Hastrman: recenze filmu

Knihy spisovatele Miloše Urbana (1967) nejsou díky jejich postmodernímu charakteru pro filmaře zrovna snadným adaptačním oříškem. Napsal jich patnáct, včetně jedné knihy povídkové. Z jeho tvorby byla dosud zfilmována povídka Host u tabule pro cyklus Škoda lásky (2014) a román Santiniho jazyk, který do televizní podoby převedl režisér Jiří Strach. Ten by rád zfilmoval i jeho druhý román Sedmikostelí, který už delší dobu připravuje a shání peníze na jeho realizaci.

Adaptace první části románu

Spolu se Sedmikostelím patří k autorovým nejznámějším dílům jeho třetí román Hastrman, za nějž získal cenu Litera (dnes Magnesia Litera) pro nejlepší knihu roku 2001 v kategorii próza. Urban v tomto mnohovrstevnatém románu, rozkročeném mezi dvě století a utkaném z desítek mýtů, spojuje žánrové prvky pohádky, hororu, romance a novodobé utopie do podoby jakéhosi moderního ekologicko-politického podobenství či černohumorné, groteskní meditace nad vztahem člověka a krajiny.

Producentovi Čestmíru Kopeckému, scenáristovi Petru Hudskému a režisérovi a spoluscenáristovi Ondřeji Havelkovi muselo být jasné, že adaptace románu by z hlediska tematického, fabulačního i časového byla poměrně obtížná a proto se rozhodli zfilmovat pouze první, časově vzdálenější část románu. Z té druhé, v níž se Hastrman ve snaze uchovat přírodní dědictví uchyluje na konci 20. století k teroristickým činům, si tvůrci berou myšlenkový přesah, spjatý s mementem, zpřítomněným v epilogu.

Znalci předlohy jistě vědí, že jedna z postav v druhé části je inspirovaná novinářem a aktivistou Jakubem Patočkou a že celý román je autorovým vyjádřením k „zelené“ problematice, ale zůstaňme u části první, jež tvůrce omámila svou temnou poetikou, tajemstvím hlavní postavy a smyslovým vnímáním lidových obřadů s pohanskými mýty.

Motiv touhy a oběti

Variuje se v ní v knižním i filmovém tvaru archetypální, hororově-pohádkový příběh o Krásce a zvířeti. Po oscarové Tváři vody tu tak máme další příběh, v němž si on a ona kvůli své druhové odlišnosti uvědomují, že jejich láska nemůže být naplněna. Zde je to především on, charismatický osvícenský šlechtic, ve skutečnosti vodník, kdo si uvědomuje, že spalující vášeň k živelné a krásné venkovské dívce se pro něj stává zdrojem utrpení a deziluze.

Motiv touhy a oběti je důmyslně rozváděn v druhé části knihy, ve filmovém zpracování se téma oběti vícenásobně zrcadlí v písních, pohanských hrách i vnějších a vnitřních disputacích. Nenaplnitelná, pošetilá touha z Hastrmana nečiní nejen onoho ironicky pojatého máchovského romantického rozervance z knihy, ale i člověka, který se lásky bojí, přestože po ní touží. Z jeho touhy po lásce a štěstí proto cítíme velký smutek, ze způsobu, kterým si chce lásku vydobýt, směšnost sexuálního štvance.

Živelná kráska

Na začátku vyprávění se Johanes Salmon, baron de Caus, vrací někdy kolem roku 1830 do Staré Vsi pod Vlhoští, kde se má ujmout rodového sídla. Více než zámek po předcích ho ale přitahuje skromná usedlost v blízkosti rybníků, jejichž soustavu chce obnovit. Není v tom jen záměr stavitelský, ale i jiný, vycházející z jeho podstaty.

Baron s rybím jménem je totiž hastrman, který v sepjetí s přírodou, po letech cestování v cizině za doprovodu sluhy a společníka Franzla (Jiří Lábus), nachází štěstí. Seznamuje se s místními obyvateli, mezi nimiž ho zaujme rychtářova (David Novotný) dcera Katynka (Simona Zmrzlá).

40 největších ženských hereckých sex symbolů 90. let

Nespoutaná, živelná, temperamentní mladá dívka, brojící proti autoritám, včetně těch náboženských, která před kostelem dává přednost lidovým zvykům a rituálům. Katynka je nejen krásná, ale i sečtělá, vymykající se z průměru, dnešním slovníkem řečeno emancipovaná, takže není divu, že baronovo srdce k ní okamžitě zahoří láskou.

Ani ona k němu není imunní. Baron jí přitahuje svým světáctvím, galantností, vidí v něm únik z prostředí, které jí svazuje. Její svádění jen vybičovává jeho touhu, hnanou až k šílenství. Zároveň v něm ale hlodá pochybnost, zda by unesla tíhu jeho existenciálního tajemství.

Katynka svou výjimečností a krásou nepřitahuje ale jen barona, ale i většinu zdejších mladíků, učitele Vovese (Jiří Maryško) a považte faráře Fidelia (Jan Kolařík). Na milostnou rivalitu je zaděláno a Hastrman ji řeší po svém. Nečiní tak ale jen z důvodu zamilovanosti, ale i kvůli zpupnosti lidí vůči silám přírody, jimž on přirozeně přitakává.

Duch přírody

Duch přírody a svobodomyslnosti se tu staví proti formalistickému moralizování katolické církve, zastoupené Fideliem. Ty dva muže, barona a faráře, ale zároveň něco spojuje, protože oba jsou předurčeni přes svou touhu k osamělému životu.

