Politika jako řemeslo, v němž jde o umění možného. Ti, kteří jej vykonávají, se zaštiťují slovy o službě veřejnosti, touze měnit svět a přetvářet společnost k lepšímu. O idejích, které je třeba transformovat do praxe. Nebo o snaze nebýt jako zkorumpovaní jedinci, na jejichž místo přišli.
Jistě, pár takových se určitě najde, ale i ti, které veřejnost vnímá jako morálně nezpochybnitelné nebo přinejmenším slušnější než ostatní, se musí při prosazování svého programu často spojit s protřelými šíbry partajní politiky, jejichž pověst je přesně opačná. Pro příklady netřeba chodit daleko a můžeme zůstat u domácí politiky. Pokud vás rychle žádný nenapadá, připomenu vám jeden metaforický příměr o pytlácích, z nichž jsou prý ti nejlepší hajní.
Účtování s vlastními iluzemi
Každému z nás, kdo se o veřejné dění zajímáme a ve volbách nebo v projevech občanské nespokojenosti vystavujeme politikům pomyslné vysvědčení jejich konání, jistě neuniklo, že i v Hollywoodu je mnoho umělců, jež se prostřednictvím svých filmů k politice vyjadřují.
Jedním z nejvýraznějších je herec a režisér George Clooney. Inteligentní tvůrce a bytostný „homo politicus“, který se již dlouhodobě veřejně angažuje. V minulosti často kritizoval bushovskou administrativu a naopak aktivisticky podporoval zvolení současného amerického prezidenta Baracka Obamy.
Ač můžeme odeznělou antibushovskou notu v Hollywoodu vnímat skoro jako povinnou a takto trochu plakátovou, Clooneyho názorové přesvědčení, vtělené do filmové tvorby, nikdy nevyústilo do podoby prvoplánových agitek. Přesvědčit jsme se o tom mohli v Syrianě, Michaelu Claytonovi nebo skvělém novinářském dramatu z období mccarthysmu Dobrou noc a hodně štěstí.
Právě ve svém druhém režijním počinu z roku 2005 Dobrou noc a hodně štěstí ještě Clooney věřil na sílu sedmé velmoci, která může korigovat špatné směřování americké politiky. Nyní je však mnohem skeptičtější. V jeho novince jakoby účtoval se svými vlastními naivními představami a nadějemi v to, že demokratický proud americké politiky může být lepší než ten republikánský.
Mechanismy, vedoucí k moci
A přichází k hořkému závěru, že politika je mechanismus, který dříve či později semele i ty nejodolnější, kteří se zaštiťovali proklamacemi o tom, že nebudou přistupovat na nemravné kompromisy. Hraje se v ní totiž až příliš o mnoho a i v sebečistší minulosti těch, jež do politiky nebo obecně veřejného prostoru vstupují, se najde nějaký morální škraloup, který je možno vytáhnout na světlo boží a použít ho ve správnou chvíli proti tomu, kdo chtěl, aby na něj bylo navždy zapomenuto.
K rozvinutí tohoto tématu Clooneymu dobře posloužila hra Farragut North Beau Willimona z roku 2008, na níž se spolu s producentem, scenáristou a režisérem Grantem Heslovem (Muži, co zírají na kozy) a jejím autorem podílel i scenáristicky. Tímto aktem dává jasně najevo, jak moc mu na zpracování a vyznění dané látky záleží.
Divadelní předloha se soustředila na zákulisní machinace předvolebního štábu prezidentského kandidáta Mikea Morrise, který ale ve hře přímo nevystupuje. Autor do ní vtělil své zkušenosti člověka, který před volbami v roce 2004 pracoval na kampani demokratického kandidáta a guvernéra státu Vermont Howarda Deana. Dean patřil v rámci demokratické strany k jejímu levicovějšímu křídlu a v jejích primárkách zaznamenal úspěch. Nakonec ale odešel poražen v souboji s Johnem Kerrym, který se stal v tomto roce Bushovým prezidentským vyzyvatelem.
