Kapitoly článku:
Doping ve vrcholovém sportu existuje a po mnoha provalených aférách bude tento fakt asi jen málokdo zpochybňovat. O dopingu za socialismu se rovněž všeobecně ví, ale tak nějak se o něm mlčí.
Možná i proto, že většina sportovců, jichž se týkal, stále žije a mnohdy působí ve veřejné či sportovně-funkcionářské sféře. Sama režisérka snímku Fair Play v rozhovoru zmínila, že ji překvapilo, že se na toto téma nepíšou diplomové práce a není šířeji mediálně reflektováno.
Koule na noze českého sportu
V satirické rovině se ho již před Sedláčkovou chopil dramatik a divadelní režisér David Drábek. Jeho rozhlasová (uvedená v lednu roku 2011) a posléze i divadelní hra Koule mu na osudu koulařky Mileny posloužila především k ironickému komentování současnosti.
To, že se v postavě Mileny, která vlastní pekárnu a zasedá v Radě České televize, poznala bývalá několikanásobná mistryně světa ve vrhu koulí Helena Fibingerová, nebylo divu. Ostatně o tom, že se Drábkovi povedlo tnout do živého, svědčí i to, že Fibingerová, spolu s Jarmilou Kratochvílovou po Českém rozhlasu požadovaly finanční kompenzaci za údajné porušení práva na ochranu osobnosti.
Výkladní skříň socialistických úspěchů
Andrea Sedláčková jako scenáristka tak konkrétní není a ti, kdo by do kina zamířili za tím, že je čeká nějaké skandální odhalení, podložené odkazy ke skutečným osobám, budou zklamáni. Přesto ti, kteří se o toto téma hlouběji zajímají, jistě najdou v příběhu osmnáctileté atletky Anny mnoho styčných bodů s osudy lidí, kteří se v atletice počátku osmdesátých let pohybovali. On těch špičkových atletek zas tolik nebylo.
Fair Play je tedy přiznaná konstrukce, byť vycházející z reálných prvků. Sedláčková mnohé tehdejší sportovce oslovila, ale jen málokdo se chtěl vyjádřit obšírněji. To, že se tématu státem řízeného dopingu chopila, je jednou z prvních předností tohoto snímku.
Ti, kdo si komunistickou éru naší země pamatují, si jistě vzpomenou na všechna ta prázdná hesla o tom, jak budeme plnit plán na 120 a víc procent a jak Západ nejen dohoníme, ale předhoníme. Veřejností hojně sledovaná sportovní oblast se měla proto stát onou výkladní skříní úspěchů socialistického bloku, když ve všech ostatních východní blok znatelně pokulhával nebo spíš nebyl schopen konkurence volného trhu.
Státem řízený doping
V roce 1983 se československý vrcholový sport rozhodl zareagovat na úspěchy východoněmeckých atletů na světových kláních, kde hojně sbírali medaile, tím, že i k nám dorazil státem řízený doping. Zdánlivě nevinně znějící opatření vlády ČSSR ke zkvalitnění a zvýšení péče o československou státní reprezentaci vedlo k tomu, že s posvěcením vlády a ministra zdravotnictví byl podporován výzkum podpůrných prostředků k nárůstu svalové hmoty.
Sportovci byli tlačeni k dopingovému programu, navzdory zdravotním rizikům, který byl jeho doprovodným jevem. Asi nejznámějším podpůrným prostředkem, obsahujícím anabolické stereoidy, se v Československu stal medikament Stromba, původně určený k léčbě svalové atrofie.
Sportovci v procesu systémového zneužívání tohoto anabolika neměli moc na vybranou, pokud se chtěli udržet v tehdejší světové špičce. A právě na motivu osobní statečnosti jedince, který se vzepře systému i za cenu toho, že ho jeho čestný postoj bude stát kariéru, postavila Sedláčková své modelové vyprávění.
Dalo se říct ďáblovi ne?
Modelové zde neříkám s despektem, zvlášť v době, kdy přestává vadit komunistická (nebo ještě hůř estébácká) minulost politiků, kteří se ucházejí o posty poslanecké, vládní, prezidentské či ty v europarlamentu. Na oko se sice tyto exponenti totalitního i demokratického režimu za své pochybení kají, ale současně nám podprahově podsouvají, že schopní lidé prostě hledají uplatnění v každém režimu a není na tom nic špatného.
