Jeden z nejoriginálnějších tvůrců současnosti, osmačtyřicetiletý americký scenárista a režisér Darren Aronofsky (Fontána, Wrestler, Černá labuť) říká, že neumí dobře dělat žánrové filmy. Pí mělo být sci-fi, Noe klasický biblický film a u ani u Černé labutě nikdo neví, zda je to baletní film nebo horor.
Trailery lákají na horor
Podobně u matky! (psáno v názvu s malým m) není jednoduché určit její žánrové zařazení. Jsou v ní prvky hororu, psychologického thrilleru, dramatu, romance, ale vše je posunuto do tak intenzivní bizarní podoby, že z toho nakonec vychází něco zcela jiného, než se nám snaží namluvit trailery.
Ty se snaží nabudit zdání, že nás čeká hororový thriller o invazi do soukromí, něco na způsob Hanekeho Funny Games, jen v žánrovějším podání. Jeden z plakátů k filmu odkazuje k hororové klasice Romana Polanského Rosemary má děťátko, s níž má snímek společné téma rozpadu ženské psychiky v důsledku počínajícího mateřství a vnějšího nabourání se do intimity rodinného života. Nebo spíš jedno z témat.
Ačkoli se film zpočátku tváří jako relativně (to zdůrazňuji) realistické psychologické drama o partnerském soužití, touze po mateřství a poté o jeho ohrožení, tak ve druhé polovině košatí do vyhroceného alegorického podobenství, které je možné interpretovat hned několika způsoby.
Invaze do soukromí
Hlavními postavami vyprávění je mladý manželský pár. Ona, označovaná jako Matka (Jennifer Lawrence) a On (Javier Bardem). Žijí spolu v poklidné usedlosti, daleko od lidí, obklopeni jen rajskou přírodou. Ona se stará o domácnost a sní o dítěti. On zápasí s tvůrčím blokem a marně hledá inspiraci ke své stagnující básnické tvorbě, která rodinu zaopatřuje.
Jejich spokojený život končí ve chvíli, kdy se u dveří domu objeví náhodný kolemjdoucí, Muž (Ed Harris), který je požádá o pokoj. On ho ubytuje, i když s tím Matka příliš nesouhlasí. Druhý den přichází Mužova Žena (Michelle Pfeiffer) a Matka se znepokojením sleduje jejich přítomnost v domě.
Muž se potýká s dusivými záchvaty kašle a On jí sděluje, že jeho host umírá a že je to fanoušek jeho díla, který se s ním chtěl před smrtí setkat. Záhy se v domě objeví i synové Muže a Ženy, starší syn (Domhnall Gleeson) a jeho mladší bratr (Brian Gleeson), kteří se začnou dohadovat nad otcovou poslední vůlí.
Návštěvníků v domě postupně přibývá a On je všechny označuje za příznivce jeho díla. Matka, která svému muži oznamuje, že je těhotná, tento intenzivní atak na soukromí psychicky nezvládá a je nucena přehodnotit vše, co ví o lásce, oddanosti a obětování se.
Stimul nebo ohrožení?
Film začíná jako komorní příběh o manželství. V jeho centru stojí žena, která je svému básníkovi nejen múzou, ale sama zvládá i všechny praktické záležitosti, související s chodem domu mimo civilizaci. Dům, který patří jejímu manželovi a který vyhořel dřív, než se se s ním seznámila, přestaví nejlépe, jak může. Nejen proto, že svého muže miluje a chce vytvořit perfektní zázemí pro něj i jeho tvorbu, ale protože v něm vidí i místo, kde by chtěla přivést na svět dítě.
On se prezentuje jako úžasný umělec, který potřebuje chválu a ocenění a ona mu ji poskytuje. V určitém bodě si ale na její pozornost zvykne a vyžaduje novou stimulaci. Když Muž zaklepe na dveře, pro básníkovu postavu je to vzrušující i posilující a pro Matku trochu děsivé. S příchodem Ženy se toto vztahové napětí ještě posune. A s dalšími pro ni nezvanými hosty graduje.
Biblická interpretace příběhu
Režisér Aronofsky po rozporuplných reakcích na film na benátském festivalu, kde byl premiérově uveden, v rozhovorech klíč k interpretaci příběhu nabídl. Zbavil ho tím jistého tajemství nejednoznačnosti, ale ne úplně, protože onen biblický výklad není jediný. Začněme ale právě jím.
Film obsahuje četné parafráze na motivy ze Starého zákona. Stvoření světa, vyhnání z rajské zahrady, příběh Kaina a Ábela, očistec. Oním rájem je dům, v němž manželé žijí. Muž a Žena v podání Eda Harrise a Michelle Pfiffer do něho přicházejí jako Adam a Eva, ale za své chování jsou vyhnání. Jejich synové jsou pak Kainem s Ábelem, takže můžete odhadnout, k čemu u nich dojde.
Kdo je ale Bohem? Tím je básník a dítě, které přivede Matka na svět, je tedy Ježíš. Dítě je velmi záhy odebráno z matčina náručí a čeká ho podobně tragický konec jako Ježíše. Z pojídání těla páně se slabším povahám možná neudělá dobře, ale režisér jím stupňuje extrémnost svého díla.
Básník je Bohem i ve vztahu ke svému dílu a publiku, které ho přijímá. A to stvořitelem značně egoistickým a sobeckým. Svou ženu používá jako múzu, kterou vytěžuje či zneužívá tak, že ona je nucena činit jeden ústupek za druhým. On jen bere a ona dává. Matka v tomto podobenství na sebe zároveň bere symbolickou roli matky přírody, k níž se Bůh i lidstvo (lidé, kteří přicházejí do domu) chovají kořistnicky. Takže nejen feministický, ale i ekologický apel.
