Maják: vizuálně i herecky uhrančivý sestup do hlubin delirického šílenství [recenze filmu]

Po uvedení na loňském ročníku festivalu v Cannes a omezené lednové distribuci v síti pěti artových kin v Praze, Brně a Hradci Králové nyní snímek, který se objevoval v četných bilančních žebříčcích nejlepších filmových počinů loňského roku, vstupuje u nás tento týden na DVD nosiče.

Jeho režisér Robert Eggers si už díky debutu Čarodějnice (2015) vysloužil pověst tvůrce, který patří spolu s Arim Asterem (Slunovrat) a Jordanem Peelem (Uteč, My) k nejprogresivnějším hororovým režisérům současnosti.

Blíž z nich má k tomu prvnímu, nejen proto, že oba točí pro společnost A24, ale i tím, že hororový žánr používají k rozehrání sugestivních studií rozpadající se lidské psychiky. Do hlubin šílenství se propadala farmářova rodina v Eggersově debutu a nyní i dvojice strážců majáku, odříznutých od světa a vydaných napospas sami sobě a nepříznivým podmínkám, které je obklopují.

Vzájemná nedůvěra

Příběh, odehrávající se na konci 19. století, nás přenáší na odlehlý ostrov v Nové Anglii, kam přijíždí dvojice mužů, jež se má během čtyř týdnů starat o chod majáků, než je vystřídá další posádka. Zatímco starší z nich Thomas Wake (Willem Dafoe) je ostřílený mořský vlk, Ephraim Winslow (Robert Pattinson) je novic na tomto postu, který předtím pracoval jako dřevorubec.

Soužití obou mužů je od počátku problematické. Služebně starší Thomas, který obsluhuje maják už poněkolikáté, vůči svému mladšímu kolegovi uplatňuje autoritu způsobem, který hraničí se šikanou. Na omezeném prostoru jejich společného pobytu se přitom moc nepotkávají. Ephraim vykonává své fyzicky náročné úkoly přes den, Thomas ten svůj hlavní, jímž je hlídání světlometu, v noci. Thomas přitom za žádnou cenu nechce pustit, aby Ephraim na vrchol majáku vstoupil.

Vzájemnou nedůvěru mezi nimi částečně prolamují jen společné večery při petrolejce, kdy večeří a hlavně popíjejí alkohol. Thomas se přitom chvástá svými námořnickými historkami, Ephraim o své minulosti zarytě mlčí. Profesní hierarchie a s ní spojený odstup mezi nimi zpočátku funguje, ale jak se okolnosti jejich pobytu mění, padá i ten. Zábrany mezi nimi pak zcela padnou, když se dozví, že je po oněch čtyřech týdnech kvůli bouři nevystřídá další směna.

Ponorková nemoc

Zásoby jídla docházejí, místo pálenky zbývá petrolej a oni se tak čím dál víc propadají do delirických stavů, v nichž naplno propuká ponorková nemoc, která mezi nimi během jejich dosavadního pobytu klíčila. Konfrontace obou mužů nabývá hned několika podob toho, jak to vypadá, když necháte na izolovaném prostoru zavřené dva jedince odlišného věku, jednání i charakteru, z nichž každý z nich má důvod něco skrývat.

Slunovrat: brutální rozpad vztahu na pozadí zvráceného pohanského rituálu [recenze filmu]

Co to je, se odhaluje postupně a v náznacích, protože to, co o sobě oba protagonisté sdělují, si dost často protiřečí. Nevíme, kdo z nich si vymýšlí víc a proč, ale jak situace mezi nimi houstne, temné šrámy jejich minulosti se začínají vybarvovat.

Ukazuje se přitom, že oba mají důvod k frustracím, které ventilují způsobem, který se promítá do jejich vztahové dynamiky. Ta osciluje od škály uplatňování dominance profesní i věkové, přes tu otcovsko-synovskou, až po náznaky potlačené sexuality, jež může dostat homosexuální podobu.

To, jak se k sobě chovají, je do velké míry odvislé od množství vypitého alkoholu a jeho kvality. V jednu chvíli se objímají, skotačivě spolu tančí a zpívají námořnické písně, aby si vzápětí slovně i fyzicky ubližovali. Podezíravost a nenávist mezi nimi přechází do patologických rozměrů, kdy si nemohou ze strany toho druhého být jisti životem.

