Jordan Peele vytvořil další sofistikovanou hororovou žánrovku, již posouvá směrem k podobenství o nás samých i lidstvu jako celku.
Významovou nadstavbu učinil režisér natolik otevřenou, že to vzbuzuje dojem, že se v ní buď trochu utopil, anebo ji nedotáhl do konce ve všech rovinách, které nabízí.
6 /10
Problém přitom není v tom, že by se Jordan Peele tak výrazně odchýlil od směru, vytyčeného v Uteč, tedy žánrového filmu s chytrým přesahem, ale že ten přesah je tentokrát hůř dotažený než v Uteč a BlacKkKlansman.
Jednou z největších filmových senzací roku 2017 se stal snímek Uteč. Při rozpočtu čtyři a půl milionů dolarů vydělal 255 milionů dolarů a rázem se ocitl v žebříčku nejúspěšnějších debutů všech dob. Už od uvedení na festivalu Sundance se kolem něho vytvořil velký mediální hype, který byl korunován ziskem Oscara za původní scénář.
Žánrovky s uvědomělým přesahem
Získal ho Jordan Peele, režisér a autor tohoto filmu. Tento čtyřicetiletý afroamerický herec, scenárista a televizní komik byl do té doby znám především jako polovina komediálního dua Key & Peele, které si prostřednictvím skečů dělalo legraci z rasových klišé a předsudků.
S nimi Jordan Peele pracoval i ve svém debutu Uteč, v němž se mu podařilo zkombinovat hororovou atmosféru paranoidního ohrožení s rafinovanou satirou na rasové předsudky v současné americké společnosti. Uteč přitom nemířilo primárně na hororové fanoušky a hodně se líbilo těm, kteří jinak horory moc nemusí, právě pro svůj sofistikovaný a uvědomělý přesah.
Film Uteč Peelemu změnil život. Svůj rostoucí vliv pak potvrdil loni, když se jako producent podílel na snímku BlacKkKlansman. S jeho režisérem Spikem Leem našel shodu v tom, jak této směsici parťacké komedie, blaxploitation a ostré satiry na přetrvávající rasismus v americké společnosti dát silný apelativní přesah.
To je ostatně oběma tvůrcům společné, jak za pomocí zábavných žánrových děl, s jejichž postupy si pohrávají a různě je kombinují, vypovídají velmi uvědoměle a naléhavě o problémech, které sužují Ameriku. V Uteč, stejně jako v BlacKkKlansman, to byl rasismus, včetně toho skrytého, a rasové předsudky.
Téma strachu
Očekávání bylo tedy v případě Peeleho novinky vysoké, a když mu režisér, z pohledu zahraničních recenzentů, nedostál, přišlo logicky zklamání. Problém přitom není v tom, že by se Jordan Peele tak výrazně odchýlil od směru, vytyčeného v Uteč, tedy žánrového filmu s chytrým přesahem, ale že ten přesah je tentokrát méně dotažený než v Uteč a BlacKkKlansman.
Co je pozitivní, že zde režisér opakovaně nehraje s rasovou kartou, ale snaží se přijít s tématem mnohem univerzálnějším. A tím je lidský strach, respektive to, jak se sami sobě stáváme největšími nepřáteli. Nebo ještě přesněji, jak nás může naše svědomí, včetně toho kolektivního, zcela ochromit. Nejde tu tak jen o jedince, ale o celý svět.
Těch možností metaforických výkladů nebo interpretací, jež film My nabízí, je hned několik a pokusím se je vám přiblížit, aniž bych se přitom dopustil spoilerování. Což na druhé straně není úplně jednoduché, protože právě v oněch metaforách se ukrývá klíč k výkladu toho, co nám chce režisér sdělit.
Dětský traumatický zážitek
Režisér a autor scénáře v jedné osobě tu rozehrává základní situaci, kdy se čtyřčlenná afroamerická rodina z vyšší střední třídy chystá na dovolenou na pláži v Santa Cruz, kde mají rodinnou chatu. Adelaide Wilson (Lupita Nyong´o) zde jako malá trávila léto s rodiči.
Na kalifornské pobřeží Adelaide míří s manželem Gabem (Winston Duke) a jejich dvěma dětmi, starší dcerou Zorou (Shahadi Wright Joseph) a mladším synem Jasonem (Evan Alex). Mají se tady potkat s jejich bílými přáteli z rodiny Tylerových, již tvoří Tex (Tim Heidecker) a Dahlia (Elisabeth Moss) a jejich dcery Becca a Lindsey, jež hrají skutečné sestry Cali a Noelle Sheldonovy.