Fanatické uctívání celebrit
Těch významových čtení zde ale můžeme najít mnohem více a jedno z nich je i to, že sám režisér se staví do pozice Matky, která se špatně potýká s tím, že někdo narušuje prostor jejího soukromí v důsledku zájmu o osobu jejího muže.
V režisérově případě jde o jeho bulvárními médii propíraný soukromý život. Tvůrce, který je známý tím, že příliš nekomunikuje s médii a radši se vyjadřuje svou tvorbou, si nyní tohoto zájmu opět užívá v souvislosti s tím, že se o něm a herečce jeho nejnovějšího filmu Jennifer Lawrence mluví jako o partnerech.
Téma fanatického uctívání celebrit dovádí režisér opět do krajnosti, kdy fanoušky spisovatelovy tvorby vykresluje jako sektu, která se k autorovi vztahuje jako k modle, z níž chce něco vlastnit. A tento sebestředný autor jde tomuto zájmu naproti i za cenu ohrožení těhotenství své ženy a poté i dítěte.
Noční můra, plná krutosti
Dům se stává bitevním polem, kde dochází ke střetu mužského a ženského principu, řádu a chaosu, sobectví a oddanosti, lidstva a přírody. Další symbolické roviny si po zhlédnutí filmu jistě dosadíte. Atmosféru ohrožení v něm šponuje režisér za hranici snesitelnosti nejen pro postavu Matky, která propadá čím dál větší hysterii.
Napětí v klaustrofobicky snímaných prostorech domu graduje v závěrečné půlhodině. V ní jakoby se prolnuly velké dějiny s těmi malými, osobními, přičemž jedny jsou odrazem druhých nebo jejich důsledkem. Ty velké na sebe berou podobu apokalyptické noční můry, plné naturalistické krutosti. Poznáme v ní rysy mnoha současných i minulostních nejen válečných konfliktů.
Hosté v domě se v této intenzivní přehlídce násilí, utrpení a zmaru proměňují ve fanatickou sektu, která se na rituálním oltáři dopouští kanibalismu. Trýznivá a záměrně předimenzovaná půlhodinová sekvence evokuje exploatační filmy ze sedmdesátých let, které se snažily skrze fantasmagorické výjevy šokovat publikum.
Nekompromisní autorská vize
To se daří i Aronofskému a je to jeden z důvodů, proč se hodnocení filmu pohybuje v krajních stupnicích. Jedni v něm vidí manýristickou intelektuální exhibici, která se snaží diváky za každou cenu znechutit, druzí mnohovrstevnaté alegorické dílo, které používá prvky, typické pro artovou symbolickou kinematografii.
Obě skupiny se určitě shodují v tom, že režisérova autorská vize toho, co chtěl říct, působí z hlediska použitých prostředků vyprávění hodně nekompromisně. Nejde jen o onu závěrečnou půlhodinu, to, že postavy nemají jména, ala pouze symbolická označení a že ve filmu není žádná hudba, která by mohla působit návodně.
Jde i o digitální kameru Matthewa Libatiquea, který snímal všechny Aronofskyho filmy, s výjimkou Wrestlera. Veškeré dění sledujeme z pohledu Matky, takže kamera je otočená buď směrem na obličej Matky, přes její rameno nebo na to, na co se dívá. Kamera se pohybuje zároveň s ní a vytváří onen klaustrofobní pocit ohrožení.
Ten se zračí ve tvářích herců, nejvíce u Jennifer Lawrence, již kamera snímá z bezprostřední blízkosti. Ona jediná vzdoruje maniakálnímu šílenství, které v domě propuklo a jež nějak souvisí s tajemným krystalem, který patří jejímu manželovi z doby, než ji potkal. Tajemství domu se s ním prohlubuje a ukazuje cykličnost veškerého dění.
Podobenství
Aronofsky k hororovému žánru nebo jeho prvkům přistupuje jinak, než jsme zvyklí z klasických lekaček. Mnohem inteligentněji a sofistikovaněji, když vytváří paranoidní atmosféru ohrožení, z níž vám bude pořádně úzko. Ta se čím dál víc vyhrocuje a vede k destruktivnímu finále, po němž přichází čas na obrodu.
O horor ale nejde. Film je podobenstvím o vztahu muže a ženy, mateřství, autorském egoismu, vnímání uměleckého díla i autora jeho fanoušky nebo stavu naší planety, k níž se chováme drancujícím způsobem. Témat, vztahujících se k záležitostem politiky, náboženství nebo společnosti je zde více a režisér je zpracovává alegorickým způsobem.
Používá k tomu biblickou symboliku, již dohání do šokujícího extrému, který má za cíl vybudit diváky k diskusi nejen o formě sdělení, ale především o jeho mnohovrstevnatém obsahu. matka! je film, o němž se letos bude hodně mluvit a vyvolá mezi svým příznivci a odpůrci vášnivé diskuse. Přesně to bylo autorovým záměrem.
matka!
- Žánr: hororové podobenství
- Původní název: mother!
- www.tickets.mothermovie.com/
- USA, 2017
- Scénář: Darren Aronofsky
- Režie: Darren Aronofsky
- Hrají: Jennifer Lawrence, Javier Bardem, Ed Harris, Michelle Pfeiffer, Domhnall Gleeson, Brian Gleeson, Jovan Adepo, Raphael Grosz-Harvey, Andreas Apergis
- Distribuce: CinemArt
- Distribuční premiéra v ČR: 19. 10. 2017