Román Victora Huga Bídníci vyšel v roce 1862. Prvního filmového zpracování se dočkal v roce 1909, toho asi nejslavnějšího v roce 1958 s Jeanem Gabinem v hlavní roli Jeana Valjeana. Z dalších filmových nebo seriálových adaptací budete určitě znát televizní verze s Lino Venturou (1982) či Gérardem Depardieu (2000) nebo tu filmovou (1998) s Liamem Neesonem, která se natáčela i na našem území.
V roce 1980 vznikl na základě známé předlohy muzikál Les Misérables, který byl poprvé uveden v Paříži. Autorem hudby byl Claude-Michel Schönberg, libreta Alain Boublil. Režisérem představení filmový Peyrac ze série o krásné Angelice Robert Hossein. Tedy režisér, který o dva roky později natočil verzi s Lino Venturou. V roce 1985 byl muzikál v přepracované podobě z dílny Herberta Kretzmera představen v Londýně, o dva roky později na Broadwayi.
U nás známe kopii londýnské inscenace z roku 1992, jež se krátce hrála v Divadle na Vinohradech. Autorem českého libreta byl Zdeněk Borovec. V roce 2003 ji František Janeček oprášil na pražském Výstavišti v Goja Music Hall. Stanislav Moša v únoru 2009 přišel v Městském divadle Brno s premiérou další. Ta vychází z původní francouzské verze a opírá se rovněž o Borovcovo přebásnění.
Tolik stručný historický exkurz k divadelnímu hitu, který začínal jako outsider se špatnými kritikami. Postupně jej ale vidělo více než 60 milionů lidí, ve 42 zemích světa a v 21 jazycích. Hraje se nepřetržitě více jak tři desítky let, díky čemuž se může pochlubit titulem nejdéle hraný muzikál ve světě.
Adaptace divadelního tvaru
Není proto divu, že se nesmrtelného příběhu o lásce, zaslepenosti, obětování, vykoupení a především síle lidského ducha ujal britský režisér Tom Hooper. Tvůrce, který z dvanácti oscarových nominací za Královu řeč proměnil čtyři stěžejní ve vítězství (nejlepší film, režisér, scénář, herec v hlavní roli).
Tom Hooper vsadil ve své adaptaci právě na verzi, již znají návštěvníci divadelního muzikálu. Mířil tím tedy jak na diváky, kteří do divadla běžně nechodí, ale muzikál jako masový žánr vyhledávají, tak na ty divadelním pojetím nedotčené, které přitáhne hvězdné herecké obsazení. Jeho ambicí bylo i uchovat zfilmovanou divadelní verzi jako studijní materiál pro další generace.
Převádět divadelní představení na plátno je vždy ošidné. Záleží jen na tvůrcích, jaký zvolí adaptační klíč a zda se jim podaří přijít se svébytným dílem, které obstojí samo o sobě, bez zřetele k matérii, z níž vychází, nebo s pouhým, byť notně nakašírovaným záznamem divadelního tvaru.
Zjednodušené libreto
Zkušený scenárista William Nicholson (Krajina stínů, Nell, Gladiátor) se musel poprat se zjednodušením celého příběhu, daným tím, že se nevychází z románu Viktora Huga, ale z muzikálového libreta, vzniklého na jeho základě. Muzikál je žánr zábavný, ve své podstatě kýčovitý, snažící se podat v co nejjednodušší podobě téma, o němž pojednává.
Díky tomu je děj románu osekán na tu nejzákladnější kostru. Postavám citelně chybí hlubší psychologické prokreslení a i zpodobnění jejich zázemí a motivací je značně zploštělé a děje se v rovině náznaků. Nemluvě o společensko-politickém kontextu, do něhož jsou vsazeni.
Základnímu konfliktu mezi propuštěným galejníkem Valjeanem (Hugh Jackman) a inspektorem Javertem (Russell Crowe) to tolik nevadí, vztahu mezi mladým revolucionářem Mariusem a Valjeanovou chráněnkou Cosette už ano.
Syntetická filmová řeč
Dobře, řeknete si, že u notoricky známého příběhu a navíc v muzikálovém žánru, to až tak nevadí. Důležitější je, jak budou vystavěna jednotlivá muzikálová čísla a jak si jejich protagonisté poradí s pěveckými čísly.
A zde nastává další problém. Muzikál je žánr výsostně stylizovaný, postavený na hudbě, zpěvu, technickém zpracování a výtvarném pojetí. V Hugově románu se zas snoubí romantická literární tradice s nastupujícím realismem a naturalismem.
