Polský spisovatel, filozof, lékař, futurolog a satirik Stanisław Lem (1921-2006) je světově uznávaný autor sci-fi literatury. Jeho nejslavnější díla vznikala v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století.
Postupně se z nich vydělily dvě postavy, které migrovaly napříč více jeho texty. Prvním je pilot Pirx, se kterým čtenáři překonávali různé technické nástrahy, které čekají na lidstvo v budoucnosti. A tím druhým je dobrodruh Ijon Tichý, jenž při svých kosmických výpravách navazoval kontakty s mimozemskými civilizacemi.
Lemův Ijon Tichý
Prostřednictvím jeho Hvězdných deníků pak autor nastavuje (pověstné) ironické zrcadlo lidské civilizaci a mnohdy nežádoucím trendům, kterým se ubírá. Ijon Tichý je i hrdinou povídky Futurologický kongres, která v Polsku poprvé vyšla v roce 1971. U nás se objevila o šest let později v souboru osmi povídek, nazvaném právě podle ní.
Tato černohumorná antiutopie ironicky popisuje svět budoucnosti, založený na průmyslově vyráběných iluzích. Ijon Tichý se zúčastňuje kongresu futurologů, který se koná v hotelu Hilton v Kostarikaně. Během kongresu dochází k protivládnímu povstání, které vláda potlačuje za pomoci halucinogenních drog.
Osazenstvo hotelu se stahuje do kanalizace. Tichý je zraněn a poté zmrazen, aby mohl být vyléčen v budoucnosti. Budoucí svět připomíná Utopii. Tichý postupně zjišťuje, že tato utopie je pouze zdánlivá. Je založena na masivním používání psychedelických substancí, které před obyvateli skrývají neutěšenou realitu.
Když dospěje k poznání, jak hluboký je úpadek lidstva pod drogami navozenou fasádou, likviduje jednoho z tvůrců tohoto světa. A sám volí dobrovolný odchod skokem z okna z tohoto chemického světa, na jehož lživé podstatě nechce participovat. Zjišťuje však, že to vše, co se událo, byla jen halucinace, způsobená drogami, které pronikly i do kanalizace pod Hiltonem.
Svébytná volná adaptace
Izraelskému tvůrci Ari Folmanovi, který je scenáristou i režisérem filmu, se podařilo z krátké povídky Stanisława Lema vyabstrahovat ty nejpodstatnější motivy a zasadit je do mnohem širšího vyprávěcího rámce.
Lemově původní dějové zápletce zůstává více věrná druhá, animovaná část filmu, kterou ale režisér obohacuje o takové množství nápadů a odkazů k současnosti, že tím vytváří vlastně svébytné dílo, ne až tak závislé na dané předloze.
Témat, jež klasický sci-fi příběh posouvají směrem k reflexi naší bezprostřední žité reality, je hned několik. Jedním z těch stěžejních je téma vývoje filmového média, od něhož se odvíjejí ty další.
Herečka za zenitem
Nositelkou tohoto tématu se stává hlavní hrdina vyprávění. Herečka Robin Wright, která hraje sama sebe. Tedy herečku po čtyřicítce (ve skutečnosti je jí 47 let), jejíž kariéra je z pohledu studia za zenitem. Nejen věkovým, ale z hlediska atraktivity nabízených rolí i profesním. Robin párkrát odmítla vzít role, které měla a nechce se přizpůsobit současnému převažujícímu kurzu hollywoodské výroby. Tedy hrát v dětinských sci-fi nebo komiksových adaptacích.
Hlavní šéf studia Jeff (Danny Huston) v ní pořád vidí tu krásnou blonďatou holku z Texasu, která okouzlila snad každého v pohádkové Princezně Nevěstě (1987). Ale zároveň si je vědom toho, že dnes je Robin o více jak pětadvacet let víc, je matkou dvou dětí a role jako Jenny ve Forrest Gumpovi nebo Moll Flandersová už se v jejím hereckém portfoliu dlouho neobjevily.
Digitální klon
Od velkého studia Miramount (odkaz na studia Paramount a Miramax) dostává proto poslední šanci, jak se udržet v kurzu. A nepaběrkovat jen v úlohách partnerek mužských protagonistů v romancích či dramatech (Vzkaz v láhvi, Vyvolený, Zpívající detektiv, Tři do páru, Dveře dokořán). Nabídku, která se neodmítá.
