Klasické vyprávění, v němž neexhibující forma zcela slouží tématu a jeho přesahům k současnosti.
Vyjádření režiséra v rozhovoru k filmu, kde nachází paralelu mezi Dreyfusovým případem a tím svým.
8 /10
Rok od světové premiéry na festivalu v Benátkách, kde získal Velkou cenu poroty, přichází do našich kin nový film sedmaosmdesátiletého režiséra Romana Polanského. Ke Stříbrnému lvu z Benátek se přidaly čtyři neproměněné nominace na Evropské filmové ceny a dvanáct nominací na Césary, z nichž nakonec snímek ve vítězství proměnil tři. Za nejlepší režii, adaptovaný scénář a kostýmy.
Paralely k vlastnímu životu i tomu společenskému
Předávání ani jedné z těchto cen se neobešlo bez protestů veřejnosti i kolegů z umělecké branže, kteří poukazovali na v té době nové obvinění Polanského ze znásilnění, kterého se měl dopustit v roce 1975 na fotografce a bývalé herečce Valentine Monnier.
Výzvám, aby Polanského film nebyl zařazen do hlavní soutěže čelil jak ředitel festivalu v Benátkách, tak potom při nominacích Evropská filmová akademie i vedení francouzské akademie, jež uděluje Césary. Kontroverzi okolo své osoby a potažmo filmu Žaluji! přiživil sám Polanski, když v oficiálním rozhovoru k němu s Pascalem Brucknerem prohlásil, že při jeho natáčení mohl čerpat z mnoha osobních zkušeností se štvanicí a nespravedlivými odsudky.
Odkazoval tím sice k chování médií v kauze jeho zavražděné ženy, herečky Sharon Tate, kdy byl absurdně nařčen ze satanismu, zároveň se takto ale vyjádřil také k novým obviněním, kvůli nimž se označil za oběť neofeministického mccarthyismu.
Řada kritiků mu vyčítala, že volbou tématu, jímž je Dreyfusova aféra, se k Dreyfusovi sám cynicky přirovnává, ale tato paralela s jeho osobním příběhem ve filmu přítomná není a Polanski ji jako provokatér použil výhradně v rozhovorech. Filmový příběh křivě obviněného důstojníka tak rozhodně není možné vnímat za sebeobhajobu samotného režiséra.
Pokud nějaké paralely ve filmu vytváří, tak jsou nenásilné a vztahují se antisemitismu, jak k tomu hluboce zakořeněnému v nás a celé společnosti, tak k jeho současnému vzestupu, kdy se stal záležitostí radikálních islamistů a také některých levicových extrémistů.
A i jeho pojetí armády jako instituce, která odmítá přiznat pochybení, nehledě na lidské oběti, pravdu nebo spravedlnost, nabádá ke kritickému posuzování činnosti politiků, soudců a dalších veřejných činitelů v dnešní společnosti. Aby nezůstávala ta hořká pachuť, která se nad případem Alfreda Dreyfuse ve filmu vznáší i pod zdánlivým happy endem.
Picquartovou perspektivou
15. října 1894 byl kapitán francouzské armády židovského původu Alfred Dreyfus (Louis Garrel) uvězněn pro zradu a 5. ledna 1895 odsouzen nejprve na doživotí a později na deset let za to, že údajně předával státní tajemství německé ambasádě v Paříži.
Jedním ze svědků Dreyfusova veřejného lynčování, je také nový šéf kontrašpionážního armádního oddělení Goerges Picquart (Jean Dujardin), pověřený vypátráním špeha. Když ale zjistí, že se k Němcům stále dostávají tajné informace, zakousne se do objasnění tohoto případu, který začne ohrožovat nejen jeho čest a profesní kariéru, ale také jeho život.
Scénou potupné veřejné degradace Alfreda Dreyfuse snímek začíná. Původním záměrem bylo vyprávět příběh z jeho pohledu, tedy z pohledu oběti. Tímto způsobem by ale tvůrci mohli nanejvýš vyprávět příběh o jeho utrpení. Jenže většina příběhu a boj za jeho očištění a osvobození, jenž vyvrcholil slavným dopisem Émila Zoly, z něhož si film vypůjčil svůj název, se odehrává až v době, kdy byl Dreyfus již v izolaci v káznici na Ďábelských ostrovech.
Scenárista Robert Harris, který s Polanskim spolupracoval na politickém thrilleru Muž ve stínu, jenž také vycházel z jeho předlohy, ji použil i v případě filmu Žaluji!, pro nějž se stala základem jeho kniha o Dreyfusově aféře Důstojník a špeh (2014), k níž podnikl rozsáhlou historickou rešerši a jež se stala bestsellerem.
