Trojnásobný premiér Slovenska a určitě nejkontroverznější postava jeho porevoluční historie Vladimír Mečiar (1942) se v posledních letech stáhl z veřejného života. Výjimku učinil jen při několika vystoupeních v médiích v souvislosti se zrušením jeho amnestií.
Kauza únosu prezidentova syna
Připomeňme si, že v roce 1998 na něho jako premiéra nakrátko přešly pravomoci prezidenta, čehož využil k amnestování činů a lidí, spojených s únosem prezidentova syna Michala Kováče ml. na konci srpna roku 1995. V dubnu následujícího roku došlo k výbuchu auta Róberta Remiáše. Ten byl spojkou korunního svědka únosu Oskara Fegyverese, příslušníka SIS (Slovenské informační služby), která se podle všech informací na únosu podílela.
Mafiánské praktiky, zakomponované do způsobu vládnutí HZDS, privatizace do rukou jeho příznivců, SIS pod vedením Ivana Lexy, sledující nezákonně novináře i opoziční politiky. Všechny tyto faktory přispěly k tomu, že se Slovensko pod Mečiarovým premiérováním dostalo do mezinárodní izolace a nepočítalo se s jeho přijetím ani do Evropské unie ani do NATO.
Tento zlý sen pro Slovensko, podporovaný lidmi, kteří v tomto bezskrupulózním pragmatikovi viděli národního spasitele, skončil volbami v roce 1998, které sice Mečiar s HZDS opět vyhrál, ale nebyl schopen sestavit koalici. To se pak podařilo Mikuláši Dzurindovi. Publicista Martin Šimečka k tomu v dokumentu říká, že odmítnutím Mečiara se Slovensko stalo politickým národem.
Kauza únosu prezidentova syna a stav, do něhož se Slovensko dostalo za Mečiarova vládnutí, tuto zemi dodnes traumatizuje pocitem nespravedlnosti za nepotrestání činů, které se v té době odehrály. V nedávných dnech se v tisku objevila zpráva, že slovenská generální prokuratura rozhodla, že Mečiarovy amnestie nemusí být promlčené a že mu tedy teoreticky hrozí stíhání za zneužití pravomocí veřejného činitele.
Pro mladé a zahraniční diváky
Tereze Nvotové, režisérce dokumentu, bylo v době, kdy opozice odstavila Mečiara od moci, deset let. Její rodiče, režisér Juraj Nvota a herečka Anna Šišková, patřili k protimečiarovské občanské společnosti, i když herečka a režisérka zmiňuje, že v prvních volbách ho i oni volili.
Motivace, která ji k natočení dokumentu vedla, je z něho zcela zřejmá. Přiblížit tuto osobnost a dobu dnešním mladým divákům, dvacátníkům nebo třicátníkům, k nimž se věkově pomalu řadí. A také divákům zahraničním, neznalým dobového kontextu. Ostatně jeho výrobu financovala HBO. Obojí se jí velmi dobře daří.
Podobně jako u Matrixu AB o Andreji Babišovi to není dokument nijak objevný z investigativního hlediska, ale jeho hodnota tkví v tom, jak přehledně shrnuje všeobecně známá fakta a dává je do souvislostí. Nejen pro zahraniční diváky, ale i ty mladé domácí, pro něž už je Mečiar jen bizarní postavou z vyprávění rodičů.
Když rozhodují emoce a ne rozum
Pochopitelně ne pro všechny. Mladí studenti, organizující demonstrace proti ministru vnitra Kaliňákovi v kauze Bašternák moc dobře vědí, jaké poměry nechtějí vrátit, kdo byl jejich strůjcem a kdo pokračovatelem. V tomto dokument v závěru poměrně jasně ukazuje na „Mečiara light“ v osobě slovenského premiéra Roberta Fica.
Děje se tak skrze osobu Fedora Flašíka, politického marketéra a šéfa volebních kampaní HZDS a později i Ficova Smeru, který vysvětluje, jak se tvoří populistický politik a jak se za pomocí emocí manipulují masy. K výhře ve volbách je dle něj potřeba 3 miliónů eur, hezký lídr to pořídí i za míň.
![Selský rozum: jak si Andrej Babiš podmaňuje zemědělství [recenze filmu]](/getthumbnail.aspx?q=60&crop=1&h=225&w=400&id_file=990968566)
Režisérka jeho vyprávění doplňuje záběry na Ficovy příznivkyně, které o něm mluví podobně nábožně jako jejich předchůdkyně nebo předchůdci o Mečiarovi. Tato paralela tvoří trefnou pointu k obrazu politika a politiky, v níž nerozhoduje rozum, ale emoce. Jak ukazuje příklad našich nedávných voleb a úspěch Andreje Babiše a Tomia Okamury v nich, jisté scénáře se neustále opakují a lidé se z nich neumí poučit.