V digitální éře má prodat své vlastní pocity, emoce, vzpomínky. Spolu s pohybem jejího sošného těla a každým záchvěvem její tváře. Když se to kvůli technologickému vývoji nestihlo dřív, tak ve věku, v němž se právě teď nachází, má zakonzervovat svou filmovou i lidskou identitu.
Bude číselně naskenovaná, čímž se vytvoří její digitální alter ego, které bude moci studio Miramount dle vlastního uvážení obsazovat i do těch nejhloupějších a nejkomerčnějších projektů, které v minulosti odmítala. Odměnou jí bude nejen velkorysé finanční ohodnocení tohoto obchodu s její vlastní duší, ale také bonus v podobě věčného mládí ve snímcích, které její klon natočí.
Kult mládí
Digitální budoucnost Robin Wright metaforicky poukazuje na hned dva problémy, jež sužují současnou továrnu na sny. Tím prvním je pozice hereček ve středním věku v současném hollywoodském systému, který si vyžaduje stále nové, neznámé a mladší tváře.
Ty pak doslova vyždímá v popcornových podívaných, stavících především na jejich mladistvém půvabu. A když bude těmto kráskám čtyřicet a více let, kdy by se samy chtěly přehrát do charakterních rolí, tak jim sdělí, že je považuje za odepsané.
Pokud trochu sledujete vývoj kariér ženských hereček a nejen těch, které byly oslnivými sex symboly třeba osmdesátých nebo devadesátých let, ale i těch, které sbíraly jedno ocenění za druhým a jsou považovány za herečky prvotřídních kvalit, víte, že problém nedostatku příležitostí je nejen v Hollywoodu zcela reálný.
Satira na hollywoodský systém výroby filmů
Nápad se skenováním herců, kteří by pak mohli být používáni jako v určitém věku zafixované nestárnoucí idoly, také není úplně vzdálený realitě. Zvlášť když si vzpomenete na úvahy současných studií, že by se díky pokročilé digitální technologii mohl objevit v nějakém velkorozpočtovém produktu na pokračování herec, který byl s touto sérii před lety spjatý.
Pro příklad si představte, že by se v nějakém dalším zrecyklovaném Supermanovi objevil digitální Marlon Brando jako Jor-El. Přijde vám tato představa zcestná nebo neetická?
Ale vždyť s takovým digitálním hercem už není žádné trápení. Nehádá se s režisérem o pojetí své role a nemění scenáristovy dialogy. Neopozdí se při příchodu na plac a dokonale umí naučený text. Animátoři jeho identitu přizpůsobí na míru produktu, v němž se má objevit a vdechnou mu tak hned několik nových životů.
Takový prefabrikát je vlastně ideálním protagonistou dnešní masové produkce filmů, postavené na neustálém variování jednoho vyzkoušeného schématu. Folman zde zesměšňuje a vtipně reflektuje hollywoodský trend vyrábět neustále nové pokračování zavedených sérií, na něž je napojen prodej výrobků (hračky pro děti), s těmito ságami spjatý.
Emotivní vrchol filmu
Robin Wright si je všech těchto úskalí vědoma. Ale strach z konce kariéry, příslib věčného, alespoň filmového mládí, velkorysá finanční kompenzace i vědomí toho, že když na tuto nabídku nepřistoupí, ujede jí definitivně vlak technologického vývoje filmu, který ji jediný může uchovat v myslích diváků, to vše způsobí, že ji nakonec přijme.
Nabádá jí k tomu i její agent ze staré školy Al (Harvey Keitel), který ji připomíná, v čem všem neměla správná odhad. Od výběru rolí až po chlapy (hádejte, kdo byl jejím manželem, jehož příjmení ještě donedávna nosila za svým rodným?).
Tato úvodní část, jež v ukázce bezohledných praktik studia Miramount připomene satiricky sžíravého Altmanova Hráče, graduje velkolepou scénou skenování emočních záchvěvů Robin Wright. Dojde v ní na smích i slzy a způsobem, jakým je natočena i Robin Wright zahrána, představuje emotivní vrchol filmu, který už nebude překonán.
Robin Wright zde podává výkon, který alespoň mne přinutil k tomu, abych zpětně a prostřednictvím tohoto filmu docenil její herecký um i oduševnělou krásu, která z ní vyzařuje.
Úděl herecké profese
Herečka svůj autobiograficky zabarvený osobní i herecký osud vložila do rukou scenáristy a ten ho dovedl přetvořit ve velice univerzální, ale přitom stále se zřetelem k její osobě platný, příběh o údělu herecké profese. Kdo bude chtít, nalezne v tomto příběhu o údělu a proměnlivosti hereckého převtělování styčné body s loňským festivalovým hitem Holy Motors.
