11
Fotogalerie

Malá lež: Je milosrdná lež lepší než pravda? Na to se ptá cenami ověnčená komedie [recenze]

Skutečným příběhem z vlastní rodiny inspirovaná melancholická komedie o vážných věcech, o nichž ale režisérka Lulu Wang dovede vypovídat s nadhledem a nenuceným humorem.

Plusy
Univerzální sdělnost tématu, o němž film pojednává.
Minusy
Zázemí členů rodiny zůstalo jen u náčrtu.
8  /10

Od ceny diváků na festivalu Sundance, kde měla Malá lež svou světovou premiéru, sbírala jedno ocenění za druhým. Na filmových festivalech, při předávání cen nezávislým filmařům Independent Spirit Awards, kde byla vyhlášena filmem roku, přes zařazení mezi deset nejlepších filmů loňského roku Americkým filmovým institutem, až po zisk Zlatého glóbu pro představitelku hlavní role, americkou raperku, herečku a komičku Awkwafinu. 

V americko-čínské koprodukci a dvojjazyčně v angličtině a mandarínské čínštině tento film jako svůj druhý celovečerní natočila Lulu Wang. Sedmatřicetiletá rodačka z Pekingu, žijící v Americe, která už ve svém filmovém debutu Posthumous (2014) akcentovala téma migrace, jež zabalila do žánru romantické komedie. 

Milosrdná lež

Mnohem osobnější charakter ale získává až její druhý režijní počin, který žánrově balancuje na hraně jemné, melancholické rodinné komedie a melodramatu. Režisérka a zároveň i scenáristka se v něm inspirovala skutečným příběhem, který se stal v její rodině.

Ten příběh, jak název filmu napovídá, je založen na lži a začal se odehrávat v roce 2013, kdy se režisérka Lulu Wang dozvěděla, že její milované babičce byla diagnostikována vážná nemoc, rakovina v terminálním stádiu. Její šok byl znásoben zjištěním, že se rodina rozhodla babičce pravdu zatajit. A že od ní očekávají totéž. 

Wang respektovala přesvědčení ostatních členů rodiny, že je vlastně aktem lásky, když babičce dopřejí příval štěstí v kruhu pozitivně naladěné rodiny, jakkoli v blažené nevědomosti o svém blížícím se konci. A spolu s ostatními se vydala do Číny na rodinnou sešlost. 

Když se Wang vrátila domů, nejprve se rozhodla vyprávět tento příběh o složité rodinné lži v epizodě populárního pořadu This American Life. Rozhlasový dokument se ukázal jako skvělý způsob, jak začít postupně odkrývat komické i vážné vrstvy této události. 

Pocity vykořenění

Ty pak zpracovala do svého filmu, v němž reflektuje své pocity dcery diplomata a kulturní kritičky, jež prožila své dětství v Číně v přítomnosti své babičky, kterou byla nucena opustit, když její rodina emigrovala do Spojených států. A také ty pozdější, když se po letech do Číny vrátila s vědomím, že setkání s milovanou babičkou je asi to jejich poslední. 

Otázka identity Američanky čínského původu se tak ve filmu potkává s tím, jak reaguje ona i její rodina na onu milosrdnou lež. Hlavní hrdinka Billi zažívá ve filmovém vyprávění hned dvojí pocit vykořenění, který si intenzivněji uvědomuje právě díky pohybu mezi oběma zeměmi. A to Amerikou, v níž žije, ale do níž nikdy úplně nezapadla, protože rozhodnutí emigrovat bylo jejích rodičů a ne její a pak v Číně, do níž se vrací, ale která se za pětadvacet let, co v ní nebyla, změnila natolik, že se v ní cítí cizinkou. 

Čína z jejích vzpomínek na šťastné dětství mizí s tím, jak se mění její technologický vývoj a když se jí tyto vzpomínky vybavují v souvislosti s blízkostí, kterou zažívá ve společnosti babičky a dalších příbuzných, už zase nastává čas, aby tento svět opustila a vrátila se zpátky do Ameriky. Vyjevuje se tu tedy pocit člověka, který žije ve dvou kulturách, ale naplno vlastně ani v jedné, protože část jeho osobnosti zůstává vždy tam, odkud přišel nebo kde pobývá. 

Rodinné stolování

Rozdíl mezi východní, zdrženlivější a západní, otevřenější mentalitou se projevuje i v tom, že se příbuzní rozhodnou babičce zatajit její smrtelnou diagnózu, což jak film ukazuje, je jedna z rodinných zvyklostí, které se v Číně udržují. 

