Tiché doteky: systematická manipulace v sektářské rodině [recenze filmu]

V hlavní soutěži letošního karlovarského festivalu sice Česká republika svého zástupce neměla, ale v druhé soutěžní sekci Na východ od Západu už ano. Režisér Michal Hogenauer v ní představil svůj debut Tiché doteky, vzniklý v nizozemsko-lotyšské koprodukci.

Chladné, odosobněné prostředí

Pětatřicetiletý Michal Hogenauer patří k nejslibnějším autorům nastupující režisérské generace. Jeho absolventský snímek Tambylles (2012) byl uveden v sekci studentských filmů Cinéfondation na MFF v Cannes. A ambice, minimálně evropské, neskrývá i jeho celovečerní debut, který natočil převážně v angličtině, s holandskými herci, mezinárodním štábem a v lotyšských kulisách.

Michal Hogenauer přiznává, že kvůli tématu vyprávění a jeho univerzální sdělnosti usiloval o určitou nejasnost v otázce toho, v jaké zemi a v jakém městě se filmový příběh odehrává. Může to být kterékoliv evropské. Lotyšská Riga, co do výběru lokací, nabídla filmařům rušné městské ulice, honosné vilové čtvrti, ale zároveň i typickou stísněnou skandinávskou atmosféru.

Tu exponuje holandský kameraman Gregg Telussa do pečlivě komponovaných obrazů prostředí, jež hlavní hrdinku obklopuje. Venku vládne většinou sychravé, deštivé počasí, dům, v němž pracuje jako au-pair, vykazuje všechny znaky designově dokonalých, minimalisticky strohých, ale studených obydlí bohatých vrstev obyvatelstva.

Tlumenými barevnými odstíny, pozorovatelskou statickou kamerou s dlouhými záběry a opakujícími se motivy rodinných rituálů se striktními pravidly nebo činnostmi, které au-pair v domě vykonává, všemi těmito formální prostředky režisér charakterizuje prostředí, do něhož mladá dívka přichází a jež na ni působí strnule a odosobněně.

Rámcující policejní výslech

Za tou chladnou a sterilní dokonalostí domácnosti rodiny, v níž se ocitla, se ale skrývá něco znepokojivého. Povahu toho, co by to mohlo být, tušíme, ale plně nám to odhalí až závěrečné titulky. Atmosféru napětí, čeho se to dívka stala součástí, dotváří ambientní hudební podkres Filipa Míška z kapely Khoiba.

Spoluscenáristé Michal Hogenauer a Jakub Felcman (Příliš mladá noc) nám ale záměrně neříkají všechny informace. Nebo je dlouho zadržují. V konstrukci vyprávění jsou výpustky, zámlky a skoky vpřed v čase, které nás nutí k aktivní participaci na ději a přemýšlení o tom, jaké jsou motivace jednotlivých aktérů příběhu.

Uteč: recenze filmu

Jistou nápovědu poskytuje rámování příběhu výslechem na policejní stanici, kde mladá dívka za asistence tlumočnice vypovídá o výchovných metodách, kterých byla v rodině svědkem a na nichž se i sama podílela. Toto rámování nás připravuje na blíže neurčený dramatický moment nebo bod zlomu.

Seznam striktních pravidel a úkolů

Ona mladá dívka se jmenuje Michaela (Eliška Křenkovová) a přijíždí do ciziny pracovat jako au-pair pro rodinu z vyšší společenské vrstvy. Má se starat nejen o jejich luxusní dům se zahradou ve vilové čtvrti na předměstí, ale především o jejich desetiletého syna Sebastiana (Jacob Jutte). Již první setkání s rodinou však naznačí, že od ní bude očekáváno mnohem více.

Otec (Roeland Fernhout) jí hned na začátku přiměje k tomu, aby podepsala seznam striktních pravidel a úkolů, týkajících se chodu domácnosti a výchovy syna. Tyto pravidla jsou jí přitom prezentovány tak, že je má vnímat pro dobro své, aby do rodiny zapadla, i všech zúčastněných.

