O výjimečných pěvcích se říká, že mají zlato v hrdle. Pornoherečka Linda Lovelace v něm ukrývala něco jiného. Ve snad neslavnějším americkém pornofilmu všech dob ztvárnila mladou ženu, která je nespokojena se svým sexuálním životem. Protože se jí až dosud nepodařilo dosáhnout orgasmu. Navštíví tedy svého lékaře, který odhalí, že si s ní příroda ošklivě zahrála a ona trpí jistou anatomickou zvláštností. Klitoris má totiž umístěný v krku.
Díky názorné praktické léčbě nakonec dojde okamžiku, kdy zažije vyvrcholení při orálním sexu. Doktor (Harry Reems) jí doporučí, aby prováděla zvláštní typ felace, známý jako hluboké hrdlo, což pak s nadšením činí, jakožto jeho terapeutka, u různých pacientů po zbytek filmu.
Hluboké hrdlo
Hluboké hrdlo (1972) oplývá sympatickým nadhledem a humorem, s nímž je ústřední téma pojednáno. Technická kvalita filmu, natáčeného na 35 mm film, je vzhledem k žánru překvapivě dobrá, včetně působivé barevné obrazové složky a satirického hudebního doprovodu.
Hodinový snímek s bizarním námětem se stal jedním z nejvýdělečnějších filmů historie z hlediska poměru nákladů a tržeb. První legálně distribuovaný pornografický snímek s rozpočtem 25 tisíc dolarů vydělal celosvětově 600 milionů dolarů.
Natáčel se v Miami a ani ne za týden byl hotový. Z hlavní představitelky Lindy Boremanové (1949-2002), vystupující na filmovém plátně pod pseudonymem Linda Lovelace, učinil po uvedení popkulturní ikonu a pornografickou superstar.
Její honorář za natáčení činil přitom pouhých 1250 dolarů, z nichž dle svých slov neviděla vůbec nic. Neboť je zinkasoval její manžel Chuck Traynor. Majitel striptýzového klubu, dealer drog a pasák. A právě na jejich patologický vztah, plný bití, zastrašování a nucení k prostituci, se tvůrci zaměřují.
Subjektivní a účelový pohled
Biografické filmy jsou divácky vděčné a pro herce, herečky, scenáristy i režiséry představují šancí, jak si velmi sebevědomě říct o nějaké prestižní ocenění či alespoň nominaci na něj. V případě filmu Lovelace tomu ale tak nebude, alespoň pokud mohu dopředu odhadovat.
Už podtitul Pravdivá zpověď královny porna naznačuje, že nepůjde o životopisný pohled objektivní, ale subjektivní a kdo je jeho nositelem. Nepříliš zkušený scenárista Andy Bellin (Trust), pro něhož je Lovelace jeho teprve druhý počin, měl hned několik možností, jak se s životem Lindy Lovelace popasovat.
Vzhledem k hodinu a půl dlouhé stopáži snímku se ale nerozhodl pro nějaký široký epický záběr vyprávění, který by byl vzhledem k peripetiím života Lindy Lovelace mnohem zajímavější, neboť by události dřívější dal do souvislostí s těmi novějšími.
Děje se tak, ale v omezeném rozsahu a s přihlédnutím k tomu, co je ve filmu zveřejněno a co zamlčeno, se dostavuje pocit, že tvůrci postupovali trochu účelově. Tak, aby Lindu Lovelace ukázali, jak by ona sama chtěla, aby byla vnímána. Tedy jako oběť pornografického průmyslu, k němuž ji násilně přitáhl její první manžel.
Když je zajímavější a emotivnější heslo na Wikipedii než film
Když si ale na Wikipedii přečtete opravdu barvitě a výživně podané peripetie života Lindy Lovelace, zjistíte, že působí mnohem objektivněji i emotivněji, než je tomu v případě tohoto filmového zpracování její biografie.
Všem čtenářům této recenze to vřele doporučuji. Aby lépe pochopili, proč titul, který mohl být díky svému tématu, prostředí, v němž se odehrává a osobě, o níž pojednává, kontroverzní, je tak zoufale krotký a zjednodušený.
