Fotogalerie

Svědkové Putinovi: recenze filmu

Marek Čech

17. listopadu 2018

Vybrali si ho a pak se nestačili divit. Svědectví o mocenském vzestupu Vladimira Putina a manipulativních praktikách, jež k tomu použil, které léty nabralo na mrazivém kontextu.

Vitalij Manskij (1963) pochází z ukrajinského Lvova. Vystudoval obor kamera na moskevské vysoké filmové škole VGIK a první snímky začal natáčet na konci 80. let. Českým divákům jeho jméno i tvorba nejsou neznámé. Za svůj tragikomický pohled za potěmkinovskou fasádu KLDR, nazvaný V paprscích slunce, získal před třemi lety ocenění na jihlavském festivalu dokumentárních filmů, kde byl i letos hostem s filmem Svědkové Putinovi.

V roce 2013 za film Roura, sledující příběhy lidí, kteří žijí podél transsibiřského plynovodu, dostal ocenění za nejlepší dokumentární film na festivalu v Karlových Varech. A tutéž cenu si odnesl i z letošního ročníku karlovarského festivalu za snímek Svědkové Putinovi.

Film vznikl v produkci společností Vertov Real Cinema (Lotyšsko), Golden Egg (Švýcarsko) a Hypermarket Film režisérů Víta Klusáka a Filipa Remundy, přičemž s posledně jmenovanými spolupracuje Manskij opakovaně. Právě Remunda označuje snímek za „ruského Občana Havla“ z důvodu toho, že se Manskému, podobně jako kdysi Pavlu Kouteckému, podařilo natáčet v bezprostřední blízkosti ruských prezidentů. A to jak Borise Jelcina, tak Vladimira Putina.

Předchozí materiál v novém kontextu

Manskij, který žije v současnosti s rodinou v Lotyšsku, se k nim dostal tak, že v roce 1999 dostal od ruské státní televize zakázku představit Vladimira Putina blíže divákům. Bylo to v době, kdy Boris Jelcin na konci roku abdikoval a Putin se stal úřadujícím prezidentem. Tehdy byla jeho popularita na dvou procentech a dokument si kladl za cíl seznámit veřejnost s prostředím, z něhož vyšel, pochopit jeho osobnost a také ho ukázat z lidské stránky.

Manskij proto začal hledat jeho bývalé učitele, přátele, známé. Materiál, který natočil, poslal lidem kolem Putina a ten ho pozval na osobní schůzku. Režisér mu během ní navrhl, že by společně mohli navštívit Putinovu učitelku ze základní školy. A tak vznikla jejich spolupráce.

Tento film byl zveřejněn před prezidentskými volbami v březnu roku 2000 a scéna s učitelkou, jíž vrcholí, diváky velmi oslovila. O pár měsíců později, kdy už byl Putin řádně zvoleným prezidentem, se Manskému ozvali z Kremlu s nabídkou, aby v natáčení pokračoval. Tentokrát bylo třeba Putina představit jako státníka, který rozvracenému impériu navrací jeho někdejší slávu.

Manskij, který v prvním filmu sledoval Putinovu volební kampaň a okruh jeho nejbližších spolupracovníků, měl v tom druhém zachytit první rok jeho výkonu prezidentského úřadu. Při tomto výročí byl také tento druhý film odvysílán ve státní televizi.

A Svědkové Putinovi jsou vlastně třetím filmem, vzniklým z materiálů, které natočil pro předchozí dva filmy, včetně těch, které se do nich nedostaly. Ty pak doplnil autorským komentářem, který materiálům, původně sloužícím k představení a propagaci Vladimira Putina, dávají nový kontext. Především pak ve světle jeho pozdějších činů.

Osobní rovina

Manskij po zkušenosti s tím, kam se za dvacet let posunulo politické působení prezidenta Vladimira Putina, formuluje myšlenku, že ten, kdo přihlíží nespravedlnosti a nic nepodnikne, stává se nejen svědkem, ale i spoluviníkem této nespravedlnosti.

Manského osobní rovina je v tomto dokumentu velmi důležitá, protože jako Putinův dvorní dokumentarista natočil film i o přiznání vlastní viny na jeho vzestupu. O svém tehdejším angažmá zde mluví značně sebekriticky. Režisér tu ale určitě není v roli přitakávače, který by nezpochybňoval nic, co prezident řekne.

V tom se liší od Olivera Stonea a jeho čtyřdílného dokumentu Svět podle Putina z loňského roku. V otevřených rozhovorech si dovede udržet od Putina odstup a říct mu do očí, kdy s ním nesouhlasí. Třeba v otázce návratu k sovětské hymně.

Manipulativní praktiky

Především se ale ukazuje být bystrým pozorovatelem a nyní skoro po dvaceti letech i komentátorem Putinových tahů na politické šachovnici a manipulativních taktik, které přitom používá. V osobní rovině je to dobře vidět na oné „spontánní“ návštěvě Putina u jeho petrohradské třídní učitelky Věry Gjurevičové, která má jen hrát na city voličů, což se zjevně povedlo. Vidíme, že ale ani při ní se nedovede Putin uvolnit, projevit se lidsky a že si především hlídá svůj mediální obraz.

Vypočítavost jeho politiky je dobře znatelná i v jeho rozhodnutí, že nebude vést žádnou předvolební kampaň od doby, kdy byl jmenován úřadujícím prezidentem a připravoval se na volby řádné za tři měsíce. Žádné televizní debaty, žádné televizní spoty, namísto toho jen neúnavné objíždění voličů v regionech, před nimiž se mohl prezentovat jako muž činu a ne jako mluvka z debat s politickými konkurenty.