Láska: recenze filmu

Mezi tyto pravidla patří dochvilnost, čistota, dodržování harmonogramu a to včetně toho synova. Rodina přece není demokracie, jak říká otec. Jeho žena (Monic Hendrickx) dává dívce nové jméno Mia. Ta pravidla připomínají na minutu přesný rozpis, určující, kdy se bude snídat, odcházet do školy, přicházet z ní i večeřet. A nejen to, je v nich i to, jak mají být sladěné předměty v domě, kde se mají nacházet a podobně.

Postupné podvolení

Rodiče na jejich plnění přísně lpějí a dávají dívce najevo, že pokud se jich nebude držet, její pobyt v rodině a na této pracovní pozici brzy skončí. Michaela nechce absolvovat předčasnou, potupnou cestu domů, protože by tím před svou rodinou přiznala, že selhala. Takto to vnímá. A nechce přijít ani o nově navázaný vztah se zakřiknutým a odtažitým Sebastianem, k němuž si obtížně hledala vztah a jenž k ní přilnul.

Postupně se tak začne podvolovat tomu, co zezačátku odmítala. Rodiče, ač tvrdí, jak jim na Sebastianovi záleží, se k němu chovají velmi chladně a odcizeně. Součástí jejich výchovy jsou i tělesné tresty, jež mají chlapce zocelit. Po nich přichází jeho poděkování. Rodiče se domnívají, že bezvýhradná poslušnost je jednou z podmínek jeho budoucího uplatnění.

Michaela si časem začne všímat, že tento způsob výchovy a dodržování pravidel pronikl i do okolních rodin a domácností, které se společně nejen scházejí, ale provozují i společnou kavárnu a školu. Aby dívka mohla zůstat na svém místě, musí je akceptovat i ona.

Favoritka: groteskní historické drama, nominované na deset Oscarů [recenze filmu]

Režisér ve vyprávění pracuje s dvěma spojitými tématy. Jedním je téma manipulace, tím druhým je otázka morálních hodnot, jež jsou vlivem manipulace podrobovány zkoušce. Michaela je vystavena systematickému tlaku, který není násilný, ale vedený způsobem, díky němuž se začne odcizovat sama sobě.

Ztrácí kontakt se svou rodnou zemí, se svým domovem, jazykem i jménem. A vytváří si novou identitu, novou náhradní rodinu, s níž by se v prostředí, v němž si nemá s kým promluvit, mohla identifikovat. Film sleduje její proměnu z empatické bytosti v tu submisivně vykonávající příkazy jejich zaměstnavatelů a nastiňuje jednotlivé fáze manipulační strategie, jíž se stala obětí.

Dvanáct kmenů

Že by šlo o sektu, ale nechce film dlouho vyjevit, i když se to nabízí. Třeba jsou to jen staromilští zastánci přísné výchovy, napadne vás. Až závěrečné titulky pak příběhu, který se po celou dobu snažil o postižení obecnějších metod manipulace a lámání páteře, dávají konkrétní ukotvení.

Distribuční společnost tu spojitost s realitou v tiskových materiálech k filmu sama prozradila, takže se nedopustím žádného spoileru, když prozradím, že Tiché doteky nejsou vykonstruované drama à la these, ale tvůrce k němu inspirovala kauza náboženské sekty Dvanáct kmenů, jejíž praktiky, spojené s týráním dětí, otřásly evropskou veřejností před šesti lety.

Rodinný film: recenze filmu

V září 2013 německá policie vnikla do dvou sídel komunity ve městech Klosterzimmern a Wörnitz a kvůli podezření z týrání dětí odvezla rodičům celkem čtyřicet jejich potomků. Sekta Dvanáct kmenů, vedená autoritativním Elbertem Eugenem Spriggsem, má své pobočky v USA, Kanadě, Francii, Velké Británii, Španělsku, Brazílii, Argentině a také v České republice, kam se přesunula právě z Německa.

Příběh se volně inspiruje a nepřímo vychází z učení náboženské sekty Dvanáct kmenů, která rekrutuje své nové členy použitím metod tzv. brainwashingu a lovebombingu. Dvanáct kmenů se živí ekologickým farmařením, provozem restaurací, kaváren či ubytovacích zařízení.

