Dlouhodobým neduhem českého filmu je, že mu chybí ambice uspět na zahraničním poli. To znamená především v evropské nebo i světové festivalové distribuci. To se ale začíná v poslední době měnit a hodně o tom vypovídá účast tří českých filmů (Já, Olga Hepnarová, Ani ve snu!, Nikdy nejsme sami) na právě skončeném Berlinale. Žádný z nich se sice nedostal do hlavní soutěže, ale zaujaly diváky, kritiky i festivalové poroty ve vedlejších festivalových sekcích.
Úspěšné kolečko po mezinárodních festivalech
Tak jako nový film jednatřicetiletého slovinského režiséra a absolventa FAMU Olma Omerzua, který je mimořádný už jen tím, jakou cestu k divákům si zvolil. Ještě než se vydal do distribuce, úspěšně během půl roku obkroužil několik prestižních zahraničních festivalů.
Světovou premiéru si odbyl v září na festivalu v San Sebastianu, kde vzbudil velký ohlas a pochvalné recenze ve filmových týdenících Variety a Hollywood Reporter. Režisérovi zde byla předvídaná velká budoucnost v okruhu festivalových tvůrců. „Publikum, které si libuje v ironii, si tuhle elegantní a překvapivou kombinaci černé komedie a silného dramatu náramně užije,“ psalo se v recenzi časopisu Variety.
V říjnu byl film vybrán do soutěže festivalu v Tokiu, kde obdržel hlavní cenu za umělecký přínos. Mimochodem, poslední český film, který se na tomto festivalu představil, byl Kolja. Následoval festival v Cottbusu, kde Karel Roden získal cenu za nejlepší herecký výkon. A na festivalu v Lublani byl film ověnčen cenou kritiků FIPRESCI.
Skutečnost, že tvůrci jako Petr Václav (Českými lvy oceněná Cesta ven) nebo Olmo Omerzu nejprve zkouší oslovit mezinárodní festivalové publikum a potom až to české, svědčí něco o tom, že se český film konečně začíná vyhrabávat ze své provinčnosti.
Tito filmaři přichází s univerzálně sdělnými existenciálními tématy, jež podávají formou, která je příznačná pro moderní evropskou artovou kinematografii. Nedořečenost, nepodceňování diváka a snaha nevodit ho za ručičku, odstup od postav, zamlžené psychologické motivace postav, otevřené konce.
Antropologické zkoumání rodiny
Všemi těmito znaky se vyznačuje i druhý celovečerní film Olma Omerzua, který se snaží tradiční domácí žánr dramedií (něco mezi dramatem, tragikomedií a komedií) posunout na novou a kvalitativně lepší úroveň. Na Rodinném filmu je znát poučenost na nemilosrdných studiích rozkladu Michaela Hanekeho (Pianistka, Bílá stuha, Láska) i ironii snímků české nové vlny, ale režisér zůstává svůj a hledá přijatelný kompromis mezi artem a středním proudem pro empatické diváky.
Omerzu si nikdy nedovolí zajít tak daleko jako Haneke, je empatičtější, ale i jemu nechybí chladný pozorovatelský odstup, s nímž zaznamenává emoční pustinu, v níž postavy jeho filmu uvízly. Rodinu ukazuje jako jednotku, kterou podrobuje až antropologickému zkoumání.
Jak naložit se svobodou?
Na začátku vidíme spokojenou rodinu. Moc se o ní nedozvíme, ale luxusní byt v centru Prahy a destinace, již si rodiče vybrali pro svou několikatýdenní exotickou dovolenou, napovídají, že jde o vyšší střední třídu. Manželé Kubínovi, Igor (Karel Roden) a Irena (Vanda Hybnerová), se rozhodli, že si splní svůj sen a odcestují na plavbu na jachtě po oceánu.
Psa Ottu vezmou s sebou, děti nikoliv. Ty za nimi mají přijet později na Vánoce a oni jim jako moderní liberální rodiče věří, že svobodu, která se před nimi otevírá, nezneužijí nějakým nepatřičným způsobem. Což je sice hezká idea, která se ale hůř se naplňuje. Zvlášť, když s vámi cloumají hormony.
Sourozenci, patnáctiletý Erik (Daniel Kadlec) a asi dvacetiletá vysokoškolačka Anna (Jenovéfa Boková), byt rodičů promění v místo, kde se dají pořádat mejdany. Anna si tam nastěhuje kamarádku Kristýnu (Eliška Křenková), kam si s dospívajícím Erikem začne pohrávat jako se sexuální hračkou.
Erik své femme fatale chce dokázat, že už není malý kluk a zanedbává školní docházku. Jeho sestra s nelibostí nese chování své kamarádky, snaží se svého bratra proti jejím svodům bránit a poznává, že mantinely svobody s inovovanou hrou na flašku se posunuly někam, kde se necítí příliš komfortně a kde hlavně selhává jako náhradní nebo dočasná rodičovská autorita.
Rodiče se snaží situaci doma monitorovat prostřednictvím telefonátů a skypu a požádají Igorova bratra Martina (Martin Pechlát), aby na ni trochu dohlédl. Jednoho dne se ale zcela odmlčí, což znejistění sourozenců z nově nabyté svobody, s níž neumí zacházet, ještě víc umocní.
