Předloni jsme tu měli originální sci-fi romanci Ona, ověnčenou Oscarem za scénář. Loni režijní debut dvorního kameramana Christophera Nolana pod názvem Transcendence. V obou filmech se řešilo téma souvztažnosti umělé inteligence a lidského vědomí v důsledku rozvoje informačních technologií.
Alex Garland (1970) zachází v těchto úvahách nejdále. Nebo spíš se je snaží nejvíce konkretizovat. A to když předmět těchto úvah, tedy umělou inteligenci, materializuje nebo zhmotňuje. Už tak nejde o interakci člověka se softwarovým programem, ale přímo se strojem, který na sebe bere humanoidní podobu.
Režijní debut Boyleova scenáristy
Garland je ceněným britským scenáristou a spolupracovníkem Dannyho Boylea, který se podílel na scénáři jeho filmů 28 dní poté a Sunshine. Podle jeho literární prvotiny Pláž natočil Boyle i svůj trip s Leonardem DiCapriem.
Charakter jeho autorského režijního debutu Ex Machina je ve své komornosti a melancholičnosti velmi blízký filmové adaptaci románu Kazua Ishigura Neopouštěj mě (2010), na níž se rovněž podílel. Máme zde omezený počet postav, uzavřených v klaustrofobických prostorách, odtržených od civilizace, mezi nimiž postupně eskaluje konflikt.
Nečekejte proto nějakou spektakulární akci, ale spíše komorní psychologické drama, které se ve druhé půli překlápí do napínavého thrilleru s až hororovou atmosférou. Režisér a autor scénáře v jedné osobě nás velmi rychle vtahuje do hry.
Turingův test
Seznamujeme se s mladým, šestadvacetiletým programátorem Calebem (Domhnall Gleeson), který právě vyhrál v soutěži zaměstnanců hlavní cenu. Tou je týden strávený v horské vile ve společnosti jeho zaměstnavatele Nathana (Oscar Isaac). Nathan je geniální vědec, který pohádkově zbohatl díky svému efektnímu internetovému vyhledavači s názvem Modrá kniha (ekvivalent Googlu).
Caleb za ním přilétá soukromou helikoptérou do jeho odlehlého honosného sídla v lesích kdesi v aljašské (ve skutečnosti norské) divočině. Domnívá se, že si zde užije zasloužený odpočinek, ale ukáže se, že důvod jeho návštěvy je jiný. Nathan pracuje na unikátním technologickém experimentu a Caleb se má stát jeho součástí.
Nathan vytvořil androida Avu s tělesnými proporcemi švédské herečky Alicie Vikander. Hodlá tohoto humanoidního robota s umělou inteligencí podrobit tzv. Turingovu testu, při němž stroj projde, pokud zkoušející nerozpozná rozdíl mezi ním a živou bytostí.
Tím zkoušejícím se stává Caleb, který má týden na to, aby s Avou hovořil a posuzoval důvěryhodnost jejích emocí a reakcí při běžné komunikaci. Zda dokáže být osobitá, projevovat city, jak je na tom s inteligencí apod. Nathan tuto interakci přes kamerový systém pečlivě pozoruje a zaznamenává.
Svůdná androidka
Dokáže být ale Ava natolik „lidská“, že Caleb zapomene na to, že komunikuje s dobře naprogramovaným robotem? A jaké prostředky k tomu použije? Už pohled na její krásnou tvář, k níž vedou jejím průsvitným tělem dráty, naznačuje, že pro ni možná nebude až tak těžké získat si Caleba na svou stranu.
A opravdu. Caleb jejímu kouzlu podléhá, protože až na její hi-technologický základ byste ji nerozeznali od normálního člověka. Ava si je vědoma své vlastní existence, působí empaticky a přátelsky, umí rozeznat pravdu a lež a je nadána i uměním svádění, které na jejího posuzovatele platí.
Zároveň se občas, tak jako člověk chová, nevyzpytatelně, což možná souvisí s tím, jaký ji čeká osud, pokud testem neprojde. Když v jednu chvíli v hypermoderním stavení vypadne proud, sdělí Calebovi, ať si dá pozor na svého hostitele, kterému nemá, co se týče jeho záměrů, věřit.
Znejišťující indicie
Nesnaží se ho Ava tímto ponouknutím k ostražitosti jen využít ke svým záměrům a poštvat ho proti Nathanovi? Není toto varování také součástí testu? A není tím zkoumaným subjektem nakonec samotný Caleb? Všechny tyto otázky vám v průběhu sledování děje vytanou na mysli. Autor scénáře postupně přichází s dalšími indiciemi, které mají Caleba znejistit.
