V článku Reprodukce zvuku aneb základy teorie jsme si nastínili několik základních požadavků na reprosoustavy. Jak si ale reprobedny hledat podle svých požadavků? Dá se někde slevit z technických parametrů a ošidit naše ouška nějakou technickou fintou? Dá se funkčnost reprosoustav skloubit s jejich designem?
Jsou lepší aktivní bedny, tedy ty které mají zesilovač už zabudovaný nebo je lépe mít zesilovač samostatně a repro pasivní? Hned na úvod bych chtěl zdůraznit, že tento článek není určen těm, kteří nemají na reprodukovaný zvuk žádné požadavky nebo hledají šampióna v kategorii aktivních PC bedýnek do 1000 korun českých – zde totiž neexistuje vítěz, jen poražený, kupující.
Finance
Na rozdíl od jiných článků podobného ražení nebudu dávat jako základní podmínku při výběru zesilovače a reprosoustav volbu finančního limitu, ale kvalitativního. Každý z nás je sice finančně omezen, z technického hlediska ale existuje minimální požadavek na vložené penízky, aby byla reprodukce alespoň trochu podobná realitě a nákup se vyplatil. V tomto případě je to přibližně částka 5 tisíc Kč.
Pod touto hranicí je na reprodukční sestavě míra zvukových kompromisů natolik velká, že je těžké hovořit o dobrém zvuku, rozhodující jsou pouze osobní preference, co se líbí a výsledek vždy trpí zásadními zvukovými nedostatky.
Naopak investice přesahující milión (korun) hovoří spíše o snobismu než o racionálním přístupu posluchače k reprodukci zvuku. Pro standardní, optimálně kompromisní kvalitu reprodukce je možné považovat finanční řešení okolo 25 tisíc Kč, fyzika se ale nedá příliš ošálit, s plně reprodukovanými basy okolo 30 Hz počítejte ještě s dalšími asi 15 tisíci navíc.
Dvě cesty ke kvalitní reprodukci
Definujme si jako základní kámen naší virtuální sestavy zdroj analogového signálu (digitálního samozřejmě také), řekněme PC. Tady může následovat dlouhá stať o propojení, externích zvukovkách, softwarových přehrávačích, ovladačích atd. jenže zvuk jednoznačně více ovlivní připojené reprosoustavy v místnosti, menší mírou použitý zesilovač a až v poslední řadě je to samotný zdroj signálu. Vraťme se tedy zpět.
K tomu abychom něco slyšeli musíme signál ze zdroje zesílit a převézt na pohyb vzduchu. V zásadě existují dvě cesty, jak toho dosáhnout. Jedna je All-in-one cesta, tedy vše v jednom, zesilovač, výhybka i repro v jedné ozvučnici, respektive záleží na nás kolik chceme reprodukčních kanálů, bavme se pro názornost o stereo zvuku. A druhá cesta je samostatný x-kanálový zesilovač a příslušný počet pasivních reprosoustav, v případě stereosestavy jde tedy o dvoukanálový zesilovač a dvě reprosoustavy.
Nevýhody první volby jsou v menší možnosti připojit jiný zdroj signálu a podle počtu reprosoustav i větší počet síťových kabelů a s tím související i vyšší počet vrnících traf. Obvykle je ale předpoklad lepšího zvuku. Druhá cesta je trnitá, mezi nevýhody patří najít optimální a pro nás vhodnou dvojici zesilovače a reprosoustav – jedna krabice je zde navíc a hrozí z principu mírně horší zvukové vlastnosti. Na druhou stranu lze bez problémů připojit více signálových zdrojů a zesilovač potažmo AV reciever se může stát opravdovou centrálou domácího ozvučení.
Co mají obě cesty společného?
Určitě jsou společná pravidla umístění reprosoustav a posluchače v prostoru. Platí zde známá poučka o rovnoramenném trojúhelníku při stereo poslechu. Většinou je též doporučováno umístění reprosoustav ve výšce, kde osy výškových reproduktorů jsou ve výšce uší posluchače, tak to dodržuji i já. Někdy ale výrobce preferuje poslouchat hudbu ve výšce středu spojnice os středobasového a výškového měniče.
Rozmístění reprosoustav
Ovšem v případě domácího kina je situace značně komplikovanější. Zde si můžete přečíst náš článek o rozmístění reproduktorů, případně doporučujeme detailně prostudovat oficiální stránky Dolby, THX, DTS a podobné, kde jsou požadavky na umístění reprosoustav a posluchače zcela přesně definovány pro různé formáty prostorového zvuku. Specialitou je umístění subwooferu, to je věda, dále si v článku blíže popíšeme, jak na to.
Další společnou vlastností obou cest je požadavek na poslechový prostor. Nejdůležitější veličinou prostoru je doba dozvuku. Je důležité aby byla na všech kmitočtech přibližně stejná, což lze relativně dobře zajistit dobrým „zabydlením“ prostoru, tedy žádné holé stěny a plovoucí podlahy známé z komerčních fotografií moderních obýváků. Také velikost místnosti hraje svoji roli, pro domácí poslech leží optimum mezi 30 a 70 m3.