Režisér Tom Hooper se snaží o syntézu všech těchto přístupů. Pro jazyk těchto tří literárních směrů se snaží najít adekvátní filmovou (nikoliv královu) řeč.
Naturalismus
Naturalismus se nejvíce odráží ve výtvarném pojetí snímku. Jde o teatrálně přepjatý, divadelní naturalismus, v němž je Francie první třetiny 19. století ukázána jako pochmurné místo, plné špíny, bahna a krve, v němž ubožáci či vyděděnci tohoto světa bojují se svou sociální predestinací.
Zbídačeně vypadají i samotné postavy a zjev herců odpovídá jejich realisticko-naturalistické stylizaci. Hugh Jackman pro roli opravdu výrazně zhubl a pak přibral, Anne Hathaway jako Fantine také ztratila deset kilogramů a navíc si nechala ostříhat svou krásnou kaštanovou hřívu pro scénu, kdy prodává své vlasy.
Vše je vyhnané do extrému. Otrhaná a utrápená Fantine, která prodává vlasy, zuby i poslední zbytky lidské důstojnosti, aby uživila svou malou dcerku. Nekompromisní, vnitřně zabejčený strážce spravedlnosti, který infiltrací do řad mladých revolucionářů přichází o poslední zbytky ideálů. Ničemné zlo manželů Thénardierových, které je postaveno do kontrapunktu k zoufalým činům nešťastných lidí.
Romantismus
Už úvodní scéna, v níž galejníci, včetně zarostlého Jeana Valjeana, vytahují na svých bedrech mohutnými lany loď z mořských vln do doků a nad vším dohlíží nekompromisní Javert, naznačí, kudy se bude impozantně rozehraný příběh ubírat.
Zápletka Bídníků je všeobecně známá a nese jasný romantický rukopis. Pro ty, kdo ji neznají, jen ve stručnosti připomenu obsah. Jean Valjean je za krádež chleba pro svou příbuznou odsouzen na pět let galejí. Kvůli jeho útěkům se tento jeho pobyt prodlouží na dlouhých devatenáct let. Je podmínečně propuštěn, ale v patách má neustále policejního inspektora Javerta, který v jeho nápravu nevěří.
Setkání s biskupem Myrielem, který mu naopak věří, změní jeho život. Inkognito dosáhne úcty okolí a vysokého postavení továrníka a starosty. Smrt dělnice z jeho továrny Fantine (Anne Hathaway), již si klade nepřímo za vinu, opět otočí jeho směřováním. Ujme se výchovy její nezletilé dcerky Cosette (Isabelle Allen), k níž výrazně přilne. Z Cosette (Amanda Seyfried) vyroste půvabná mladá dáma, která se v Paříži zamiluje do mladého revolucionáře Mariuse (Eddie Redmayne). Vše vrcholí na barikádách revoluce roku 1830.
Realismus
Romantického příběhu se tvůrci rozhodli zmocnit trochu jinak, než jsme možná čekali. Víc realisticky, což se promítlo do složky hudební, pěvecké i obrazové.
Režisér Tom Hooper se rozhodl vzdát klasického tvaru filmového muzikálu, v němž se střídají zpívané pasáže s těmi mluvenými. Přesvědčil původní tvůrčí tým - Claudea Michela Schönberga, Alaina Boublila a Herberta Kretzmera, aby přišel s novou orchestrací známých melodií i novou muzikálovou strukturou, v níž bude vše, ale opravdu vše odvyprávěno za pomocí notoricky známých písní. Dochází tak díky tomuto přístupu k nechtěně komickým nebo nepatřičným situacím, kdy i postava, která umírá, svou smrt opisuje písní.
Kvůli větší autentičnosti a realističnosti se režisér rozhodl, že herci budou zpívat sami, naživo a v reálném čase během svých výstupů. Oproti běžně používané praxi, kdy se zpívá na předem nahraný playback, oni zpívali přímo před kamerami. Do uší jim ve skrytých portech hrál jen klavírní doprovod, kvůli rytmu a také tomu, aby věděli kdy začít. Orchestrální doprovod byl pak dodatečně upravován na míru jejich zpěvu.
Je tak slyšet, kdy se zadýchají a nedbá se celkově tolik na dokonalou čistotu jejich pěveckých výkonů. Sází se více na emoce, syrovost a opravdovost, což se projeví nejlépe v srdceryvném čísle zlomené Fantiny s písní „I Dreamed a Dream“, natočeném v jednom záběru. Myslím, že i otrlejším divákům při něm bude běhat mráz po zádech.