Společně s Polanskim se při jejím převedení rozhodli příběh této aféry postavit na postavě plukovníka Picquarta. Ten je v té době svobodný a má milenku Pauline Monnier (Emmanuelle Seigner), vdanou za vysokého úředníka Philippa Monniera.
Morální princip vyprávění
Picquart je „přirozený antisemita“, který sice nemá rád židy, ale v jeho případě jde spíše o zvyk než o přesvědčení. Nejprve stojí proti Dreyfusovi, když ale následně objeví důkazy o jeho nevině, začal za Dreyfuse bojovat.
Když o těchto důkazech zpraví nadřízené velící důstojníky z armády i ministerstva války, dostane přikázáno, aby si je nechal pro sebe. Poznává přitom, že armádní představitelé jsou kvůli zachování dobré pověsti této instituce i sebe samých ochotni manipulovat s důkazy, padělat je a odsoudit na doživotí nevinného, než aby přiznali vlastní selhání.
Plukovník Picquart se tak se svou snahou dobrat se pravdy dostává do podobné situace jako Dreyfus. Je uvězněn a obviněn krajní pravicí z velezrady. To proto, že se rozhodl naslouchat svému svědomí. Právě on se stává ztělesněním morálního principu vyprávění a jeho postava působí i nejkomplexněji z hlediska voleb, do kterých ho jeho úsilí dobrat se pravdy může zavést.
Ostatní postavy se pohybují na černobílé škále těch, co Dreyfusovi chtějí pomoci a těch, kterým je jeho osud ve jménu vyššího zájmu lhostejný. Těmi druhými jsou představitelé armády, těmi prvními pak například Émile Zola (André Marcon) a Georges Clémenceau (Gérard Chaillou).
Na případ uvrhl světlo právě Émile Zola svým slavným dopisem J’accuse (Žaluji!), který poslal prezidentovi Francouzské republiky a otiskl ho v deníku L’Aurore. Clemenceau v případu také sehrál klíčovou roli. Sedm let po skončení aféry, když byl francouzským premiérem, jmenoval Picquarta ministrem války.
Poctivá starosvětskost podání tématu
Roman Polanski se spoluscenáristou Robertem Harrisem vyprávění pojímají jako procedurální rekonstrukci této historické události, přičemž její jednotlivé peripetie několik let se táhnoucího vyšetřování a soudních jednání podávají s citem pro detail, ale zároveň tak, aby diváka nezahltili zbytečnými nuancemi případu. Informace o něm dávkují postupně, s citem pro historickou přesnost a autenticitu, jíž hodně napomáhá jak výprava a kostýmy, tak samotné herecké výkony.
Ty mohou působit vojensky stroze, stejně jako celý film, ale za tou sošnou vzpřímeností plukovníka Picquarta jsou zároveň vidět ideály, jichž se ve své práci i ve svém životě drží. Jean Dujardin je vyjadřuje přesvědčivě svým jednáním, kdy se odmítá podřídit rozkazům, které jdou proti jeho přesvědčení.
Kdybych měl pro Polanského nový film najít nějaké synonymum, napadá mě uměřený. Režisér netlačí na emoce, ale okolnosti Dreyfusovy aféry oním procedurálním stylem předkládá tak, že nám nedává možnost než jít s jeho záměrem.
Pozvolné tempo, představující nám jednotlivé osoby a jejich promluvy, v závěru nabírá na obrátkách a režisérův starosvětský způsob vyprávění opodstatňuje své užití. A to včetně kamery režisérova stálého spolupracovníka Paweła Edelmana, která obraz v místnostech úřadů a soudů utápí v pološeru, které v nich za závěsy panuje.
Režisérovo zkoumání, co zmůže jedinec proti systému, jaká je jeho osobní a morální zodpovědnost, která jej přiměje jednat správně navzdory autoritám v podobě špiček francouzské armády, dostává podobu klasického vyprávění, v němž neexhibující forma zcela slouží tématu a jeho přesahům k současnosti. Je to poctivé dílo zralého režiséra, přístupné způsobem jeho podání všem generacím.
Žaluji!
- Žánr: historické drama
- Původní název: J'accuse
- www.en.unifrance.org/movie/47078/an-officer-and-a-spy
- Francie / Itálie, 2019
- Scénář: Robert Harris, Roman Polanski (předloha Robert Harris)
- Režie: Roman Polanski
- Hrají: Jean Dujardin, Louis Garrel, Emmanuelle Seigner, Mathieu Amalric, Melvil Poupaud, Grégory Gadebois, Olivier Gourmet
- Distribuce: Pilot Film
- Distribuční premiéra v ČR: 24. 09. 2020