Ducha přírody ztělesňuje nejen hastrman, protože je její odvěkou součástí, ale i Katynka, která v pohanských obřadech vidí sepjetí s její původní mocí. Kněz Fidelius proti nim naopak brojí a ve jménu morálky žádá o pokoru před jinou mocí než tou přírodní.

Protínání pohanského a křesťanského světa ve vesnickém společenství je dobře vykresleno v protiváze mezi návštěvami kostela a amatérským divadelním představením na motivy pašijových her, kde si z náboženských autorit i sebe sama utahují ti samí ochotníci.

Pohanské slavnosti

Lidové obyčeje, slavnosti či zvyky slouží tvůrcům i jako formální prostředek, jak vyprávění strukturovat. V průběhu cyklického roku tyto folklórní prvky, v nichž se mísí křesťanská symbolika s pohanskými rituály, uvozují jednotlivé vypointované dějové kapitoly.

Režisér filmu a všestranně talentovaný umělec Ondřej Havelka, který v třiašedesáti letech tímto filmem celovečerně debutuje, do inscenace těchto folklórních výjevů přenáší svou muzikantskou zkušenost. Však si také jako autora hudby vybral Petra Wajsara, který několik let působil v jeho Originálním pražském synkopickém orchestru. Lidové folklórní písně s výrazným zpěvem podtrhují dramatičnost situací a napovídají, kudy by se mohly ubírat.

10 nejlepších moderních filmů s monstry [video]

Kamera Diviše Marka, stálého spolupracovníka Bohdana Slámy, je výtvarná, výborně nasvícená a přináší ten správný tajemně-romantický odér nad krajinou Českolipska a Kokořínska. A je jedno, zda se jedná o poetická letecká panoramata nebo zachmuřeně působivé záběry mlhy nad vodní hladinou.

Havelka si dobře vybral spolupracovníky a o všech složkách, ať už jde o kameru, hudbu, kostýmy nebo triky je možné říct, že jsou povedené. Vedení herců i inscenování některých obrazů nezapře, že jde o režiséra především divadelního, ale tato jistá archaičnost není vyprávění z počátku 19. století na škodu.

Zkratkovitost

Mnohem víc mu pro neznalého předlohy škodí zkratkovitost při jejím převedení do filmového tvaru. U mnoha scén je patrné, že jsou součástí mnohem komplexnějšího zázemí, co do vylíčení motivací postav i jednotlivých rovin příběhu, které zde chybí. Jednání postav se pak může zdát zbrklé, nekonzistentní, když není vylíčeno pozadí a kauzalita jednotlivých konfliktů. Tohoto druhu je i onen epilog, svázaný s druhou částí knihy.

Tvůrci jsou si tohoto handicapu, že ne všechny motivace jsou uspokojivě vysvětleny, zřejmě vědomi a tak z románu přebírají hlas vypravěče - barona. Tato berlička je ale v případě Karla Dobrého nadbytečná, protože všechny emoce, jež jeho postava prožívá, se zrcadlí v jeho tváři.

Karel Dobrý je více než dobrý

Výrazný herec rolí vedlejších Karel Dobrý dlouho čekal na roli hlavní, do níž otiskl kus své démoničnosti, jež z něho vyzařuje. Není ale jen démonický při ztvárnění vnitřních běsů, které v něm probudila zapovězená láska, stejně tak umí být ironický, směšný, černohumorný. Sálá z něj animální pudovost, potměšilost, aristokratická nadřazenost i smutná rozpolcenost někoho, v němž se pere lidská podstata s tou zvířecí.

Ve jménu té vodnické ochraňuje přírodu bez ohledu na lidské zájmy. Jeho péče o českolipskou krajinu v tomto nese jasný ekologický apel. Zároveň jde o hastrmana, který se touží stát člověkem, ale činí skutky, které se s lidskou humanitou vylučují. Své úloze narovnávající přírodní síly vzdoruje, ale ubránit se jí neumí, tak si ji alespoň částečně omlouvá s tím, že tak činí ve jménu spravedlivého řádu.

Výjimečnost Katynky je dána už tím, že má jedno oko modré a druhé zelené. Režisér udělal dobře, že sáhl do ansámblu brněnské Husy na provázku a vytáhl z něho nejen Simonu Zmrzlou jako představitelku Katynky, ale i Jana Kolaříka jako faráře Fidelia, bojujícího opět ironicky s vlastním chtíčem. Není se čemu divit, Katynka má v sobě vášeň, živočišnost, zvídavost a touhu nejen po lásce, ale i po poznání většího horizontu, než jen ten za vesnickými humny.

Vzbouřené city, jimiž se postavy nechají ovládat, jsou zasazeny do folklórního vyprávěcího rámce, v němž se prvky lidové tvorby potkávají s romanticko-hororovým příběhem o Krásce a zvířeti. Režisér Ondřej Havelka za pomoci zkušených spolupracovníků a dobře vybraných herců dovedl tento tvar do podoby podobně uhrančivé, jako je pohled Hastrmana v podání Karla Dobrého. Jen s využitím druhé části knižní předlohy mohl být zážitek komplexnější.

Hastrman

• Žánr: hororová romance
• www.filmhastrman.cz/
• Česko, 2018
• Scénář: Ondřej Havelka, Petr Hudský (předloha Miloš Urban)
• Režie: Ondřej Havelka
• Hrají: Karel Dobrý, Simona Zmrzlá, Jiří Lábus, Jan Kolařík, Jiří Maryško, David Novotný, Norbert Lichý, Vladimír Polívka, Vojtěch Hrabák
• Distribuce: CinemArt
• Distribuční premiéra v ČR: 19. 04. 2018