Své děti odmítají posílat do veřejných škol a vzdělávají je sami ve svých zařízeních. Děti jsou v této sektě vychovány skrze fyzické tresty pomocí bambusových rákosek za nepatřičné projevy emocí, představivost, za hraní her, za pláč, za jakékoliv neuposlechnutí. Jedním z cílů sekty je vychovat „biblických“ 144 000 chlapců, kteří připraví druhý příchod Kristův.

Inspirační zdroje

Většinu členů této sekty je možné považovat za moderní otroky. A tak je stylizovaným způsobem do podoby jakýchsi zdvořilých robotů, sloužících vyššímu cíli, režisér i vyobrazuje. Vykreslení sektářské komunity připomíná satiru Jordana Peela Uteč, přičemž jejímu duchu odpovídá i ono balancování na hranici vážného a směšného u některých scén. Otázka je, jak moc je tato směšnost záměrná nebo spíš nechtěná.

Těch inspiračních zdrojů ale uvidíme ve filmu víc. Režisér je velkým obdivovatelem Michaela Hanekeho (Bílá stuha, Láska), jehož stylu se přibližuje v konstrukci prostoru, vedení herců i pomalé pozorovatelské kameře. Napadne vás i nejslavnější tvůrce tzv. řecké divné vlny Yorgos Lanthimos (Zabití posvátného jelena, Favoritka), prestižní filmový časopis The Hollywood Reporter pak atmosféru snímku přirovnal k seriálu Příběh služebnice.

Haprující motivace postav

Podobně jako v dílech Michaela Hanekeho se i zde patologické chování rodí nenápadně. Michaelu sledujeme od příchodu do této rodiny s jejími pravidly a postupně vnímáme její proměnu v prostředí, které jí formuje a jemuž se přizpůsobuje. Důvod, proč tak činí, vězí v její snaze obstát v této rodině a dokázat sama sobě, rodičům i přátelům, že je samostatná. Neuvědomuje si ale, jak sama sebe přitom ztrácí.

Všechno bude: recenze filmu

Eliška Křenková (Rodinný film, Všechno bude) tuto proměnu díky svému minimalistickému herectví dobře zvládá, od počáteční nepoddajnosti přes manipulaci, jíž podléhá, až po uvědomění si, čeho se stala součástí, jež nám poskytuje rámcová linie s úředním výslechem.

Těch vodítek k tomu, abychom její proměnu plně pochopili, je ale ve filmu trochu málo a musíme si je hodně domýšlet. Režisér se vyjadřuje v náznacích a snaží se o obecnější výpověď na téma manipulace a morálních hodnot, které se ocitají v ohrožení v důsledku této manipulace. V závěru se ale obecného vyznění vzdává ve prospěch připomenutí konkrétní kauzy, která tento příběh inspirovala a jež zpětně dodává celému příběhu jasnější smysl.

Debut Michala Hogenauera se tak pere s otázkou motivovanosti postav a vyzněním celého příběhu, ale ukazuje zároveň, že se tu rodí tvůrce, který má představu, jak vypadá současný evropský festivalový film. A to jak z hlediska témat, s nimiž pracuje, tak z hlediska formy. Režisér se tomuto standardu snaží přiblížit a já jsem už teď zvědavý na jeho další filmy, v nichž se cit pro stylovou vizuální stránku více prolne s vypravěčskou zručností.

Tiché doteky

• Žánr: drama
• www.aerofilms.cz/tiche-doteky/
• Česko / Nizozemsko / Lotyšsko, 2019
• Scénář: Michal Hogenauer, Jakub Felcman
• Režie: Michal Hogenauer
• Hrají: Eliška Křenková, Jacob Jutte, Monic Hendrickx, Roeland Fernhout, Sigrid ten Napel, Elisa Beuger, Genio de Groot, Andris Keiss
• Distribuce: Aerofilms
• Distribuční premiéra v ČR: 03. 10. 2019