Tvůrci totiž události Lindina života nahlížejí optikou jejích pamětí z roku 1980, nazvaných Ordeal (Utrpení), které v té době již bývalá pornoherečka napsala s novinářem Mikem McGradym. V nich se Linda stylizuje do role psychicky a fyzicky týrané a zneužívané oběti svého manžela, který ji opakovaně mlátil, nechal ji znásilňovat a do pornografie a prostituce ji nutil pod pohrůžkou násilí či použití palné zbraně. Zapříčinil její drogovou závislost a zatáhl ji také do svých dluhů, které mu měla pomoci vyřešit.
Detektor lži
Aby tvůrci toto pojetí obhájili, umístí hned na počátek vyprávění scénu, v níž Linda, nyní již Marchianová, před vlastním vydáním této knihy úspěšně projde sérií testů na polygrafu (detektoru lži), které si McGrady před zahájením spolupráce s ní vymínil.
V době psaní knihy se Linda, která se od natočení Hlubokého hrdla snažila neúspěšně prosadit jako herečka i mimo pornografickou branži, provdala v roce 1976 za stavitele Larryho Marchiana, s nímž měla dvě děti. Syna Dominica (1977) a dceru Lindsay (1981), kteří vyjádřili podporu právě tomuto pohledu na jejich matku, který tvůrci filmu prezentují.
Scenárista se retrospektivně odpichuje právě od sezení na detektoru lži na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kterému se podrobila na příkaz nakladatelství, jež mělo její knihu vydat. A dává nám nahlédnout na Lindin (Amanda Seyfried) život do té doby. Ale opět ne úplný.
Sexuální guru
Poznáváme jednadvacetiletou holku, vychovanou v přísně katolické a konzervativní rodině, která se jí snaží uchránit před vším nepatřičným. Této dívce jednoho dne zkříží cestu charismatický a šarmantní majitel striptýzového baru Chuck Traynor (Peter Sarsgaard), který se stal ne přímo jejím sexuálním zasvětitelem, ale partnerem, díky němuž se výrazně zvýšil nejen její sexuální apetit, ale i odvaha v sexuální oblasti více experimentovat.
Právě on v ní zároveň objevil talent pro provozování orální sexuální praktiky, jež dala název filmu, který se zapříčinil o masový rozmach pornografického žánru a jeho promítání v síti běžných kin.
Dvojí pohled
V první části vyprávění sledujeme požitkářsky radostné objevování Lindiny sexuality. Při něm je natáčení filmu Hluboké hrdlo bráno jen pokračováním této cesty za nalezením absolutní rozkoše jedné nepříliš zkušené mladé ženy. Linda se na tuto cestu vydává s dychtivou naivitou a oddaností vůči svému manželovi.
Tato část ale zároveň již obsahuje jemné nuance, které naznačují, že jde o idylu jen zdánlivou a že skutečná realita má mnohem zrůdnější tvář. Tvůrci zvolili pro vyprávění na první pohled poměrně důmyslnou a funkční strukturu, která nám nejdříve ukáže pohled na Lindin život zvnějšku. Tak jak jej vnímalo její okolí.
V druhé půli vyprávění se ale režijní dvojice Rob Epstein a Jeffrey Friedman k některým stěžejním událostem z první části vrací a nasvětluje je novou optikou, korespondující s obsahem Lindiny knihy Utrpení. Její vlastní, vnitřní pohled je najednou zbaven všeho pozlátka a vyjevuje syrovou realitu domácího násilí.
Inspirativní sexuální guru a pravda trochu vznětlivý manžel, jemuž chtěla natáčením porna pomoci z finančních dluhů, získává slabošsky odpuzující podobu bezcitného a brutálního tyrana, který nutí svou ženu, aby se absolutně podřizovala jeho vůli a zvráceným sexuálním praktikám. Milenec se najednou mění v bezohledného pasáka, kterému Linda sloužila jako nástroj k vydělávání peněz.