Portrét, skládaný ze čtyř pramenů
Vladimír Mečiar je prototypem středoevropského populisty, s nímž ti ostatní sdílejí mnoho příbuzných znaků. Režisérka se k němu přibližuje z několika směrů, které tvoří její dokumentaristickou metodu, jak na něj jako na fenomén nahlédnout.
Ty směry jsou v zásadě čtyři. Jednak rozhovor, který s ním přímo vedla v jeho luxusním sídle Elektra v Trenčianských Teplicích. Druhý pramen tvoří výpovědi jeho politických současníků a novinářů. Třetí vytváří archivní obrazy Mečiarových dobových veřejných vystoupení v médiích. Osobní rovinu pak vnáší Nvotové vypravěčský monolog, pomocí něhož uvádí velké slovenské dějiny do vztahu s historií vlastní rodiny.
Celé to tázání, kdo je nebo kým byl Mečiar, pak zastřešují esteticky vytříbené letecké záběry na slovenskou krajinu nebo města, doplněné výlety do center moci (parlament) a veřejného vlivu (sportovní hala), spjatých s jeho působením. Z formy vyprávění je znát, že režisérka má cit pro rytmus vyprávění, které dobře odsýpá.
Pustím vás jen tam, kam chci
Když se zastavíme u oněch čtyř pramenů, z nichž její dokument vyrůstá, tak ten první, samotný rozhovor s Mečiarem, pochází z jejího stejnojmenného dokumentu z roku 2013, který tvořil její bakalářskou práci na FAMU. Trval 40 minut a režisérku k němu ponouklo Mečiarovo oznámení, že definitivně odchází z politiky.
Tento čtyři roky starý dokument se nyní rozhodla kompilačním způsobem rozšířit o zbývající prameny do celovečerního tvaru. Mečiara přitom znovu požádala o rozhovor, aby se mohl vyjádřit ke skutečnostem, které tvoří jeho obsah. On s tím souhlasil, ale pak už se režisérce neozval. Svolil ale k použití všech natočených záběrů z původního dokumentu.
V Jihlavě na festivalu dokumentů se v soutěžní sekci Česká radost objevil už ten původní dokument, teď Nvotová svým filmem festival slavnostně zahajovala. Rozhovorová část je cenná především tím, že se režisérka dostala někam, kam Mečiar novináře vůbec nepouští. Do jeho problematicky financované vily, kde opéká buřty a s dobráckou tváří vypráví jen o tom, o čem chce.
To bude asi nejčastější výtka, že režisérka Mečiara málo konfrontuje, málo se mu dostává pod kůži a že je to on, kdo určuje tón hovoru. Kdo viděl nějaký rozhovor s Mečiarem s mnohem zkušenějšími politickými moderátory, tak ví, že to je přesně jeho metoda. Neodpovídat na otázky a po dobrém či zlém vyvádět tázajícího z míry.
Udržuje si ale auru toho, kdo ví víc, než může říct a v odpovědi na otázku, jak to bylo s únosem Kováče ml., naznačuje, že to klidně mohl být někdo z okruhu jeho otce, tehdejšího prezidenta, s nímž byl ve sporu. Mečiar určitě chystá nějaké paměti a tohle je takový závdavek pro ty, kteří ještě neprohlédli, že lhaní a kamuflování k němu neodmyslitelně patří a dodává mu teď v důchodu navíc na důležitosti.
Velké dějiny pohledem archivů a pamětníků
Alarmující je, jakou měl tento člověk moc a že se k ní vlastně dostal díky neschopnosti (nevím jak jinak to nazvat) lidí z tehdejší Veřejnosti proti násilí včas rozpoznat, koho mají před sebou. Výpovědi bývalých politiků, politických analytiků a novinářů tvoří nejcennější část vyprávění, protože právě ony vykreslují jeho cestu k moci.
Od právníka z podniku Skloobal Nemšová, který trochu naivní revolucionáře z VPN oslňoval vědomostmi, u nichž si až později uvědomili, z jakých zdrojů pocházejí. Tak tohoto výřečného muže učinili prvním porevolučním ministrem vnitra na Slovensku, kde své „vědomosti“ mohl rozšiřovat o další informace z tajných složek STB, které pak používal proti svým politickým oponentům. Že tyto materiály má, se svěřil tehdejšímu předsedovi české vlády Petru Pithartovi, který zde vystupuje.
