekal nějakou spektakulární akci, končící chlapeckým poplácáváním po ramenou a vítězoslavnými úsměvy, bude zklamán. Tlumená, dokumentárně zachycená akce přesto po dvouhodinové stopáži, vyplněné pomalým rozplétáním špionážního rébusu, kde se UBL nachází, působí jako vítané dynamické osvěžení.
Rozhodně ale nejde o nějakou patriotickou oslavu, ukončující vyčerpávající desetileté pátrání po strůjci největšího traumatu v novodobých dějinách Ameriky. Na to je při tomto zásahu vidět až příliš vyděšených dětí v domě a obraz jejich zabité matky, která měla tu smůlu, že se připletla do rány dobře vycvičených vojáků.
Maya jako lakmusový papírek nálad ve společnosti
Dvouapůlhodinová kronika honu na saúdskoarabského teroristu a zakladatele al-Káidy se nese v pomalém tempu, které v závěru graduje. Jednotlivé kapitoly, odehrávající se ve velkých časových i prostorových odstupech, jsou odděleny nadpisy, které nám napovídají, kudy se bude děj dramatického vyprávění, jehož koncovku známe, ubírat.
Kathryn Bigelow vypráví zdánlivě nezaujatě, bez politických a etických hodnotících znamének i emočního zabarvení. Přesto, kdo chce, tak její postoje i city, jimiž jsou postavy zmítány, ve filmu objeví. Stačí se na konci podívat na křehkou rusovlásku, jak sedí sama v prázdném nákladním letadle. A hned vytušíte, jakou katarzí asi po prožitých událostech prochází. Co získala a co naopak pozbyla.
Režisérce především patří dík za způsob, jakým ožehavé téma zpracovala. Mohl z toho být propagandistický nástroj odvety za 11. září, ale stalo se z toho tázání ohledně eticky sporného nebo rovnou zavrženíhodného charakteru použitých prostředků ve válce se světovým terorismem.
Jakoby se křehká, ale uvnitř silná a odhodlaná, Maya stala ztělesněním teze, že tento boj nemá vítěze a ušpiní se v něm všichni, kdo se do něj aktivně zapojí. Přešlapy imperialistického charakteru americké zahraniční politiky a jejího „vývozu demokracie“ tak na sebe vzala symbolicky mladá žena z prostředí tajné služby, která prochází, stejně jako celá americká společnost, přerodem. Jakým směrem, to naznačí řešení příštích konfliktů na mezinárodním poli, které tímto nechci rozhodně přivolávat.
Důležité svědectví pro budoucnost
30 minut po půlnoci by si zasloužilo Oscara možná víc než režisérčin předchozí válečný opus Smrt čeká všude. Přesto se ale letos bude muset zřejmě sklonit před žánrově čistším a více zjednodušujícím Affleckovým Argem.
S ním i s Lincolnem má společné téma sváru ideje a kompromisu, kdy při prosazování velkého cíle dochází k užití nečistých nebo eticky sporných prostředků. Oproti němu je divácky méně přátelské a obsahuje víc palčivých otázek, na které se ne všem chce hledat poctivě odpovědi. Přesto z hlediska budoucnosti představuje důležitou výpověď pro příští generace o Americe, která se ne vždy šťastným způsobem vyrovnávala s traumatem 11. září.
30 minut po půlnoci
- Žánr: thriller
- Původní název: Zero Dark Thirty
- www.zerodarkthirty-movie.com/
- USA 2012
- Scénář: Mark Boal
- Režie: Kathryn Bigelow
- Hrají: Jessica Chastain, Mark Strong, Joel Edgerton, Chris Pratt, Scott Adkins, Édgar Ramírez, Jason Clarke, Jennifer Ehle, Kyle Chandler, Harold Perrineau, James Gandolfini
- Distribuce: Bontonfilm CZ
- Distribuční premiéra v ČR: 21. 02. 2013