Ten si najednou mnohem víc všímá, že Nathan je dost podivín. Cynický a povýšený alkoholik, trpící božským komplexem, ke kterému ale není vybaven z hlediska nějakého pevnějšího mravního ukotvení jeho osobnosti. To naopak nechybí Calebovi, takže není divu, že mu po čase a s informacemi, jež se dozvídá, přestane vyhovovat pozice pokusného morčete zaměstnavatelových experimentů.
Zvlášť když se v domě objeví ještě další bytost, Nathanova osobní asijská asistentka Kyoko (Sonoya Mizuno), která neumí anglicky. Caleb se proto dává do pátrání po tom, co vše se v této rezidenci děje a dělo v minulosti. Atmosféra v uzavřeném a izolovaném domě je v důsledku toho čím dál tísnivější a plná nedůvěry.
Jak je ošidné hrát si na Boha
Režisér těží z kontrastu obou polovin vyprávění, kdy ta první má blíže k filozofickému diskurzu na téma člověk a umělá inteligence a ta druhá se charakterem podobá Kubrickově Osvícení. V té první před námi režisér nastoluje otázku pokročilého vývoje moderních technologií, které přispívají k smazávání rozdílu mezi robotickou bytostí, obdařenou umělou inteligencí a člověkem jako takovým.
Pracuje přitom s vědeckými poznatky z oblasti biomechaniky nebo robotiky a ve vyhrocené podobě poukazuje na rizika, která tento vývoj přináší. Člověk, který si začne hrát na Boha, se totiž sám dostává do pro něj nekomfortní situace. Musí totiž nově definovat lidství, kterému se funkční umělá inteligence začíná přibližovat. A také ji přiznat právo na samostatnou existenci nebo uvažování, což se může proti němu obrátit.
Garland všechny tyto otázky dovede v ději zajímavě načrtnout, rozvinout a vytěžit. Několikrát při tom zatřese s našimi jistotami ohledně toho, kdo je ve skutečnosti umělou inteligencí a jaké jsou záměry jednotlivých aktérů tohoto komorního dramatu s pečlivě vybroušenými dialogy. Díky tomu působí jeho film až do konce napínavě a je korunován pointou, která vyplývá právě z oné nepředvídatelnosti (pro někoho) toho, kdo v této hře na kočku a myš tahá za delší provázek.
Minimalistická působivost
Absence akčních scén vůbec nevadí, protože Alex Garland cílí na trochu jiný typ diváka, než je návštěvník blockbusterů s povinnými honičkami a střílečkami. Jeho směs sci-fi a thrilleru si vystačí s pár postavami a jednou budovou, zasazenou uprostřed divočiny. V tomto sterilně čistém prostředí, připomínajícím moderní protiatomový kryt, pak rozehrává psychologické drama, které je ambiciózní myšlenkově a minimalistické ve svém zpracování.
To ale neznamená, že je o něco ochuzené. Film je technicky vypiplaný do nejmenšího detailu, ale nedává to okázale najevo. Všechny složky tu slouží celku. Ať už jde o soustředěnou kameru Roba Hardyho, práci se světlem, design Nathanova obydlí nebo kvalitu digitálních triků, které působí velmi přirozeně a decentně. Melancholicky snivá hudba dvojice Geoff Barrow (trip hopová skupina Portishead) a Ben Salisbury se v druhé polovině vyprávění mění ve více chladnokrevnou s tím, jak vyprávění nabírá na intenzitě.
Návrat k filozofickým kořenům žánru
Na filmu je vidět, že režisér přesně věděl, co chce sdělit a jaké prostředky k tomu použije. Zaujmout by mohl všechny ty, kteří mají rádi tvorbu Duncana Jonese (Moon, Zdrojový kód), který také upřednostňuje vnitřní sdělení před pouhou okázalou vnější formou.
Garlandův návrat ke kořenům sci-fi žánru a psychologickému, filozofickému, vědeckému či společenskému přesahu těchto látek je žádoucí, stejně jako rozvíjení existenciálních témat, přítomných v dílech literárních klasiků (Stanisław Lem, Isaac Asimov). Ke vzniku inteligentní a sofistikované sci-fi s potřebným morálním apelem potom vlastně už stačí málo.
Ex Machina
- Žánr: sci-fi thriller
- Původní název: Ex Machina
- www.exmachinamovie.co.uk/
- USA / Velká Británie 2015
- Scénář: Alex Garland
- Režie: Alex Garland
- Hrají: Alicia Vikander, Domhnall Gleeson, Oscar Isaac, Corey Johnson, Sonoya Mizuno, Chelsea Li, Deborah Rosan
- Distribuce: CinemArt
- Distribuční premiéra v ČR: 30. 04. 2015