Pouhé zdání objektivity
Tento dramaturgický koncept nám jako divákovi dává šanci, abychom se sami rozhodli, které z verzí Lindina příběhu budeme věřit. Na čí straně stojí tvůrci, je zřejmé, už z výběru faktů, které se rozhodli do Lindiny biografie použít. Respektive z těch, které se rozhodli zamlčet.
I když líčí kvůli zdání objektivnosti Lindin život hned dvojí optikou, je znát, že její obraz pro dnešního diváka zbavují ostrých, kontroverzních hran a zaoblují ho do tvaru, který má hrdinku jejich vyprávění chránit před negativním přijetím.
Ukazují ji jako svedenou naivku s problematickým vztahem s vlastní přísnou a bigotní matkou (Sharon Stone), která ji nepodržela ve chvíli, kdy to nejvíce potřebovala. To je demonstrováno ve scéně, kdy u ní hledá oporu před násilnickým manželem a matka její argumenty odmítá s tím, že k tomu, aby jí muž uhodil, ho určitě něčím musela vyprovokovat.
Film mapuje tu část Lindina života, než se vymanila z nadvlády hrubiánského manžela (1974). Linda se ve filmu stává přímo ukázkovou melodramatickou obětí, která se nejprve k Chuckovi přimkne ve snaze vzepřít se svým rodičům, kteří ji omezují a kontrolují. Aby pak spadla do ještě horšího druhu závislosti a podřízenosti.
Co vše tvůrci zamlčeli?
Lindino brzké těhotenství v devatenácti letech a to, že dala narozené dítě do pěstounské péče, je zmíněno jen tak letmo, jako nepříliš důležitá událost. S ostatními motivy z jejího života se zachází už rovnou selektivně.
To, že před seznámením s Chuckem nebyla žádné děvče typu „Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná najdou tě“ a že měla za sebou v důsledku svého bouřlivého mládí autonehodu, je vynecháno. Absentuje i její závislost na drogách a prášcích.
Stejně jako to, že už před Hlubokým hrdlem natočila několik krátkometrážních hard pornografických snímečků. S tématikou piss, lesbický fisting chodidlem a dva takové, jejichž názvy Dog Fucker a Dogarama 2 naznačují, který zvířecí mazlíček byl jejím „partnerem“ při milostných hrátkách.
Opomenuto je i to, že před Utrpením vydala dvě knihy, v nichž udílí rady, jak si užít orální a anální sex a vzývá v nich nevázaný sex bez zábran jako nejliberálnější formu lidského sexuálního sebevyjádření. Lindin pohyb v pornobranži je redukován na pouhých 17 dní, za něž pak ve svém následujícím životě hořce pykala.
To, že natočila v roce 1974 ještě pokračování Hlubokého hrdla, které bylo na rozdíl od svého předchůdce přijato velmi negativně, zmíněno není. Stejně jako uvedení jejich dalších čtyř pornografických filmů, z nichž dva tvoří kompilace předchozích vystřižených záběrů.
Tvůrci jsou k Lindě smířliví i v tom, že neukazují pozdější propady jejího života, kdy se v pravidelných intervalech ocitala na sociálním dně. Dle ní v důsledku špatné pověsti, jež zapříčinila právě její účast na Hlubokém hrdle.
Ve filmu se s ní loučíme ve chvíli, kdy je znovu a šťastně vdaná, má dvě děti a angažuje se jako stoupenkyně feministického hnutí v tažení proti pornografii a domácímu násilí. Její rozvod s druhým manželem Larrym Marchianem a to, že ho obvinila ze zneužívání dětí i jí samé, je opět pominuto.
Melodramatický ráz pod rouškou nezávislosti
Toto umělé vylepšování Lindina osobního obrazu za pomocí zamlčování nebo nepřipomenutí důležitých faktů, sloužících k pochopení jejího složitého osudu, mi přijde u režijní dvojice s dokumentaristickou průpravou, nepatřičné a nepochopitelné.