Symbolika sexuální i literární

Psychický rozklad osobnosti v důsledku strachu z toho, co bude, samoty i toho, co je tíží, zrcadlí pak vize, v nichž se objevují chapadlovité mořské zrůdy i mořské panny s vaginou. Film obsahuje množství symbolistních scén, jejichž interpretace sahá do oblasti literatury a bájí i té sexuální. Svítící maják můžeme vnímat jako obraz pekla i očistce, stejně jako mu přisuzovat význam falický.

Uteč: recenze filmu

Režisér, který na scénáři k filmu spolupracoval se svým bratrem Maxem, v promluvách postav, které mají podobu košatých dialogů, pronášených archaickým jazykem, osvědčuje svou znalost řecké mytologie a bájí o Ikarovi, Poseidónovi, Prométheovi či Protéovi, stejně jako dobrodružných románů Hermana Melvilla a Roberta Louise Stevensona.

Námořnické báchorky se proplétají s hororovými motivy, jak vystřiženými z děl H. P. Lovecrafta nebo E. A. Poea, jehož nedokončená povídka o osamělém strážci majáku se stala prvotní inspirací pro vznik tohoto filmu. Dílo, plné citací a odkazů, je přitom natolik interpretačně otevřené, že se stane hojným námětem intelektuálních diskuzí po zhlédnutí filmu.

A můžeme se přitom přít, zda napětí mezi oběma muži pramení z generačního střetu, vnějškových okolností nebo má queer podtext. Sexuální represe se promítá u Ephraima do masturbačních představ o mořské panně, své uspokojení ve věži majáku nachází i Thomas, který se tu oddává podivnému rituálu.

Vizuální opojnost

Režisér přitom diváka nechává v nejistotě ohledně toho, co je skutečnost a co psychotická nebo delirická představa, aby ukázal, jak křehká hranice za vypjaté situace leží mezi normálností a vyšinutostí. Nebo mezi blízkostí a nenávisti. Oba muži jsou schopni se bavit důvěrněji jen v opilosti, ale opět jen do určité míry, než chvilkové porozumění přejde v další nenávistný výlev. Jakoby otevření se tomu druhému znamenalo stát se tím slabším ve vzájemném partnerství.

Je to tedy i film o krizi mužství, který vyžaduje velmi intenzivní a prožité herectví od obou protagonistů. A ti ho nabízejí měrou vrchovatou. Robert Pattinson se na natáčení prý pravidelně opíjel takovým stylem, že to bylo jeho hereckému partnerovi až nepříjemné, aby se vžil do role. Willem Dafoe je pak postava, jak vystřižená z námořnických historek. Zemitá, živočišná, nepříjemná, šílená.

Režisér se na herce může plně spolehnout, Pattinson tu podává svůj nejpřesvědčivější výkon v dosavadní herecké kariéře a nesmírně sugestivně působí i celá ta dotažená režijní vize, jak by měl film vypadat. V autentickém prostředí majáku využil režisér jeho stíněných prostor k navození klaustrofobního pocitu ohrožení a beznaděje. Zvuková stopa s houkáním sirény majáku a poryvy deště a větru pak zvyšuje napětí a stává se předzvěstí blížící se katastrofy.

My: Horor s tématem dvojnictví, přecházející do mnohovýznamového podobenství [recenze filmu]

Na Oscara nominovaná kamera Jarina Blaschkeho ponurost prostředí i toho, co se v něm odehrává, umocňuje. Světlo petrolejky nebo majáku vytváří působivou stínohru, v níž se každý záběr stává samostatným obrazem svého druhu.

Ořezaný čtvercový formát v poměru 1,19 : 1 černobílého obrazu a natáčení na klasický 35 mm film s použitím čoček ze třicátých let evokuje ranou éru kinematografie a německý filmový expresionismus. Tomu odpovídá i lehce teatrální herectví s výraznými gesty a mimikou. Výřez obrazu pak koresponduje se stísněným prostorem, v němž jsou si oba muži hodně nablízko.

Vizuální opojnost tohoto psychologického nebo existenciálního hororu, v němž nebezpečí nepředstavují monstra, ale psychika postav, nucených spolu trávit čas na nehostinném místě, je velká. Režisér přichází s uhrančivou podívanou, v níž demonstruje, že i sestup do hlubin šílenství může mít svou vysokou estetickou kvalitu.

Maják

• Žánr: psychologický horor
• Původní název: The Lighthouse
• www.a24films.com/films/the-lighthouse
• USA / Kanada, 2019
• Scénář: Robert Eggers, Max Eggers
• Režie: Robert Eggers
• Hrají: Robert Pattinson, Willem Dafoe, Valeriia Karaman
• Distribuce: Magic Box
• Distribuční premiéra v ČR: 18. 03. 2020