Vedle něj ze slovenských politiků nebo aktivistů VPN je to Ladislav Snopko, Peter Zajac, František Mikloško a Fedor Gál, z novinářů Milan Žitný, Martin Šimečka, Marián Leško, Eugen Korda a Tom Nicholson. Za českou stranu dále Václav Bartuška a Michael Kocáb.
Mezinárodní kontext, kde se Slovensko ocitlo pod Mečiarovým vedením, který když cítit, že ho nechtějí na západě, začal vyhrožovat přimknutím k východu, dodá Theodore E. Russell, velvyslanec USA na Slovensku v letech 1993 - 96. Kauzu únosu popíše samotný Oskar Fegyveres, jehož doplní novinář Peter Tóth.
Pomlčková válka, dělení federace, samostatné Slovensko, jež původně Mečiar nechtěl, ale velmi rychle si tuto ideu přivlastnil, protože pochopil, jaký se s ní dá vytřískat politický kapitál. Spory s prezidentem Kováčem, únos jeho syna, amnestie. Velké dějiny, tvořené výpověďmi pamětníků a archivními záběry doplňuje pohled osobní samotné režisérky.
Archetyp transformační éry
Tehdy jako desetileté holky, která jak říká, si se sestrou nebo kamarádkami hrála na Vinnetoua, E.T. nebo Mečiara, což doplní půvabným filmečkem, který jako malá natočila na dvoře svých rodičů. V černobílém záznamu této hry předvádí novinářku, která se marně snaží položit otázku nerudnému Vladimíru Mečiarovi, jehož hraje její sestra. Tato odzbrojující vzpomínka dobře zrcadlí, jakým fenoménem Mečiar byl a jak se otiskl do obecného povědomí.
Mečiar je opravdu archetypem transformační doby a celého postkomunistického prostoru, v němž se zrcadlí, jaký typ lidí se po revoluci dral také k moci. V šedesátých letech člen KSČ, poté z ní vyloučený pro nesouhlas s okupací. Vystudoval ale právnickou fakultu, po revoluci byl demokratem, pak nacionalistickým otcem slovenského národa, populistou, co bylo potřeba.
Celé jeho politické působení provází napínaní a překračování demokratických limitů, tedy něco, o co se dlouhodobě snaží prezident Zeman ve vztahu k Ústavě a jejímu výkladu. Mečiar na sebe rád bral různé tváře, ublíženou i rozhodnou, vůdce i zachránce, schopného kdykoliv názorově otočit. Podobnost s Andrejem Babišem čistě náhodná?
Mečiar jako memento
Těch analogií s domácí politikou a politiky v dokumentu najdete mnoho, mečiarismus s jeho nejtemnějšími stránkami se ale zatím naší zemi vyhnul. Novinář Martin Šimečka v debatě Respektu říká, že na jeho obdobu nejsme připraveni, ale zvolením Andreje Babiše ho možná poznáme.
Možná pak jako Slováci nebudeme tak skeptičtí k Evropské unii a nebudeme podléhat marketingovým, nacionalistickým, populistickým nebo na lidský strach sázejícím vábničkám politiků, kteří národ víc rozdělují, než spojují. Mečiar slouží jako memento, že dějiny se mohou opakovat a že není radno věřit zdatným manipulátorům, odcházejícím s politiky s písní na rtech. S pánom Bohom, idem od vás, neublížil som žiadnemu z vás…, však víte. A pak se vracejí, byť s menším leskem.
Tereze Nvotové se možná nepodařilo dostat Mečiarovi pod kůži, ale rekapitulací klíčových momentů jeho politické dráhy dokázala myslím srozumitelně a filmařsky přitažlivě alespoň částečně odpovědět na otázku, kterou si v úvodu klade. Kdo byl Mečiar a co udělal s námi a naší zemí?
Na vztahu k němu a podobnému typu vládců se totiž dobře definuje identita člověka. Jeho smýšlení, postoje, morální kritéria. Doufám, že v následujících letech u nás nebudou tak zkoušeny jako na Slovensku v éře mečiarismu.
Mečiar
- Žánr: dokumentární
- www.film-meciar.sk/
- Slovensko / Česko, 2017
- Scénář: Tereza Nvotová, Josef Krajbich
- Režie: Tereza Nvotová
- Vystupují: Vladimír Mečiar, Tereza Nvotová, Milan Žitný, Martin Šimečka, Peter Zajac, František Mikloško, Fedor Gál, Fedor Flašík, Petr Pithart, Michael Kocáb
- Distribuce: AČFK
- Distribuční premiéra v ČR: 08. 03. 2018