Z fyzikálního hlediska je taky výhodné, když jsou reprobedny v místě kde mají výškový reproduktor zúženy a nemají před ním ochranou textilní mřížku, která může nejen tlumit vysoké kmitočty, ale též nepříjemně rezonovat.
První cesta – zesilovač + pasivní reprobedny
Pokud se rozhodnete jít touto cestou a určíte si kvalitu reprodukce, kterou požadujete, je možné volit z velkého množství pasivních reprosoustav všech cenových kategorií. Jednoznačně doporučuji tzv. značkové výrobce, například firmy, které se zabývají pouze touto oblastí, např: Elac, Dynaudio, Tannoy, .... Snad jediný zásadní problém, který je třeba vyřešit je přizpůsobit zesilovač a reprobedny z hlediska zatížení zesilovače, resp. reprosoustav. Zde je třeba znovu zajít do světa fyziky a trošku zateoretizovat.
Tři základní technické vlastnosti pasívních reprosoustav jsou citlivost, příkon a impedance. Citlivost udává jaký akustický tlak vytvoří reprosoustava ve vzdálenosti 1m při příkonu 1W. Obvykle to bývají hodnoty kolem 90dB/1m/1W. Při velkém zjednodušení lze říci, že pro max. hodnotu akustického tlaku 120 dB a poslechové vzdálenosti 2,5 m v běžném obýváku je třeba elektrický příkon asi 50 až 200 W, naštěstí jen krátkodobě. Běžně se užívá jen jedna setina, tedy procento, zbytek je jen jako rezerva pro krátkodobé špičky hudebního signálu.
Impedance (Z) je veličina velmi komplikovaná, ale znovu lze velmi jednoduše, s přimhouřením obou očí, říci následující tvrzení. Hodnota napětí je přímo úměrná proudu a konstantou úměrnosti pro daný kmitočet je právě impedance. Uef = Ief * Z. Nejčastěji se graficky vyjadřuje jako závislost impedance na kmitočtu. Zjednodušeně se udává tzv. jmenovitá impedance, která bývá nejčastěji 4 nebo 8 ohmů. Kritická jsou minima impedanční křivky, protože při těchto kmitočtech má zesilovač nejvíce „práce“.
Impedance basreflexové reprosoustavy
U zesilovačů či AV receiverů je situace podobná jako u pasivních reprosoustav, na trhu je spousta přístrojů všech kvalitativních i cenových kategorií. Zde je určitě třeba objasnit alespoň jeden technický detail, problém výkonu. V technických parametrech výrobci uvádějí tzv. jmenovitý výkon zesilovače do předepsané čistě odporové zátěže (4 nebo 8 ohmů) se sinusovým signálem o kmitočtu 1 kHz reprodukovaný oběma kanály nebo maximální (hudební) výkon.
Ten je měřen při reprodukci pouze jedním kanálem, jedná se o nejvyšší možnou hodnotu, které je zesilovač schopen relativně dlouhodobě dosáhnout. Špičkový výkon zesilovač vyvine krátkodobě při impulzním vybuzení s využitím energie nahromaděné ve filtračních kondenzátorech. Po jeho překročení se zesilovač dostane do tzv. limitace, která představuje velké nebezpečí pro připojené reprosoustavy a mnohdy i pro zesilovač samotný.
A teď přijde kámen úrazu. Reprosoustavy nejsou pro zesilovač čistě odporová zátěž, ale komplexní ve formě impedance. Jednoduše napsáno, do nižší impedance musí zesilovač dodat více výkonu, proto jsou kritická právě minima na impedanční charakteristice. Tedy málo výkonný zesilovač je pro reprosoustavy stejný problém jako ten s přebytkem výkonu. V obou případech může docházet k následujícím problémům, zvlášť když se hraje s vyšší hlasitostí. V případě 4 ohmových beden, kde skutečná impedance klesá klidně na některých kmitočtech i na 2 ohmy se 100 watový zesilovač "zapotí", v lepším případě zapracují ochrany a zesilovač se vypne. V horším dojde k destrukci koncového stupně.
V jiném případě, tedy například papírově 8 ohmové bedny s minimem 5 ohmů a zesilovač, který dává jmenovitě třeba jen 25 W do 4 ohmů může dojít k malému paradoxu. Hraje to samozřejmě tišeji než se 4 ohmovými bednami, proto se obsluha snaží osolit zesilovač co to dá, zesilovač začne pekelně zkreslovat, limitovat a posílá parazitní zkreslení zejména do výškového repráku, který to "neustojí" a spálí se.
