Proxima: astronautka Eva Green hledá rovnováhu mezi rolí matky a uskutečněním jejích profesních snů [recenze filmu]

V posledních letech filmy o dobývání vesmíru a žánr sci-fi vůbec dostává výrazně intimní rozměr. Let Neila Armstronga na Měsíc v Prvním člověkovi byl pojat jako vyrovnávání se s rodinným traumatem. V Ad Astra se cesta za dvacet let pohřešovaným, odcizeným otcem k okraji sluneční soustavy stala pro astronauta Roye něčím na způsob malickovské meditativní poutě, během níž psychologická rovina vyprávění získává navrch nad tou žánrovou.

Vnitřní svět astronautů

V podobném duchu, kdy více než vnější vesmír zajímá tvůrce vnitřní vesmír těch, kteří se do toho vnějšího vydávají, se nese i film Proxima, vzniklý ve francouzsko-německé koprodukci s účastí mezinárodního osazenstva herců. Nesází na velkolepé trikové scény a efekty, ale na melodramatický ponor do vztahu matky a dcery, kdy se matka snaží najít rovnováhu mezi kariérou astronautky a rodičovskými povinnostmi.

Film natočila čtyřiačtyřicetiletá francouzská scenáristka a režisérka Alice Winocour, která debutovala snímkem Augustina (2012). O tři roky později napsala scénář k filmu Mustang. Ve stejném roce pak přišla také s vlastním autorským projektem a jejím druhým režijním počinem Maryland. Tento psychologický thriller o bývalém vojákovi, který v izolované luxusní vile chrání jako bodyguard manželku a dítě bohatého podnikatele, vynikal komorní atmosférou a psychologickou kresbou postav. Podobné znaky nese i její třetí celovečerní snímek z prostředí přípravy astronautů.

Na rozdíl od žánrových souputníků se tak tento nevěnuje samotnému letu, ke startu raketoplánu dojde až v samém závěru a toto vzlétnutí vnímáme optikou těch, kteří se loučí se svými blízkými coby členy posádky letu. O to větší pozornost je věnována přípravám na tento let, kdy se při chystané misi na Mars s názvem, jež má film ve svém titulu, důkladně seznamujeme jak s podobou výcviku, tak prostředím v němž probíhá.

Autentické lokace výcvikových středisek

Tvůrci filmu dostali možnost natáčet v autentických výcvikových zařízeních Evropské kosmické agentury. Na začátku se podíváme do Evropského střediska kosmonautů (EAC) v Kolíně nad Rýnem, kde hlavní hrdinka Sarah (Eva Green) jako jediná žena tvrdě trénuje mezi ostatními evropskými astronauty.

Potom se přesuneme do Hvězdného městečka, ležícího 40 kilometrů severovýchodně od Moskvy, kde se Sarah spolu s americkým (Matt Dillon) a ruským (Alexej Fatějev) kolegou, s nimiž má absolvovat roční pobyt na oběžné dráze, podrobuje intenzivnímu tréninku. A v závěru se vydáme do útrob kazašského kosmodromu Bajkonur, odkud má raketa vzlétnout a kde se také před letem tříčlenná posádka podrobí karanténě.

První člověk: recenze filmu

U všech těchto tří prostředí překvapuje všednost a střízlivost těchto středisek, možná by se dalo říci až zastaralost, kdo očekává supermoderní prostředí, bude překvapen. K autentičnosti života a pohybu v těchto výcvikových centrech přispívá i to, že astronauti v nich na sebe mluví hned několika jazyky a plynule přecházejí z angličtiny do němčiny, ruštiny či francouzštiny.

Tíha z odloučení s dcerou

Režisérka přípravy v těchto střediscích zachycuje až dokumentárním způsobem, včetně simulace stavu beztíže. Ukazuje, jak jsou náročné, zvlášť pro ženu, která ale nemá až tolik potíž s jejich zvládnutím kvůli jejich fyzické náročnosti, ale spíš kvůli tomu, jak na ní postupně dopadá odloučení od její milované osmileté dcery Stelly (Zélie Boulant-Lemesle), již vychovává sama a k níž má silné citové pouto.