Cestou autem na pláž otec vtipkuje, ale zdá se, že jak se k ní blíží, je Adelaide v čím dál větším napětí. Z čeho pramení, to vidíme hned v úvodním intru, kdy sledujeme v roce 1986 asi desetiletou černošskou holčičku, která se v lunaparku na pláži zatoulá do jeho zrcadlového bludiště.
A to, co v něm uvidí, ji vyděsí natolik, že o tom není schopná nejen říci svým rodičům, ale že to v ní vytvoří silný traumatizující zážitek, který v ní přetrvává dodnes. Tou holčičkou je pochopitelně dnes už dospělá Adelaide a to, co v jednom ze zrcadel tehdy spatřila, nebyl její odraz, ale odraz její dvojnice. Nebo alespoň takto si to tenkrát do své mysli uložila.
„Stínoví“ Američané
Nyní se Adelaide, teď už s její rodinou, vrací na stejnou pláž, kde v ní řetězec zdánlivě nevinných událostí začne vyvolávat silnou paranoiu. Nic na tom nemění ani manželovo uvolněné vtipkování, ani to, že koupil loď, kterou jí chtěl potěšit a zároveň zapůsobit na Tylerovi.
Zlé předtuchy Adelaide se pak naplní v noci, kdy se na příjezdové cestě k jejich domku na pláži objeví čtyřčlenná rodina v červených kombinézách a se zlatými ostrými nůžkami v rukou, která vypadá jako Wilsonovi, nebo přesněji jako jejich hrůzu nahánějící, pokřivení dvojníci.
Gabe se je pokouší odehnat, ale oni proniknou do jejich domu a začnou v něm Wilsonovi držet v šachu. Jediný z nich, kdo je přitom schopen lidské řeči, byť podivně hlasově modulované, je Red, dvojnice Adelaide, ti ostatní vydávají jen skřeky. Na otázku Wilsonových, kým jsou, odpovědí tito jejich vyšinutí dvojníci, že jsou Američané. Nebo podle monologu Red jacísi „stínoví“ Američané.
Hororové košatění do podobenství
Bližší vyzrazení jejich identity a i toho, odkud přicházejí, už by zavánělo spoolerováním, kterému se obloukem vyhnu tím, že radši popíšu jejich funkci ve vyprávění. To začíná jako klasický horor, v němž režisér za pomocí nejdříve náznaků ohrožení a pak už samotného ohrožení buduje tísnivou atmosféru strachu. Vydatně mu v tom pomáhá deprimující hudba i velice zručný vizuál.
Z tohoto komorního rázu vyprávění se pak při střetu dvojníků s jejich originály, když se ukáže, že dvojnictví se netýká jen rodiny Wilsonových, přejde do mnohem krvavějšího, slasherového módu, aby se pak závěr, s množstvím surrealistických bizarností (králíci) vzepnul k podobenství nejen o nás samých, ale i o lidstvu jako celku.
Jordan Peele v něčem postupuje podobně jako Darren Aronofsky ve filmu matka!, který také horor do invazi do soukromí košatil do mnohovrstevnatého alegorického podobenství o mezilidských vztazích i našem vztahu k planetě Zemi.
Mnohovýznamovost interpretačních rovin
Jordan Peele se ale nesnaží být tak šokující jako Aronofsky a téma dvojnictví využívá k metaforickým úvahám, které se vtahují především k oblasti sociální a také k něčemu, co by se dalo nazvat pamětí národa. V sociální oblasti vypovídá o rozevírajících se nůžkách ve společnosti, které mohou vést k tomu, že se ti neprivilegovaní budou domáhat majetku těch rychleji bohatnoucích.
Odkazuje se tu k akci z 25. května roku 1986, nazvané Hands Across America, kdy se 6, 5 milionu lidí drželo napříč americkými státy v lidském řetězci za ruce na podporu boje proti hladu, chudobě a bezdomovectví. Problém této akce ale bylo, že více než polovinu vybraných prostředků spolkly provozní náklady.
Jordan Peele k této akci, jež se odehrála ve stejném roce, kdy Adelaide potkal její traumatizující zážitek, vytváří v závěru její zrcadlový protějšek, který je stejně hrozivý a pokřivený jako svět dvojníků, napadajících své reálné předobrazy. Zda to má být metafora toho, že se i bohulibá akce může při jejím zneužití zvrtnout v její pravý opak, ponechám na laskavém posouzení diváka.