Bezprostřední blízkost
Právě práce s kamerou je dalším prostředkem k dosažení realistické působnosti. Jen si, na rozdíl od pěveckých výkonů, nejsem jistý, zda šťastným. Individuální pěvecké výstupy, kontrastující s pompézními davovými scénami, jsou snímány kontaktně, z bezprostřední blízkosti. Ruční kamera přitom zabírá herce v detailech nebo polodetailech a pozornost je věnována především ztvárnění utrpení postav. Možná se tím má zesílit účinek toho, že zpívají o ne zrovna příjemných věcech, ale působí to staticky a po čase monotónně.
Režisér vsadil na příjezdy a odjezdy kamery a co nejmenší počet střihů. Muzikálovým číslům díky tomu chybí tempo a choreografická nápaditost a působí až příliš uzavřeně do sebe. Na divadle by to bylo funkční, ve filmu se domnívám, že ne.
Z tohoto realistického pojetí sólových výstupů nás vytrhávají davové scény, na nichž je vidět, že na výpravě, kostýmech, tricích a mohutném komparzu se opravdu nešetřilo. Tam je těch 80 milionů rozpočtu znát nejvíce. Letecké pohledy na Paříž a v ateliéru postavené velkolepé kulisy, které vypadají realisticky, nás přenáší do kvasu revoluční doby.
Zpívající herci
Zklamáni asi budou všichni ti, které namlsala choreografická a audiovizuální vypiplanost Luhrmannova Moulin Rouge, originalita von Trierova Tance v temnotách nebo žánrová dekonstrukce Burtonova Sweeneyho Todda. K posledně jmenovanému se hereckou stylizací manželů Thénardierových hlásí jejich představitelé Sacha Baron Cohen a Helena Bonham Carter, kteří si zahráli i u Burtona.
Posuzovat pěvecké výkony jednotlivých herců v rámci zvoleného způsobu natáčení se až tak neodvažuji. Z ústředních dvou mužských představitelů sálá testosteronové charisma. Zatímco Hugh Jackman zpívá víc operně, tak Russell Crowe se snaží o rockový chraplák. Hugh Jackman ukazuje v roli Jeana Valjeana svou citlivou stránku, díky níž se mění z vězně, plného vzteku, v obětavého otce, který dovede svou svěřenkyni do bezpečného přístavu lásky. Russell Crowe je jeho nekompromisní soupeř, který ve chvíli, kdy pozná, že se ve své černobílé zaslepenosti mýlil, volí důstojný způsob odchodu ze života.
Mladé milence Cosette a Mariuse definuje jejich věk. On je ještě nezralý salónní revolucionář, naivní snílek, který si revoluci plete s klukovskou hrou. Ona nevinná a okouzlující dívka s velkýma očima, která zažívá své první zamilování.
Zajímavější postavy než ti dva jsou Fantine, anděl v pekle, do něhož byl stažen a Éponine (Samantha Barks), která se kvůli nenaplněné lásce k Mariusovi obětuje a alespoň na chvíli tak spočine v jeho náruči. Kdybych byl Mariusem, vybral bych si ji.
Spíš drobná inovace než žánrová revoluce
Bídníci nepředstavují žánrovou revoluci, spíš takovou drobnou inovaci. Tvůrci zasazují romantický příběh do syrových, naturalistických kulis a snaží se ho podat realistickou hudebně obrazovou formou. Do popředí se tlačí expresivní pěvecký projev, jemuž je ušita na míru zvolená orchestrace.
Muzikálový základ se těmto snahám o jiný způsob uchopení brání, neboť pracuje se zkratkovitým dějem, destilovanými emocemi, stylizovaným prostředím a načančanou jevištní podobou. Jako zajímavé spojení divadelního a filmového tvaru snímek s chytlavým revolučním songem, nominovaný na čtyři Zlaté glóby, ale určitě obstojí.
Bídníci
- Žánr: filmový muzikál
- Původní název: Les Misérables
- www.lesmiserablesfilm.com/splashpage/
- VB 2012
- Scénář: William Nicholson (podle muzikálu Alaina Boublila, Claude-Michela Schönberga a Herberta Kretzmera, vzniklého na motivy románu Victora Huga)
- Režie: Tom Hooper
- Hrají: Hugh Jackman, Russell Crowe, Anne Hathaway, Amanda Seyfried, Helena Bonham Carter, Eddie Redmayne, Sacha Baron Cohen, Aaron Tveit, Isabelle Allen, Samantha Barks
- Distribuce: Bontonfilm CZ
- Distribuční premiéra v ČR: 03. 01. 2013
Hodnocení filmu: 7/10