Falešná harmonie
Prozrazovat víc ze zápletky nechci, i když mám pocit, že trailer k filmu tak činí za mne. Tak snad jen, že dojde k nehodě Erika, která vede k odhalení kostlivců ve skříni této zdánlivě spořádané rodiny. Tito kostlivci otřesou jejími dosavadními jistotami a zároveň naznačí, co v ní bylo nefunkčního.
Že v rodině něco neklape a že se za tou fasádou bezproblémovosti a otevřenosti v přístupu k dětem skrývá něco dusivého, od čeho si všichni její členové musí odpočinout nebo tomu uniknout, je patrné už z charakteru celé zámořské plavby. Rodiče opouštějí své děti a vydávají se na romantickou plavbu, která se pro ně ale stává spíš terapií jejich manželské krize.
Rodiči si zakládají na tom, že jsou jim děti partnery, že si spolu rozumějí a že jim věří, ale ve skutečnosti jde spíš o takovou ušlechtilou fasádu a falešnou harmonii, která se snaží zakrýt, že materiální zpohodlnění se v této rodině přelilo i do toho citového.
Nejde ale o nějaké klišovitou relaci bohatí a hodně zaměstnaní rodiče na jedné straně a děti, na které nemají čas, na té druhé. Odcizení lidí tu není vykresleno karikaturně, ale naopak s empatií. Jako ukázka toho, jak to vypadá, když k sobě nejsou rodinní příslušníci tak otevření, jak deklarují.
Pes jako metafora rodinného rozkolu
Film se jmenuje Rodinný film a režisér rodinu jako instituci podrobuje zatěžkávacím zkouškám. Neukazuje vyloženě její totální rozklad, ale okolnosti, které vedou k tomu, že se ocitá v krizi. Omerzu na komorním půdorysu a se sextetem postav nahlíží na téma rodiny prostřednictvím optiky všech zúčastněných aktérů. Ať už jde o insidery nebo ty, kteří slouží k prověření a katarzi rodinných vazeb.
Vyprahlost rodinných vazeb se nejlépe zrcadlí v postavě psa Otty, rodinného miláčka, který se nakonec ukáže být jediným, kdo má šanci rozklíženou rodinu znovu stmelit. Tvůrci mu dopřávají samostatnou robinsonovskou linii, v níž se učí přežívat na pusté tropické pláži.
Všechny pocity, jež si spojujeme s myslí člověka, který by se ocitl v jeho situaci, dovede i on spolehlivě vyjádřit. Hlad, žízeň, stesk, strach, únava, naděje. Jeho živoření se stává metaforou k tomu, co prožívají na svých „pustých ostrovech“ jeho lidští souputníci. Herecký ansámbl je vzácně vyrovnaný a mladí představitelé vedle Karla Rodena, Martina Pechláta nebo Vandy Hybnerové rozhodně nehrají druhé housle.
Mezi festivalovým artem a středním proudem
Omerzu svůj film chápe jako existenciální dobrodružný příběh a jako takový ho i formálně vykresluje. Sterilita, vyprázdněnost a povrchnost rodinných vztahů se odráží nejen v chladném interiéru luxusního bytu, ale i v celkovém šedavě modrém vybledlém vizuálu kamerových filtrů bez nějakých výraznějších kontrastů.
Režisérův stálý spolupracovník, kameraman Lukáš Milota (Odpad město smrt), předvánoční Prahu vykresluje stejně pošmourně jako exotické destinace, zasažené deštěm. Neboť v tísni jsou postavy všechny a tvůrci před ně staví zvraty a zdánlivé nahodilosti, které různými cestami vypovídají o ohrožení instituce rodiny.
Režisér rozehrává množství témat, spjatých s problematikou dospívání i nuancemi manželské nebo obecněji rodinné krize. Děti se stávají rychleji dospělými, což bylo i téma jeho absolventského filmu Příliš mladá noc (2012), jenž měl premiéru v rámci sekce Forum na Berlinale.
Olmo Omerzu v nahlížení do vztahového světa dospívajících a rodičů pokračuje i ve svém druhém celovečerním filmu, který opět neskrývá mezinárodní ambice. Klasický rodinný model, rodiče a děti, ozvláštňuje pohledem pátého člena rodiny v podobě psa. Právě on se ukazuje být metaforickým i emotivním vodítkem k celému příběhu i postavám v něm.
Režisér Omerzu přichází s filmem, který by se za ideálních podmínek mohl stát středním proudem domácí kinematografie. Ne Renč, Vejdělek nebo Poledňáková. Rodinný film zpracovává univerzálně sdělné a každému z nás blízké téma formou, která nás jako diváky nepodceňuje. Držme mu proto v jeho snaze dostat naši kinematografii zpět do pozornosti světových festivalů palce.
Rodinný film
- Žánr: psychologické drama
- www.cinemart.cz/filmy/rodinny-film/
- Česko, 2015
- Scénář: Olmo Omerzu, Nebojša Pop-Tasić
- Režie: Olmo Omerzu
- Hrají: Karel Roden, Vanda Hybnerová, Daniel Kadlec, Jenovéfa Boková, Eliška Křenková, Martin Pechlát
- Distribuce: CinemArt CZ
- Distribuční premiéra v ČR: 18. 02. 2016