Postava guvernéra Mikea Morrise, o níž se ve hře jedná, je právě Deanem inspirovaná, i když pochopitelně jednotlivé konsekvence zápletky jsou zcela fiktivní a modelové. Autorovi šlo spíš o postižení manipulativních a intrikujících mechanismů, jichž jsou politici schopni používat, aby se dostali k nejvyššímu úřadu v zemi. Hraní podle pravidel a bez porušování zákonů vidí v tomto úsilí jako víceméně nemožné.
Obamovské konotace
Clooney chtěl hru filmově adaptovat už v roce 2008, ale právě kvůli kampani Baracka Obamy a atmosféře plné naděje a optimismu, jež si značná část amerického voličstva spojovala s jeho osobou, od toho ustoupil. V roce 2011, kdy se film podařilo realizovat, už jsou voliči a i Clooney bohatší o zkušenost z úřadování prvního afroamerického prezidenta a konotace vyprávění je tak možno posunout mnohem víc k žhavé současnosti.
I díky tomu design volebního plakátu demokratického kandidáta Mikea Morrise odkazuje ke známému vyobrazení prezidenta Obamy před volbami, jak ho stylisticky vytvořil Shepard Fairey. U výtvarného řešení kampaně ale nezůstává. Clooney v roli Morrise přebírá Obamův rétorický, frazeologický i gestikulační styl, kterým spolu s tematickým záběrem jeho projevů velmi plasticky odkazuje k inspiraci, z níž vychází.
Určitě ale nemůžeme mezi fiktivní postavou Morrise a jeho tušenými předobrazy Obamou, Deanem nebo kteroukoliv jinou osobou z řad demokratických či republikánských kandidátů na prezidenta dávat nějaké zjednodušující rovnítko. Na to je film příliš sofistikovaný a v dobrém slova smyslu modelový.
Marketingové produkty
Clooney nerozpitvává konkrétní situace, známé z novin či televize, ale poukazuje na mechanismy, jimiž se politika řídí a jež se dle něj stále opakují. Stejně tak se nezaobírá samotným obsahem slov, jež politici v předvolebních projevech vyřknou, ale nahlíží za oponu těchto veřejných vystoupení.
A představuje nám politiky jako svého druhu marketingové produkty, jejichž veřejná aktivita spočívá v přesvědčivém prezentování myšlenek, postojů a idejí, na které volič slyší. Ten má pak mylný dojem, že kandidát mluví za něj. Tato prezentace je ale ve skutečnosti výsledkem práce týmu poradců, najatých stranou, za niž profesionální politici kandidují. Osobní iniciativa se vytrácí a ke slovu přichází zákulisní jednání mužů v pozadí s předem dohodnutými kšeftíky, jež do budoucna vytváří klientsko-korupční podhoubí politiky.
Den zrady nás do víru těchto jednání přenáší, neboť se ocitáme v době vrcholících primárek před rozhodujícím hlasování ve státě Ohio. Šanci vybojovat svou nominaci za demokratickou stranu v prezidentských volbách mají už vlastně jen dva kandidáti. Mike Morris (George Clooney) a senátor Bill Pullman (Michael Mantell). Zatímco Pullman je ztělesněním tradičního politického establishmentu, Morris je představitelem onoho vždy před volbami požadovaného nového a svěžího větru, který zamete se starými nešvary.
Loajalita a důvěryhodnost
Morrisův volební štáb pracuje na plno a rozhodující slovo v něm mají dva muži. Šéf volební kampaně Paula Zara (Philip Seymour Hoffman) a tajemník, jež má na starosti práci s médii Stephen Meyers (Ryan Gosling). Zara je zkušeným praktikem, který se podílí už na několikáté kampani, Meyers hbitá štika v rybníce, jíž je předvídána skvělá kariéra v oboru, kde působí. Pokud tedy uspěje kandidát, jehož podporuje.
