Vyhlašování Oscarů proběhne během nedělní noci 26. února. Favoritem slavnostního ceremoniálu je muzikál La La Land se čtrnácti nominacemi. V hereckých kategoriích nebo v případě scénáře by mu mohlo velmi silně konkurovat rodinné drama Místo u moře, které má šest nominací. Za nejlepší film, režii, původní scénář a třikrát v hereckých kategoriích (Casey Affleck, Lucas Hedges, Michelle Williams).
Představitel hlavní role Casey Affleck už získal Zlatý glóbus v kategorii drama, spolu s Michelle Williams a Kennethem Lonerganem jako scenáristou ho ocenili při výročních cenách i newyorští kritici. Film byl poprvé uveden loni na festivalu Sundance, kde byl před sedmnácti lety Velkou cenu poroty oceněn už debut režiséra snímku Na mě se můžeš spolehnout.
Tím režisérem je čtyřiapadesátiletý dramatik, scenárista (Přeber si to, Gangy New Yorku) a režisér Kenneth Lonergan, který po pěti letech od filmu Margaret, jež jsme mohli vidět na festivalu v Karlových Varech, přichází se svým třetím režijním počinem. Jeho tématem je vyrovnávání se s bolestnými ztrátami.
Opatrovnictví synovce
Hlavním hrdinou vyprávění je osamělý čtyřicátník Lee Chandler (Casey Affleck). Bydlí na okraji Bostonu ve skromném příbytku a pracuje jako údržbář a domovník několika bytovek. I když jej úvodní záběry zachycují jako rozverného mladého muže, který spolu s bratrem Joem a synovcem Patrickem dovádí na motorové lodi při chytání ryb, v Bostonu vidíme zcela jiného člověka. Uzavřeného, nepřístupného, podrážděného až agresivního ve chvílích, kdy se v baru napije, nereagujícího na zájem žen.
Z všedního chodu jeho samotářského života ho vytrhne zpráva z nemocnice, kam byl převezen jeho starší bratr Joe (Kyle Chandler). Než do ní stačí během hodiny a půl cesty z Bostonu do jeho rodiště Manchester by the Sea (odtud originální název filmu) přijet, bratr zemře. Náhle, ale ne úplně nečekaně, vzhledem k jeho nemoci srdce.
Na Leem je, aby vyřídil všechny náležitosti bratrovy pozůstalosti, k níž patří i poručnictví jeho dospívajícího šestnáctiletého synovce Patricka (Lucas Hedges). To, že je určen jako hlavní opatrovník, ho zaskočí. Ví sice, že bratrova manželka Elise (Gretchen Mol) kvůli svému alkoholismu jako máma už léta nefunguje a nachází se kdovíkde, ale přesto.
Umné dávkování informací
Zpočátku se proto snaží Patricka přesvědčit, aby s ním odešel do Bostonu. Ten ale nechce. Má zde kamarády, dvě holky, mezi nimiž lavíruje, je členem dvou sportovních oddílů. Lee se mu přizpůsobuje, stěhuje se z Bostonu, s tím ale, že je to řešení dočasné.
Důvod jeho neochoty vrátit se do přímořského rodiště se nám zjevuje ve flashbacích postupně. Retrospektivy nám spolu s reakcemi lidí z Manchesteru skládají obrázek toho, co stojí za Leeho nevraživostí vůči světu. Není to budoucnost, jíž by se bál a v níž by nechtěl převzít odpovědnost za výchovu synovce, ale minulost, která na něj v přístavním městečku doléhá.
Scenárista a režisér v jedné osobě velmi umně pracuje jak s dávkováním informací o povaze tragédie, jež se před lety v Manchesteru udála, tak s rozehráním vztahů, které mezi postavami vládnou. Současnost se prolíná s minulostí na základě asociací Leeho mysli, toho jak si na jednotlivých místech vybavuje události, s nimi spjaté z dřívějška. Dost často se nám také nejdříve dostane informace o tom, jak některá postava reaguje na situaci, jejíž příčinu se dozvídáme až poté.
Emotivní montáž
Jde o způsob vyprávění, který počítá s pozorným, inteligentním a empatickým divákem, kterého není třeba vodit za ručičku a vše mu vysvětlovat. Sám totiž na základě vlastní zkušenosti vycítí, co se odehrává uvnitř postav, zasažených tragédií nebo ztrátou někoho blízkého.
Někdy před polovinou dvou a čtvrt hodinového filmu do sebe jednotlivé střípky minulosti zapadnou a objasní nám, co se tenkrát stalo. Děje se tak na pozadí emotivní montáže, kdy se Lee rozhoduje, zda přijmout opatrovnictví a vzpomíná si na události oné osudné noci. Zní k tomu sonáta Adagio in G minor italského barokního skladatele z 18. století Tomase Albinoniho, která dodává této scéně nebývalou jímavost.