Na výsledný dojem ze scény prodeje emocí pro potřeby studia má velký vliv i atmosférický hudební podkres Maxe Richtera, který dráždí a umocňuje naše city i během mnohem hektičtějších animovaných pasáží, které přijdou v druhé půli vyprávění.
První půle přináší metaforické a dlužno dodat, že velmi smutné zamyšlení, kam se posouvají hranice filmu a jaké jsou možnosti jeho dalšího vývoje v budoucnosti. Ukazuje filmový byznys jako vlak, který se řítí vpřed a nebere ohled na ty, kteří byli dosud jeho nedílnou součástí. Na herce, kteří v něm vždy představovali jeho nejživější složku, skrze niž se mohl divák s filmovým dílem identifikovat.
Únik do iluzorního světa
Ari Folman zároveň nástup digitalizace zasazuje do mnohem širšího významového kontextu. A domýšlí, kam až může vést nebo abychom nemluvili v kondicionálu, kam vede posedlosti novými technologiemi. Lidé si z těchto technologií dělají fetiš, pomocí něhož unikají do čím dál dokonalejšího iluzorního světa.
Jak je tato cesta zrádná, nám naznačuje druhá půle vyprávění. V ní se ocitáme v dystopické budoucnosti, jejíž charakter určily rozhodnutí, učiněné v první půli příběhu. Robin Wright se po dvaceti letech od prodeje svého já objevuje coby čestný host na futurologickém kongresu společnosti Miramount-Nagasaki, kde má jednat o prodloužení své smlouvy.
Ocitá se ale ve světě, který je zcela odlišný od toho předchozího. Ve světě, transformovaném do fantazijní reality, v níž každý může být tím, čím chce. V tomto světě mizí hmatatelné zážitky a jsou nahrazovány virtuální realitou.
Halucinační animovaný svět
Ta na sebe ve filmu vzala formu tripově halucinačních, animovaných výjevů. Postupně se začíná vytrácet hranice mezi fantazií, realitou, snem, minulostí, přítomností a budoucností a vše ústí do apokalypsy, jejíž rozměr vidí jen ten, který před skutečnou realitou nedal přednost té simulované.
Spolu s Robin Wright jako virtuální herečkou se vnořujeme do fikce, v níž postupně zapomínáme, že něco jako realita ještě existuje. Neboť se domníváme, že tento animovaný, iluzorní svět je transformovaným pokračováním toho, který jsme znali.
Pohybují se v něm vedle sebe postavy, známé z popkultury i mytologie, jež jsou zasazené do nové perspektivy. A to v prostoru, připomínajícím halucinační ráj nebo peklo. Tento prostor září sytými barvami a jen těžko můžeme odhadovat, zda je něčím omezen nebo má nekonečný tvar.
Můžeme se v něm zaměřit na sledování toho, co se děje uprostřed něj a co má souvislost s hlavní zápletkou vyprávění, nebo pozorovat, co se v něm děje jen tak mimoděk, v zadním plánu. Film totiž obsahuje velké množství hříček, fóru a skrytých detailů, které oceníte až při opakovaném zhlédnutí snímku.
V tomto chaotickém, ale svůdně lákavém světě by Robin Wright mohla snadno zabřednout a stát se jeho součástí. Do reality ji ale vrací zpět starost o budoucnost syna Aarona (Kodi Smit-McPhee), který trpí vzácným Usherovým syndromem. Ten jej předurčuje k pomalu postupující hluchotě a slepotě.
Problematičnost i opodstatnění animace
Druhá, animovaná část vyprávění rozvíjí témata a motivy, nastolené v části hrané a některé nové vyjevuje. Vždy, když se do jednoho tématu hlouběji položí, se objeví množství otázek, které s ním souvisí a které otvírají témata další.
Divák, který první polovinu vyprávění vnímal víc pocitově, je nucen přeladit své vstřebávání příběhu na intelektuální roveň. Ta ale z hlediska odpovědí na otázky, jež film nastoluje, nebude zcela uspokojena, neboť režisér nevodí diváka za ručičku, ale nechává mu prostor k jeho vlastní participaci na tom, o čem film pojednává.
Jestli bylo možno první, hranou část, z hlediska perspektivy hlavní hrdinky vnímat jako zápas o lidskou i hereckou integritu, tak v té animované se přidává zápas ženy jako matky o svého syna.