A že kdo chtěl uspět, musel si trochu zadat. Na příkladech lidí statečných nebo stačí i těch ze šedé zóny, kteří si nenechali záda ohýbat až tolik, se ale ukazuje, že pokušení se odolat dalo a ďáblovi z písně Sváti Karáska se dalo říct ne. Uchovat si čisté svědomí je obtížné nejen ve vztahu ke korumpující moci, ale to morální vítězství, které má spíš vnitřní rozměr, za to stojí. V každém režimu.
Normalizační bezčasí bez příkras
Právě toto poselství nám sděluje třetí celovečerní snímek Andrey Sedláčkové Fair Play. Tématu poznamenání osudů komunistickou minulostí, jež se promítá i do naší současnosti, se věnovala ve své televizní tvorbě (Ze života pubescentky, Můj otec a ostatní muži) pro Českou televizi.
Od ní se po dvanácti letech od natočení Musím tě svést vrací zpět k té filmové. S producentskou společností Negativ za zády vytváří svůj dosud nejlepší snímek, o němž si po úspěchu Hořícího keře na letošních Českých lvech a s přihlédnutím k titulům, jež se letos do kin chystají, už teď dovolím tvrdit, že výrazně promluví do příštího předávání těchto cen.
Fair Play je totiž podobný typ filmů jako Špačkova Pouta, Hořící keř Agnieszky Hollandové nebo Konfident Juraje Nvoty. Neobrušuju hrany a na normalizační bezčasí se dívá bez příkras jako na dobu, která ničila jedince i jejich rodiny jen za to, že se rozhodli komunistickému zlu vzepřít.
Tyto filmy se snaží vymezit proti předchozí vlně šabachovských adaptací Jana Hřebejka (Pelíšky, Pupendo), které komunistickou minulost nahlížely spíše nostalgicko- tragikomickou optikou. Na tuto linii navázal letos na počátku roku Jiří Vejdělek se svými barevně hřejivými Něžnými vlnami, jejichž snaha o humorný pohled na nedávnou minulost vyzněl značně problematicky.
Právě z hlediska snahy některých politiků nahlížet na komunismus mnohem smířlivěji než dřív. Do jak nehorázných dimenzí toto zpochybňování negativních rysů totalitní společnosti vede, předvedla bez špetky studu za vyřčené výroky myslím ukázkově soudružka Semelová v pořadu Hyde park.
Speciální program
Andrea Sedláčková osmdesátá léta vykresluje tak, jak si je mnozí ještě pamatují. Jako neveselou a zašle ponurou dobu, v níž se všichni snažili tak nějak přežít. Naděje na změnu byla v roce 1983 minimální a tak šlo právě o tu míru, jak moc se přizpůsobit.
Před tuto volbu je postavena i hlavní hrdinka vyprávění. Teprve osmnáctiletá Anna (Judit Bárdos), která je jako velký sprintérský talent přijata do Střediska vrcholového sportu. Letní olympiáda v Los Angeles se blíží a ona má velkou šanci se na ni nominovat. Intenzivně proto trénuje a věří, spolu se svou matkou (Anna Geislerová) a jejím trenérem (Roman Luknár), že splní kvalifikační limit pro postup na olympiádu.
Jen snaha ale někdy nestačí a proto je Anna, společně s další běžkyní Martinou (Eva Josefíková), vybrána do speciálního dopingového programu, který by zvýšil její výkonnost. Anně začnou být bez jejího vědomí podávány sportovním lékařem (Ondřej Malý) látky, o nichž tvrdí, že jsou to neškodné preparáty, podporující růst svalů.
Daň za výkonnost
Její výkonnost roste, ale současně začne pozorovat změny svého zdravotního stavu. Časté nevolnosti, ztráta menstruace, zvýšené ochlupení po těle. Její matka, bývalá špičková tenistka, která po emigraci manžela pracuje jako uklízečka v divadle, pojme podezření, že „vitamíny“, které její dcera dostává, jsou ve skutečnosti anabolika a vydává se za Anniným trenérem.
Ten ji přesvědčí, že dívka Strombu brát musí, protože bez dopingu by její vrcholová kariéra skončila a s ní i ta jeho. Vzepření se zařazení do zvláštního programu zdravotní péče je na této úrovni nemožné a neodpouští se.