Šance na nominaci jsou vyrovnané, v očích veřejnosti má mírně navrch Morris. Nezahálí proto ani štáb protistrany, v němž se manažer kampaně senátora Pullmana Bill Duffy (Paul Giamatti) rozhodne k riskantnímu strategickému tahu proti týmu soupeře. Duffy pozve Meyerse na schůzku, kde polechtá jeho ego, prozradí mu něco ze své taktiky, jež by mohla Morrise připravit o cenné body k dobru a hlavně mu nabídne přestup do jejich tábora. Ten, ač to odmítne, přijde v očích svých šéfů, kteří se o schůzce dozí, o to nejdůležitější, o co podle nich v politice jde. O loajalitu a důvěryhodnost.
Ambiciózní mladík, který přichází o prestižní místo ve volebním štábu kandidáta, jemuž bezmezně věřil a podporoval ho, se ale rozhodne nepropást svou šanci na kariérní vzestup. Svou pozici chce získat stůj co stůj zpět. I za cenu toho, že bude bojovat ještě špinavějšími zbraněmi než jeho donedávní spojenci a že kariéru vymění za čest. Hodně mu v této vydírací hře s nejasnými trumfy protivníka napomůžou delikátní a jak se ukáže velmi třaskavé informace z privátního života stážistky Molly (Evan Rachel Woodová), pro niž nebyl Stephen první, u koho si zapomněla kalhotky na prahu pokoje.
Kdo jest bez viny, ať hodí kamenem
Clooney velmi chytře pracuje s výstavbou příběhu, který se ve výsledku ukáže být něčím jiným, než se zprvu zdálo. Politické drama se překlápí do osobní morality.
V první třetině zachycuje hektický charakter mašinérie volební kampaně. Všechna ta přípravná sezení s členy štábu, kde se probírají možné otázky a odpovědi sledovaných televizních duelů mezi protikandidáty, prohlášení pro tisk i reakce na negativní zprávy, jimiž se protistrana nebo právě tisk bude snažit najít nějakého „kostlivce ve skříni“ daného kandidáta primárek, jehož štáby podporují. Ukazuje i různá zákulisní jednání, jež mají zvrátit volební preference, ve kterých jde o to přetáhnout na svou stranu vlivného podporovatele (Jeffrey Wright jako kongresman Thompson) výměnou za nabídnutý post v nové administrativě.
V druhé třetině nebo divadelním termínem aktu dojde ke zvratu, který otřese Meyersovými jistotami ohledně toho, nakolik se slučují ideály se skutečným chováním nositelů, jež je hlásají. Ve třetím dějství pak jde už jen o cynickou a místy napínavou hru s mnoha zvraty, v níž zvítězí ten, kdo je schopen chladně kalkulovat a ve špinavé hře o moc na různých úrovních předvídat více soupeřových tahů dopředu. Bez viny už v tomto momentě není nikdo a ideály jsou definitivně pohřbeny pod nánosem společně sdíleného pocitu prokázání si nemravných protislužeb.
Charakterové vybarvení
George Clooney toto co do tempa vyvážené drama režijně umně graduje. Kamera Phedona Papamichaela s tichou elegancí pluje v setmělých chodbách, kde se dohadují různé kšeftíky mezi čtyřma očima, aby postupně nabrala na obrátkách, z nichž je znát poučenost a inspirace klasickými politickými thrillery sedmdesátých let. Takovými, jež točil třeba Alan J. Pakula (Pohled společnost Parallax, Všichni prezidentovi muži).
George Clooney se ale přes množství šikovně vystavěných a nasnímaných záběrů, spoléhá především na herce. A podobně jako Clint Eastwood nebo třeba Ben Affleck potvrzuje pravidlo, že režírující herci umí velmi dobře pracovat se svými kolegy a dostat z nich přesvědčivé výkony.
Meyerse v podání Ryan Goslinga, oproti většině komentářů, jež jsem měl možnost číst, nevnímám jako postavu idealistickou nebo naivní, která přichází bolestně o své ideje, ale spíš jako ambiciózního muže, jenž se dostal do bodu své kariéry, z něhož už nechce ustupovat. Jeho plány jsou natolik smělé, že když zjistí, že je nebude moci prosadit slušnou cestou, zvolí tu chladnokrevně pragmatickou.