Odkud to jen známe a kdo se jím zcela zjevně inspiroval ve své kampani? Už tehdy si Putin budoval své výlučné postavení, podobně jako Miloš Zeman v druhé prezidentské kampani. K oné výlučnosti přispívalo i to, jak byl jeho nástup do funkce prezidenta připraven. Byl mu dán prostor, aby za několik měsíců vládnutí získal výhodu oproti svým konkurentům. Kdybychom opět hledali analogie u nás, vzpomeňme třeba na Rusnokovu vládu, jejíž členové ale v barvách SPOZ ve volbách totálně pohořeli.

Špatný odhad liberálních kruhů

Vladimir Putin jako bývalý agent KGB na území NDR, nástupkyni KGB v podobě FSB od července roku 1998 do srpna roku následujícího šéfoval. Pak vykonával úřad premiéra a po abdikaci prezidenta Borise Jelcina ze dne 31. prosince 1999 převzal pravomoci úřadujícího prezidenta. Řádně zvoleným prezidentem se stal 7. května 2000, když předtím v březnových prezidentských volbách vyhrál.

Jelcin, a oligarchové kolem něj, si tehdy sedmačtyřicetiletého ambiciózního politika vybral za svého nástupce a pak, jak ukazuje dokument, se nestačil divit, jaké monstrum on coby jeho stvořitel přivedl na svět. A spolu s ním i liberální kruhy, které ošálil v tom, jak se navenek prezentoval.

Liberálové po jelcinovském období chaosu hledali někoho, kdo by byl současně liberál a zároveň přinesl vládu pevnější ruky. A Putin se do těchto jejich parametrů přesně napasoval. Když už byl pak zvolen, začal se vůči jelcinovské éře vymezovat a stylizovat se do role zachránce ekonomicky rozvrácené země.

Dobře ho odhadla Manského manželka, která v úvodu dokumentu během oznámení Jelcinovy abdikace na Silvestra roku 1999 říká, že teď nás čeká vláda pevné ruky a že na Jelcinovo období budeme ještě vzpomínat jako na to šťastnější. Sám režisér přiznává, že jeho postoj nebyl tak vyhraněný a že byl obětí oněch liberálních her či kalkulů.

Jelcinovo hořké prozření

Svého nástupce neodhadl ani samotný Boris Jelcin. Dobře to zrcadlí scéna, kdy ve svém honosném sídle v kruhu rodiny sleduje po své abdikaci prezidentské klání, v němž Putin zvítězil. Chce se spojit s novým prezidentem, ale operátorka mu sdělí, že Putin zavolá, až se vrátí. Na ten telefonát zřejmě marně čekal až do své smrti, jak naznačuje dokument.

U Jelcina a jeho rodiny, v němž významnou roli hraje jeho dcera Taťána, pak zaznamenáváme postupné vystřízlivění z toho, koho vybrali jako jeho nástupce. To je znatelné i u členů Putinova volebního štábu, složeného z liberálů, lidí, kteří ovládali ruská média či Dimitrije Medvěděva.

Ten jediný mu zůstal věrný dodnes, u ostatních režisér ukazuje jejich osudy v čase. Většina z nich už po roce Putinova vládnutí přešla do opozice, někteří za záhadných okolností zemřeli, na jejich místo přišli jiní, spojení s jeho petrohradským angažmá a minulostí v KGB.

Interpretace na základě vlastní zkušenosti s Putinovým vládnutím

Ony tři měsíce mezi Putinovým jmenováním úřadujícím prezidentem a jeho řádným zvolením výmluvně ukazují, jakým způsobem si budoval svou dnešní pozici. Zezačátku se prezentoval jako demokrat, což je patrné i ve větě, kterou pronese k Manskému. „Do filmu a tvůrčího procesu vám vůbec nehodlám zasahovat.“ Cestou do posilovny mluví o demokracii, o obnově důvěry lidí ve vládu práva i o tom, jak touží znovu být obyčejným občanem.

Všechny jeho slova v kontextu pozdějších událostí jako byly vraždy Anny Politkovské a dalších novinářů, vražda Borise Němcova, anexe Krymu, válka na Ukrajině, hybridní, dezinformační válka, rozpoutaná po anexi Krymu, dostávají zcela jiný význam, který si tam ale dosazujeme až na základě zkušeností s Putinovým vládnutím.

Horáček, Putin a Gorbačov na festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě

Filmy a seriály

Režisér nás nemusí vodit za ručičku a říkat nám, co si máme o jednotlivých obrazech ze zákulisí prezidentské kampaně i prvního roku vládnutí myslet. Přes svůj občasný komentář nechává interpretaci na nás, protože tou interpretací se stává Putinovo mocenské počínání.

Stačí sledovat první rok jeho vlády, kdy se vrací zpět sovětská hymna, Putinovi někdejší příznivci přecházejí do opozice a média začínají plnit propagandistickou roli. Jakoby i českému divákovi přitom říkal, toto se může stát i u vás, když si nedáte pozor na populistické politiky, kteří slova o demokracii záhy či postupně vymění za autoritářský způsob vládnutí. V Putinově případu trvá už skoro dvacet let a naději na konci tunelu nejen režisér moc nevidí.

Dokladem takového způsobu vládnutí je i to, že se tento dokument v Rusku nesmí promítat a že jeho autor žije v Lotyšsku, odkud se prostřednictvím něj snaží podat svědectví nejen o mocenském vzestupu Vladimira Putina a manipulativních praktikách, které k tomu použil, ale i o vyvození vlastní odpovědnosti za to, že se na tomto vzestupu podílel.

AVmania.cz
Svědkové Putinovi		8