S jejím otcem, matematikem Thomasem (Lars Eidinger), má dobrý vztah a je to on, kdo se o ni bude v hesenském Darmstadtu, kde žije, starat během její roční nepřítomnosti. Při náčrtu vztahu Sarah a Thomase si říkáte, proč se ti dva rozešli, když si evidentně stále rozumí, ale toto scénář neřeší. Zaměřuje se totiž primárně na téma mateřství a kariéra.

Mustang: recenze filmu

Na matce a dceři je vidět, jak moc jsou na sebe napojené a jak práce matky ovlivňuje chod jejich domácnosti. Rodinný kočičí mazlíček se jmenuje Lajka, když matka ukládá dceru ke spánku, odpočítávají společně jako při startu rakety, dívka má svůj dalekohled.

O to bolestnější je pro Sarah, že se musí odloučit a její dcera si to s krátícím časem, kdy se mohou ještě vídat, nebo spolu zprostředkovaně přes videonahrávky komunikovat, začíná také uvědomovat, čímž své mámě její pozici moc neulehčuje. Emoční vyčerpání, které z toho na Sarah dopadá, by přitom mohlo ohrozit její sen vzlétnout, kdyby se negativně projevilo na testech, které v přípravě podstupuje.

Dilema mateřství a kariéra

Film tak vnáší do tohoto žánru ryze ženské téma dilematu, spojeného s pocitem provinění, že kariérní vrchol v podobě splnění jejího dětského snu si vybírá svou daň v tom, že nebude přítomna tomu, jak její dcera během roku vyrůstá a vyvíjí se. Dobře tento pocit vyjádří její ruský kolega Anton, když jí řekne: „Nejtěžší není start, nýbrž návrat, kdy zjistíš, že tu žili bez tebe.“

Ad Astra: Brad Pitt ve sci-fi o cestě k vnějšímu okraji sluneční soustavy [recenze filmu]

Toto dilema se stává nosným motivem vyprávění, nataženým na celou jeho délku. Vzhledem k začátku, kdy velitel mise a její americký kolega Mike představí Sarah před novináři jako Francouzku a tedy určitě dobrou kuchařku, a poté ji vybízí k tomu, aby nepodstupovala při fyzických testech stejnou zátěž jako muži, jsem očekával, že tu potýkání s mužským kolektivem dostane podobu nějakých třenic, podceňování nebo předsudků, ale jestli na začátku nějaké byly, tak se velmi rychle promění ve vzájemný respekt.

Naopak, když mužští kolegové z posádky vidí, jak na Sarah dopadá to, že zprvu s cestou matky smířená a postupně vzdorovitá Stella jí neulehčuje její pozici, snaží se jí velmi empaticky pomáhat zvládat její stres. Stejně jako psycholožka Wendy (Sandra Hüller), která je v tomto ohledu nápomocna jak matce, tak dceři.

Ženský rukopis

Režisérka a scenáristka v jedné osobě při psaní scénáře vycházela ze skutečných osudů astronautek a zároveň matek, jejichž tváře i jména vidíme v závěrečné titulkové sekvenci. Melodramatický ráz vyprávění podporují herecké výkony Evy Green jako matky a Zélie Boulant-Lemesle jako její dcery, které dovedou obě velmi dobře vyjádřit to, čím se každá z nich a obě společně trápí.

Závěr, kdy matka ohrozí svou účast na misi, aby splnila to, co dceři slíbila, není úplně uvěřitelný z hlediska reality, stejně jako přítomnost dcery u odborných příprav letu, ale dobře zapadá opět do onoho emotivního, melodramatického rázu vyprávění.

To nese výrazný ženský rukopis, který se zároveň stává ozvláštněním podobných příběhů o cestě do vesmíru. Režisérka a sama matka malé dcery nenechává rozeznít ve vyprávění ani tak emancipační strunu, jako tu mateřskou prostřednictvím příběhu o ženách, kterým se podařilo najít harmonii mezi rodinným životem a uskutečněním jejích profesních snů.

Proxima

• Žánr: drama
• Původní název: Proxima
• www.en.unifrance.org/movie/45381/proxima
• Francie / Německo, 2019
• Scénář: Alice Winocour
• Režie: Alice Winocour
• Hrají: Eva Green, Zélie Boulant-Lemesle, Matt Dillon, Alexej Fatějev, Lars Eidinger, Sandra Hüller
• Distribuce: Aerofilms
• Distribuční premiéra v ČR: 30. 07. 2020