Problémem je, že po přepnutí Robin Wright do animované formy, se částečně vytrácí citové pouto s touto postavou. Animovaná podoba postav je velmi pěkně vyvedená, ale přesto se u ní díky monotónní mimice figur nemůžeme zbavit odosobněnosti a chladu. I proto finále příběhu patří opět působivým hraným pasážím, jež s divákem lépe emočně komunikují.
Přesto bych animovanou část neoznačil za režisérovu exhibici nebo manýru. Podobně jako v případě režisérova předchozího počinu Valčík s Bašírem (2008), tu animace má své nejen formální, ale i obsahové opodstatnění. Ve Valčíku s Bašírem rotoskopická animace sloužila jako autoterapeutický prostředek vyrovnání se hlavní postavy s traumatickými válečnými zkušenostmi a potlačenými vzpomínkami na ně.
Ve Futurologickém kongresu slouží animace jako nástroj podmanění si hlavní hrdinky a překrytí a nahrazení skutečnosti simulovanou realitou.
Mnohovrstevnaté vyprávění
Kvůli překrývání hranic mezi realitou a fikcí bude Folmanova novinka přirovnávána k filmům jako Matrix nebo eXistenZ. Díky satirickému zacílení na fungování filmového průmyslu zas k Altmanově Hráči. Halucinační náladou má blízko k van Dormaelově Panu Nikdo, zamyšlením nad povahou herecké profese k Holy Motors.
Futurologický kongres tyto filmy ale nekopíruje. Naopak, od původní Lemovy literární předlohy se vzpíná k mnohovrstevnatému vyprávění, které přináší originální zamyšlení nejen nad budoucností kinematografie, ale i světa a místa a formy jedince v něm.
Folman si ukrojil ambiciózní krajíc témat, jimž se chtěl věnovat a účinně, ale přitom nenásilně nás dovedl k aktivnímu přemýšlení o nich. Od úvah o dnešní společnosti, jež se opájí kultem mládí, což se odráží i na postavení ženských hereckých hvězd v současném hollywoodském systému, se dostává k dalším a dalším tématům, jež s těmi předchozími vždy úzce souvisí.
Zaobírá se nástupem digitalizace a vírou v nové technologie, které nám snadno umožňují unikat do iluzorních světů, které máme tendenci považovat za realitu. Folman tyto nejen technologická dilemata reflektuje a zasazuje je do vyprávění, které má vizionářský přesah. Alespoň pokud sledujete trendy, jimiž se dnešní společnost ubírá, a umíte je částečně predikovat.
Dává tak vzniknout dílu myšlenkově podnětnému natolik, že si nepamatuji, který žánrový sci-fi film za poslední rok nebo dva, by se mohl pochlubit podobným přesahem. Takovým, který by nás vybízel k hledání odpovědí na otázky, s nimiž režisér přichází.
Inspirativní průvodce
Ari Folman, který byl před pěti lety členem hlavní poroty na karlovarském festivalu, zároveň dokazuje, že není jen skvělým režisérem animovaných filmů, ale i těch hraných. Ve Futurologickém kongresu kombinuje oba způsoby do sofistikované vizuální i obsahové podoby, která nepůsobí jako okázalá exhibice, ale souzní s duchem toho, o čem a proč vypráví.
Ti, kdo čekali, že zajímavější bude část animovaná, budou překvapeni, že je tomu právě naopak. A to díky Robin Wright, která zde svým hluboce procítěným výkonem dává filmovým studiím jasný vzkaz ohledně toho, co je na filmech stále to nejpřitažlivější a s čím máme šanci se ztotožnit.
Zkuste se proto i vy zamyslet, co od filmů vlastně očekáváte a zda vám to současná hollywoodská produkce nabízí. A zda není čas na revoluci nikoliv technologickou, ale spíš tu myšlenkovou. Řemeslně precizní, autorsky osobitý a tematický podnětný Futurologický kongres vám bude při tomto zamyšlení více než inspirativním průvodcem.
Futurologický kongres
- Žánr: dystopická sci-fi
- Původní název: The Congress
- www.thecongress-movie.com/
- Izrael / Německo / Polsko / Lucembursko / Francie / Belgie 2013
- Scénář: Ari Folman (na motivy povídky Stanisława Lema)
- Režie: Ari Folman
- Hrají: Robin Wright, Paul Giamatti, Harvey Keitel, Danny Huston, Kodi Smit-McPhee, Frances Fisher, Don McManus, Sami Gayle, Jon Hamm, Michael Stahl-David, Michael Landes
- Distribuce: Aerofilms
- Distribuční premiéra v ČR: 08. 08. 2013