Dobrými učiteli jsou mu v tomto jednání zrcadlově vystavěné figury konkurenčních šéfů volebních kampaní. Jde o zkušené praktiky bez ideálů, jejichž práce nemá nic společného s jejich politickým přesvědčením. A zatímco Zara Philipa Seymoura Hoffmana si ještě namlouvá, že existuje nějaká mez, přes kterou nelze jít (zdání loajality), Tom Duffy frenetického Paula Giamattiho už jen uděluje lekce z úskočného klamání tělem.
Senátor Morris v Clooneyho pojetí je dokonalým prototypem představy o moderním politikovi. Sympatickým, usměvavým, šarmantním, s těmi správnými slovy na jazyku, které od něj chtějí voliči slyšet. Zároveň i sveřepým a odhodlaným, který ale nechce jít přes mrtvoly ani se stát loutkou v rukou jiných. V autě se tulí ke své letité manželce, jíž slibuje, že na jedno období patro nejvyšší politiky zkusí a poté se bude více věnovat rodinnému životu. Od pohledu zkrátka až moc velký klaďas, aby nám bylo jasné, že jeho obraz se vybarví do mnohem temnějších podtónů.
Symbolický přesah
Díky hereckým představitelům proměna idealistů v sebezahleděné pragmatiky moci, jež nesledují jiný cíl než politický a osobní užitek, působí přesvědčivě. I když pochopitelně musíme mít na vědomí, že se pohybujeme rámci zvoleného modelu vyprávění, vycházejícího z divadelního představení, kdy se na krátké časové ploše odehrávají všechny zásadní zvraty.
Právě na ní dojde k oné zradě na mnoha frontách, k níž odkazuje originální název filmu The Ides of March, což znamená v překladu Březnové idy. Tímto idiomem, odvozeným z řečtiny, se označuje den, kdy byl zavražděn spiklenci Julius Caesar. Patnáctý den v měsíci březnu se tak v římském kalendáři zapsal jako sváteční den, upomínající na tuto událost.
Symbolický přesah k ději filmu, jenž je zasazen do chladného březnového počasí, je zcela jasný. Patnáctého března se odehrávají primárky ve státě Ohio, kdo je pak chápán jako Brut a kdo jako Julius Caesar v tomto příběhu si snadno odvodíte. Nevím, zda se čeští distributoři báli, že by obecenstvo tento odkaz nepochopilo, ale český název zas možná až příliš upomíná na dvoudílný film Dny zrady Otakara Vávry, týkající se rekonstrukce událostí, vedoucích k Mnichovské dohodě.
Nůž do zad
V Dnu zrady dostávají pomyslný nůž do zad všichni ti, kteří ještě věří, že politika je služba občanům a že je možno ji vykonávat v souladu se svým nejvnitřnějším přesvědčením o tom, co je dobré a špatné pro blaho osobní i těch druhých. Možná někde na začátku měla tato idea ještě své opodstatnění, ale cestou k vítězství jejího prosazení, se hodně umazala. Jak moc, to sděluje Clooney prostřednictvím tohoto deziluzivního pohledu do zákulisí americké nejvyšší politiky, jež, jak se ukazuje, se od té naší domácí v ničem neliší.
V Americe právě běží republikánské primárky a u nás se chystá přímá volba prezidenta. Takže než se k ní nebo k jakýmkoliv jiným volbám vydáte, doporučuji návštěvu tohoto filmu. Ať potom nejste moc překvapeni, že pravidlo účel světí prostředky, stále tak neodbytně platí.
Den zrady
- Žánr: politická moralita
- Původní název: The Ides of March
- www.sonypictures.com/homevideo/theidesofmarch/
- USA 2011
- Scénář: George Clooney, Grant Heslov, Beau Willimon (podle divadelní hry Beaua Willimona)
- Režie: George Clooneyb
- Hrají: Ryan Gosling, George Clooney, Philip Seymour Hoffman, Paul Giamatti, Evan Rachel Woodová, Marisa Tomeiová, Max Minghella, Jeffrey Wright
- Distribuce: EEAP Film Distr.
- Distribuční premiéra v ČR: 09. 02. 2012