Druhá, střední cesta – aktivní subwoofer
Pokud jste se vydali první cestou a zvolili jako reprosoustavy tzv. regálovou nebo lépe řečeno stojanovou variantu je jisté, přestože je ucho na toto tolerantní, že vám chybí nejnižší kmitočty, řekněme pod 70Hz. Což lze víceméně kompenzovat pořízením aktivního subwooferu (SW), hlavně díky nesměrovosti basů. Mimochodem basem označujeme kmitočty do cca 300 Hz.
Pozor, když píšu SW, myslím tím kvalitní SW, tzn. minimálně 10" reproduktor v mrtvé rigidní ozvučnici o objemu alespoň 60 litrů, což si představte třeba jako krychli o straně 40 cm. Ne plastovou kostku s 10 cm basáčkem. Kvalitní subwoofery vhodné pro reprodukci hudby jsou však finančně náročné a rozhodně je nepořídíte v ceně do 10 000 Kč – ty levné jsou primárně určeny pro domácí kino, kde jsou nároky na kvalitu zvuku nižší.
Při tomto řešení reprodukce basů se otvírají dva hlavní problémy, jak SW k sestavě připojím a jak ho sladím se satelity? První odpověď je jednodušší, linkový signál je třeba do SW přivézt buď přímo ze zdroje nebo ze zesilovače. Tady je třeba zdůraznit, že nevhodné jsou tzv. jednotkové výstupy, páskové smyčky apod. protože pak by bylo nutné při každé změně hlasitosti regulovat i hlasitost SW. Čili buď řídit hlasitost již ve zdroji signálu nebo zvolit tradiční připojení SW, využít výstupu pre-out ze zesilovače či AVR.
Zadní panel zesilovače
Druhá odpověď je na dlouhé povídání, nutné je nastavit přechodovou frekvenci mezi regálovkami a SW, jeho hlasitost a fázi. Neméně důležitou činností je též umístění posluchače, satelity i SW v poslechovém prostoru. Tyto činnosti jsou na dlouhé týdny zkoušení. Nejdříve umístěte vše v prostoru, SW zkuste mezi satelity, nemusí být uprostřed, v dalším kole dejte SW na boční stěnu.
Dále nastavte přechodovou frekvenci tam, kde začíná pokles satelitních repro. Obvykle v rozmezí 60 až 100 Hz. Pak si pusťte nějakou známou nahrávku s bohatě zastoupenými nízkými kmitočty a nastavte optimální hlasitost. Teď navrhuji malou fintu, snižte teď hlasitost SW o 1/8 a je pravděpodobné, že teď je již opravdu optimální. Dál navrhuji pohrát si s fází. Celé nastavení laďte zásadně při poslechu z poslechového místa, lépe je tedy mít k SW dálkové ovládání.
Třetí cesta – aktivní monitory
Konečně jsme se dostali k tradičnímu způsobu ozvučení počítače – ovšem zde pozor. Téměř vždy jsou preferovány aktivní bedýnky nejnižší kvalitativní kategorie, které pro věrný poslech hudby nejsou vhodné. V případě dvoupásmových monitorů, doporučuji vynechat modely, které mají středobasový reproduktor menší než 5", těm menším už nepomůže ani SW.
Dalším nešťastným řešením levných reprobeden k PC je umístění jednoho stereo zesilovače nevalné kvality do jedné plastové reprosoustavy a připojení druhé zcela nevhodným způsobem, výkonově, tedy pasivně konektorem cinch. V tomto případě se jedná v podstatě o první cestu probranou v tomto článku, ovšem provedením ve zcela otřesné kvalitě.
Bohužel, právě těchto tragických kombinací je na trhu mnoho (ne-li nejvíc). Pokud požadujete vyšší kvalitu reprodukce, profi monitory v cenových relacích 25 až 35 tisíc již poskytují výbornou kvalitu reprodukce, s 8" středobasem mají už i dostatek basů vždy s možností jejich korekce na umístění v konkrétním poslechovém prostoru. Doplnění o SW je samozřejmě taky možné.
Plnohodnotný zvuk ve všech směrech ale dosáhnete investicí do velkých tří a vícepásmových aktivních repro konstrukcí, finančně ovšem přesahujících stotisícovou hranici. Hlavní a zcela zásadní výhodou pravých aktivů je přímé spojení koncového zesilovače s reproduktorem, nic dalšího v cestě není a tím má zesilovač vše více „pod kontrolou.“
Závěr
Všem zájemcům o věrnou reprodukci nejen z PC doporučuji zorientovat se ne pouze ve velké nabídce komerčních výrobců AV techniky, ale též nahlédnou pod pokličku a trošku proniknout do rozsáhlé teorie reprodukce zvuku. Poté snad bude jasnější, proč se nemá cenu hnát jen za nejnižší cenou, proč není nejlepší volit mezi výrobci elektroniky, kteří vyrábějí vše co (ne)vydává zvuk. Ale bude možná už zřejmé, že je vhodné volit možná méně okázalou designovou variantu od domácího výrobce, který striktně dodržuje zákony fyziky nebo vůbec preferovat spíše nekomerční či méně tradiční řešení sestavy pro domácí poslech.