Režisérka nám ale představuje mnohem širší svět čínských zvyků a tradic, na něž nahlíží s humorným nadhledem. Jako třeba ve scéně společné návštěvy hřbitova, kde leží pochovaný dědeček Billi. Ale i v dalších, jako je průběh svatebního obřadu nebo rodinné stolování. 

Příprava jídla a společné stolování má ve filmu zvláštní význam, protože právě při něm se sejde celá rodina a probírají se záležitosti, na něž není v každodenním shonu čas. Režisérka tyto scény zároveň využívá k rozehrání vztahové a mezigenerační dynamiky mezi členy rodiny. 

Přes specifika východní mentality tak film funguje velmi univerzálně v tom, jak taková komunikace v rámci rodiny probíhá a jaké tenze jsou v ní přítomny. Rodiče napomínají své děti, nad nimiž drží ochrannou ruku jejich babička, která zase nikdy nepřestane vychovávat ty své. 

Kolektivní odpovědnost za lež

Humor snímku, spojený s vážnějšími podtóny, vyplývajícími z toho, o jakou záležitost jde, pak pramení z toho, jak se členové rodiny při společné konverzaci snaží nedat najevo, jaký je ve skutečnosti účel jejich návštěvy. Babička se tak při večeři znepokojeně zajímá o zdraví svých blízkých, zatímco ti obracejí oči do stolu nebo na sebe házejí výmluvné kradmé pohledy. 

Právě toto byl i důvod, proč rodiče Billi (Awkwafina) moc nechtěl, aby s nimi jela do Číny. Věděli, jaká je a že přetvářka pro ni nebude jednoduchá. Aby širší rodina před babičkou (Zhao Shu-zhen), něžně přezdívanou Nai Nai, důvod své hromadné návštěvy nějak vysvětlila a nebyl jí tak podezřelý, najde falešnou záminku v uspořádání svatby. Co na tom, že mladý bratranec Billi svoji „snoubenku" sotva zná. Hosté se sjíždějí, babička jako hlava rodiny má radost z toho, že jsou všichni pohromadě a že může zařizovat a organizovat vše kolem svatby. A svou dušnost a kašel přičítá špatné medikaci. 

Na Billi a nejen na ní pak je, aby se vyrovnala s tím, že babičce o jejím stavu neříkají její příbuzní pravdu. A to za situace, kdy jim i lékař říká, že „lidé neumírají na rakovinu, ale na strach z ní“. Film tak otevírá otázku, zda je milosrdná lež lepší než pravda a jak dopadá v tomto případě nesená kolektivní odpovědnost za ni na její jednotlivé aktéry. 

Nenucená lehkost

Režisérka s touto morální otázkou pracuje velmi přirozeně a stejně tak s emocemi, jež vzbuzuje její načrtnutí. Hollywoodský sklon k sladkobolnosti a patosu je tu vyvažován východní zdrženlivostí ohledně projevování emocí a výsledkem je velmi vyvážený přístup k tomuto tématu, kterému nechybí citlivost i nadhled. 

Film díky tomu působí nenuceně, režijně lehce a autenticky, což jen podtrhuje závěrečný dovětek v titulcích, jak to s režisérčinou babičkou nakonec ve skutečnosti dopadlo. I on pak ve výsledku přispívá k tomu, že se Lulu Wang podařilo o vážných věcech vypovědět formou, která vám bude svým jemným humorem velmi blízká. 

A také tématem, protože pouto s prarodiči je jedno z nejsilnějších, které si neseme celým naším životem, i když už tito mezi námi nejsou. Režisérka nám ho připomene způsobem, při němž si vzpomenete na všechny ty dobroty, které vám babičky vařily i na to, jaká blízkost a spiklenectví mezi vámi panovalo. 

Její film se díky tomu stává univerzálně sdělný, neokázalý v podání vážného tématu, o němž vypovídá, s nenuceným humorem, kvalitními hereckými výkony, dobře napsanými dialogy i situacemi, odpozorovanými z rodinného života. Je to takové jemně humorné, melancholické krasosmutnění, z něhož vám ale smutno nebude. 

Malá lež

  • Žánr: komediální drama
  • Původní název: The Farewell
  • www.a24films.com/films/the-farewell
  • USA / Čína, 2019
  • Scénář: Lulu Wang
  • Režie: Lulu Wang
  • Hrají: Awkwafina, Tzi Ma, Diana Lin, Shuzhen Zhao, Hong Lu, Yongbo Jiang, Han Chen, Aoi Mizuhara, Ines Laimins, Jim Liu, X Mayo
  • Distribuce: Aerofilms
  • Distribuční premiéra v ČR: 21. 05. 2020

Určitě si přečtěte

Články odjinud