Po tomto odhalení nelineární ráz vyprávění ustupuje a děj se soustředí víc na současnost. Na současnost, do níž ale stále významně promlouvá traumatická minulost. V případě Leeho zřejmě do konce života. Otázka filmu tak nezní, zda se Leemu někdy podaří oprostit se od své minulosti, ale zda ji pro sebe učiní snesitelnou.
Spásný černohumorný nadhled
Pomoci by mu v tom mohl synovec Patrick. Jeho mladistvý elán působí jako živá voda na strejdovo tiché trápení. Navenek sebevědomý, temperamentní a bezstarostný, ale uvnitř křehký teenager ho učí, jak zvládat odchod blízkého člověka. Tím, že člověk nepřestane žít.
Patrickova postava realistickou truchlohru obohacuje o prvky černého humoru ve chvílích, kdy nechce, aby otcovo tělo bylo uloženo v mrazáku v márnici, dokud nebude možné vykopat ve zmrzlé zemi hrob. A také o milostné jiskření, když se snaží oddat milostným hrátkám se spolužačkou a zpěvačkou z kapely, v níž oba vystupují. Její všetečná maminka ale svým klepáním na dveře jejího pokojíčku tyto plány dost hatí.
Na zábavnou linii Patrickova milostného života je možné nahlížet, že děj zbytečně natahuje nebo ředí jeho dramatickou sílu, ale také že do něj vnáší spásné odlehčení, které přispívá k závěrečné katarzi. Katarzi nehollywoodské, ale takové, jež je blízká životu v jeho přirozeném plynutí.
Hledání cesty ven
Sarkasmus a šibeniční humor, objevující se v situacích zcela nepatřičných, pomáhají Patrickovi vyrovnat se se smrtí otce. Snaží se to přenést na strýce, ale ten se chová, jakoby ztratil právo na štěstí. Nese si svůj trest a nepřijímá rozhřešení, jak je zjevné z jeho setkání s ex-manželkou Randi (Michelle Williams), které patří k nejpůsobivějším scénám filmu. Režisérovi opět stačí velmi málo, pár slov a pohledů, aby vystihl bolest a prokletí jich obou.
Mrazivé prostředí, stírající švy mezi minulostí a přítomností a Manchester jako místo u moře, kde vás každý zná a kde nemůžete na rozdíl od anonymního Bostonu uniknout před svou minulostí a zodpovědností za své činy, tísnivou náladu snímku umocňuje. Není to ale tíseň, z níž by nebylo východiska. Synovec se strýcem se ji snaží překonat každý po svém. Spojníkem je jim stává postava Joea jako otce a bratra, která jim ukazuje cestu, kde hledat východisko na konci tunelu. Ano, v rodinné sounáležitosti.
Kenneth Lonergan pochmurné drama o vyrovnávání se se ztrátou nejbližších vypráví realisticky, uvěřitelně, civilně, ale současně s nadhledem, který mu nedovoluje, aby sklouzl k patosu. Mísení mrazivě tragických scén s těmi černohumornými zároveň nikdy nedospěje k tomu, že by ty druhé zbavovaly vážnosti ty první.
Velkou zásluhu na tom mají herečtí představitelé, kteří si všichni tři oscarové nominace zaslouží. Casey Affleck asi nejvíc za svůj soustředěný, dovnitř obrácený výkon, který bez velkých slov vystihuje obrovskou tragédii jeho postavy. O Lucasovi Hedgesovi, který často spolupracuje s Wesem Andersonem, ještě hodně uslyšíme a Michelle Williams na krátké ploše přesně vyjádří to, co je bude navždy s Leem spojovat.
Je to tragédie, z níž režisér hledá cestu ven pro postavy, které si ji nesou v sobě jako kříž. Pokání se stalo součástí smutku, který u nich nemizí ani po letech. A proti této tragédii staví ztrátu blízkého člověka jako možnost, jak se s ní vyrovnat. Tím, že pozůstalí znovu přitakají životu přes rány, které se nikdy nezahojí. Je v tom naděje i smíření. Obojí budou na této cestě potřebovat.
Místo u moře
- Žánr: rodinné drama
- Původní název: Manchester by the Sea
- www.manchesterbytheseathemovie.com
- USA, 2016
- Scénář: Kenneth Lonergan
- Režie: Kenneth Lonergan
- Hrají: Casey Affleck, Michelle Williams, Kyle Chandler, Lucas Hedges, Heather Burns, Tate Donovan, Josh Hamilton, Matthew Broderick, Gretchen Mol
- Distribuce: Falcon
- Distribuční premiéra v ČR: 02. 02. 2017