Otázkou je, zda tvůrci, kteří prostřednictvím svých dokumentů poukazovali na témata jako nacistická perzekuce homosexuálů, homosexuální postavy v hollywoodských filmech či první vlna epidemie AIDS v USA, chtěli chránit památku zemřelé ikony pornobyznysu? Anebo se snažili po experimentálním Kvílení (2010) o pozadí vzniku slavné Ginsbergovy básnické knihy vytvořit dílo, které přes proklamovanou nezávislost a uvedení v Sundance bude mít melodramatičtější ráz, blízký mainstreamové produkci?
Platí asi obojí. Tvůrci některá fakta delikátně zamlčují, jiné naopak zveličují v duchu přitakání příběhu o zneužívané mladé ženě, která se víceméně nechtěně zapletla s pornoprůmyslem a byla jím natolik znechucena, že jakékoliv další nabídky na podobné role odmítala. Což není pravda a snímku to nepřidává na věrohodnosti.
Zohlednění obou interpretačních rovin
Co mu na věrohodnosti naopak přidává, jsou herecké výkony ústřední dvojice i navození dobové retro atmosféry. Peter Sarsgaard se proměňuje v odpudivou postavu manipulativního frajírka a slizkého trýznitele. Amandě Seyfried se podařilo ve svém hereckém výkonu zohlednit obě interpretační roviny Lindina příběhu. A je stejně věrohodná jako svému muži oddaná důvěřivá naivka i vulgární holka z předměstí, toužící dychtivě ochutnat zakázané ovoce. Aniž by uměla dohlédnout, jaká jsou rizika takového ochutnávání. Stejně uvěřitelná je i ve svém trpitelském módu.
Svůdnou a smyslnou koketu si zahrála už ve filmu Pokušení Atoma Egoyana. Zde musela odhodit stud ještě mnohem více, takže obdivovatelé jejich vnad si přijdou na své. Pokud ale divák nemrava očekává nějaké otevřenější erotické scény, bude zklamán. Ve filmu se odehrávají, ale jsou vždy decentně přikryty například hlavou některé z postav či jejím obřím účesem. Své vykoná i střih.
Film se odehrává v sedmdesátých letech a v prostředí pornografického průmyslu, čímž má blízko k jinému sedmdesátkovému retru Hříšné noci Paula Thomase Andersona. Výpravou, účesy, módou a navozením dobové atmosféry za pomocí hudby se mu vzdáleně přibližuje, ale schází mu silnější katarze. Ta byla v příběhu o mužské pornografické superstar té doby Johnu Holmesovi přítomná.
Zavádějící podtitul
Biografický příběh Lindy Lovelace se snaží dvojlomností vyprávěcí struktury naznačit, že v minulosti lidského osudu je obtížné se dopátrat nějaké objektivní pravdy. Tvůrci ale udělali chybu, že při jejím hledání se přidržují pouze pozdějších oficiálních prohlášení hlavní hrdinky a nesnaží se hlouběji ukázat, co vše mělo na její psychiku tak rozkladný dopad. Zda byla víc obětí pornografického průmyslu, tyranského manžela nebo vlastních nereálných představ o sobě samé i své možné budoucí herecké kariéře.
Podtitul filmu naznačuje, jak bychom měli hereččin portrét přijímat, ale díky jeho vyobrazení cítíme, že jde o podtitul zavádějící, který vzbuzuje víc otázek než odpovědí. Na komplexnější filmové zpracování Lindina života si budeme muset zkrátka ještě počkat. Takto působí opravdu životněji a emotivněji již zmíněné heslo na Wikipedii.
Lovelace: Pravdivá zpověď královny porna
- Žánr: biografické drama
- Původní název: Lovelace
- www.thelovelacemovie.com/
- USA 2013
- Scénář: Andy Bellin
- Režie: Rob Epstein, Jeffrey Friedman
- Hrají: Amanda Seyfried, James Franco, Juno Temple, Wes Bentley, Sharon Stone, Hank Azaria, Peter Sarsgaard, Chloë Sevigny, Eric Roberts, Adam Brody, Robert Patrick, Chris Noth
- Distribuce: H.C.E.
- Distribuční premiéra v ČR: 08. 08. 2013