A v otázce minulosti nebo paměti národa dvojníci zpřítomňují to špatné, co by z ní americká společnost ráda vytěsnila, ale co se jí stále připomíná jako téma rasismu. Takže oklikou se Jordan Peele k tomuto tématu stejně vrací.
Další možný výklad je ten psychologický, že se nejvíc bojíme vlastních strachů a nejistot, které nám zadělávají na různá traumata. Někdo si tam po odpovědi pokřivených dvojníků, že jsou také Američané, dosaďte interpretaci, že tito dvojníci v myslích „pravých“ Američanů ztělesňují ony „vetřelce“, kteří přicházejí přes zeď nebo jinudy do Ameriky a představují pro ty původní Američany ohrožení. Tedy nahození otázky migrační a zdi na hranici s Mexikem.
Inspirace hororovou antologií Zóna soumraku
Těch výkladů nebo interpretací je možných víc, což by nevadilo, protože k mnohovrstevnatým podobenstvím to patří. Problémem spíš je, že na rozdíl od Uteč, kde režisér pracoval s jednou symbolickou rovinou (rasovou) a tu dotáhl v kooperaci s tou hororovou do velmi podařeného výsledného tvaru, tak My se mu kvůli množství významových a interpretačních rovin z hlediska vyprávění trochu rozpadá.
Jordan Peele chtěl zopakovat koncept z Uteč, včetně jeho odlehčujících momentů, ale pro mnohovýznamovost svého díla trochu upozadil děj a postavy, z nichž nejvýrazněji působí Adelaide a její dvojnice Red, které se také postarají o závěrečný twist. Ten pro vás, při znalosti žánrových děl, nebude možná až takovým překvapením.
Hororovými nebo hororově laděnými klasikami se i film inspiroval. Režisér přiznává ovlivnění Kubrickovým Osvícením, Spielbergovými Čelistmi, ale i Hanekeho Funny Games. Volnou inspirací pro vznik scénáře se mu ale stala především epizoda ze seriálu Zóna soumraku, nazvaná Mirror Image, v níž hrdinka na autobusové stanici potkává svoji dvojnici, o které je přesvědčena, že přichází z paralelního vesmíru, aby ji nahradila.
Záměr nebo selhání?
Na restartu této série se nyní Jordan Peele podílí jako producent a moderátor. A možná, že k charakteru příběhů z této hororové antologie bychom měli nyní více přihlížet při posuzování toho, čím film My je, nebo mohl být. Možná si tentokrát chtěl natočit něco odlehčenějšího a my ho do té mnohovýznamovosti tlačíme nebo ji tam za každou cenu chceme mít, protože to dodává hororovému žánru mnohem intelektuálnější šmrnc.
Ne, ona tam ta významová nadstavba je, ale režisér ji učinil natolik otevřenou, že to vzbuzuje dojem, že se v ní buď trochu utopil, anebo ji nedotáhl do konce ve všech rovinách, které nabízí. Ono je pak těžké posuzovat, kde končí režijní záměr v tom, že nastolujete jako tvůrce otázky a nutíte diváka k aktivnímu hledání odpovědí na ně a kde tímto záměrem omlouváte vlastní scenáristické selhání ohledně nedotažení toho, co jste vlastně chtěli prostřednictvím symbolických rovin sdělit.
Jako příznivce tvorby Jordana Peeleho bych chtěl věřit tomu prvnímu, ale po zhlédnutí My musím objektivně přiznat, že došlo spíš k tomu druhému. Významová rovina zkrátka nemá tak silnou rezonanci jako v případě debutu Uteč a jak se nám snaží režisér namluvit. Jeho tvorbu se ale určitě vyplatí sledovat i do budoucna.
My
- Žánr: hororové podobenství
- Původní název: Us
- www.usmovie.com/
- USA, 2019
- Scénář: Jordan Peele
- Režie: Jordan Peele
- Hrají: Lupita Nyong'o, Winston Duke, Shahadi Wright Joseph, Evan Alex, Elisabeth Moss, Tim Heidecker, Yahya Abdul-Mateen II, Cali Sheldon, Noelle Sheldon
- Distribuce: CinemArt
- Distribuční premiéra v ČR: 28. 03. 2019